neděle 20. října 2019

Setkání toulkařů v Kytlicích (III)


Je neděle a to se mnozí už po ránu loučí a vracejí domů. My nikoliv – tedy loučíme se také, ale nejedeme domů, nýbrž budeme ještě dvakrát nocovat v Liberci.
Odjíždíme přes Krompach do Jonsdorfu, městečka ležícího těsně za česko-německou hranicí. Auto necháváme na malém parkovišti naproti hotelu Zum Lindengarten a po modré značce se vydáváme do přírodní rezervace Jonsdorfer Felsenstadt, Jonsdorfské skalní město. Lesní pěšinou stoupáme ke skalní skupině Zigeunerstuben, Cikánské světničky, jejíž jméno připomíná, že zde prý někdy v dřívějších dobách tábořili cikáni.
Asi sto metrů dlouhý úzký pískovcový hřbet je po celé délce proťatý asi dva metry širokou svislou puklinou, kterou v třetihorách vyplnila vyvřelá žíla. Vyvřelina způsobila zpevnění okolního pískovce, ale sama později zvětrala, takže dnes už ji nikde na povrchu nenajdeme a nevíme ani, jestli šlo o čedič nebo znělec. Na kontaktu mezi vyvřelinou a pískovcem se vytvořily pevné, místy i několik centimetrů silné proželeznělé desky, které dodnes pokrývají pískovcové stěny po obou stranách žíly. Díky dobrému zachování je žíla klasickou ukázkou vyvětralé vyvřelinové pukliny. Vzniklou Kleine Felsengasse, Malou skalní ulicí, dnes prochází turistická stezka, nad jejímž horním koncem je několik menších skal a na jedné z nich je upravená lavička.
Mírně klesáme po hřebínku chráněném bizarním zábradlím...
... a přicházíme na malé parkoviště, z něhož stoupáme po schodech, které ústí na uměle zarovnanou plošinu s budovou stylové horské restaurace Berggasthof Nonnenfelsen, vestavěnou mezi skály. 
Mohutný skalní masiv Nonnenfelsen, Jeptišky, je vysoký 537 m a vyčnívá do výšky téměř 100 m nad okrajem Jonsdorfu. Podle pověsti tu v dávných dobách žily dvě mladé jeptišky, které podlehly pozemské lásce a za trest byly proměněny na kámen. Stoupáme na vyhlídku i když nízká oblačnost nedává naději na daleký rozhled. Při sestupu shlížíme z ocelové lávky na další Felsengasse, kterou budeme za chvíli procházet:
Mezitím se ale ještě proplétáme z druhé strany ke skále, na níž jsme před pár minutami stáli. Jsou na ní tři pamětní desky:
Po zeleném turistickém značení mírně klesáme podél skalnatého hřebenu až potoku Pochebach, nepřecházíme však po můstku na druhý břeh, ale pokračujeme neznačenou lesní cestou k jezírku Gondelteich s ostrůvkem uprostřed. Při pohledu zpátky konečně identifikujeme dvě Jeptišky a litujeme, že sluníčko stále ještě neprorazilo nízkou oblačnost.
Po krátkém posezení v malé kavárně postavené naproti komfortnímu hotelu Gondelfahrt se vydáváme na další cestu. Přecházíme velké placené parkoviště, jehož použití jsme ráno odmítli, a po zelené značce stoupáme k rozcestníku, kde začíná Naturlehrpfad Mühlsteinbrüche, Naučná stezka lomy na mlýnské kameny. Některé skalní útvary dostaly pojmenování podle toho, co svým tvarem připomínají:
Teekanne neboli Čajová konvice

Dakl neboli Jezevčík
Od výhledu na unaveného a smutného Jezevčíka stoupáme na Orgelsteig, Varhanní stezku. Krátká odbočka s kamenným schodištěm nás přivádí na zábradlím chráněnou skalní plošinu se dvěma nevelkými skalními útvary Grosse Orgel a Kleine Orgel, Velké a Malé Varhany (580 m), které patří k nejzajímavějším geologickým památkám Žitavských hor. Tvoří je svislé pískovcové sloupky připomínající píšťaly varhan, menší okrouhlý skalní suk je asi dva metry vysoký, zatímco větší skalka je plošně rozsáhlejší, ale o něco nižší a méně nápadná.
Skály jsou unikátním příkladem sloupcového rozpadu pískovce, jehož vznik souvisel s průnikem znělcové lávy do pískovcové pukliny. Horké plyny a páry, které průnik znělcové lávy ze zemského nitra doprovázely, prostupovaly trhlinami v okolí žíly a prohřály okolní pískovec na vysokou teplotu, která vedla k jeho zpevnění a prokřemenění. V místech, kde bylo prohřátí zvlášť intenzivní, došlo při následném chladnutí a zmenšení objemu horniny ke vzniku kontrakčních trhlin, jimiž byl pískovec rozdělen na čtyř- až šestiboké sloupky. Ty jsou až 15 cm silné a nejlépe jsou vyvinuté v horní části skal, zatímco směrem dolů rychle přecházejí do celistvé skály. Ke zpevnění pískovce a zvýšení jeho odolnosti vůči zvětrávání přispěly také železité roztoky, které v něm vytvořily místy až 5 cm mocné rezavě zbarvené žilky a různé nepravidelně tvarované polohy.
Následuje malá zoologická zahrada: skalní útvary Löwe (Lev), Nashorn (Nosorožec) a Bernhardiner (Bernardýn).
Od rozcestníku pokračujeme doleva po naučné stezce, zatímco zelená značka pokračuje rovně. Procházíme krátkou úzkou uličkou vytesanou ve skále a záhy stojíme u zábradlí s vyhlídkou do asi padesát metrů hlubokého skalního kotle se svislými stěnami. V protější stěně je patrné ústí severního průlomu, na dně lomu muzejní expozice...
... cesta, přicházející do lomu tunelem, chatka a lavičky:
Ústí tunelu v dolní části lomu
Je to Schwarzes Loch, největší a nejzajímavější ze čtyř zdejších lomů, v nichž se dříve lámal pískovec k výrobě mlýnských kamenů. Nejstarší je Bärloch (Medvědí díra) a jižně od něj jsou lomy Weisser Felsen (Bílá skála) a Kellerbergbruch(Lom na Sklepním vrchu). Geologicky je celá oblast tvořena křídovými pískovci, které se asi před 90 milióny let ukládaly na dně tehdejšího moře. V třetihorách, asi před 30 milióny let, pronikly pískovci k povrchu vyvřelé horniny. Čediče a znělce vyplnily existující pukliny v pískovci, nebo v něm prorazily sopouchy. Tepelné působení pronikajících vyvřelin a doprovodných vulkanických par a plynů způsobilo, že křemenná zrna pískovce přitom byla částečně přetavena a navzájem pevně stmelena, díky čemuž vznikly velice tvrdé prokřemenělé pískovce, vhodné pro výrobu kvalitních mlýnských kamenů.
V této lokalitě existovaly vedle sebe dva samostatné lomy Weisse Wand (Bílá stěna) a Schwarzes Loch (Černá díra), které byly spojeny v roce 1810 po odstranění mezi nimi stojící skalní stěny Faule Wand (Shnilá stěna), tvořené silně rozpukaným pískovcem, nevhodným k výrobě mlýnských kamenů. Po jejím odlámání byl uprostřed lomu odkrytý asi 6 až 8 m široký z hloubky vystupující čedičový sopouch, který se později zhroutil, takže dnes z něj zůstal jen asi 6 m vysoký zbytek. V pískovci kolem sopouchu se vytvořily sloupkové partie, které jsou dodnes patrné. Později byla čedičová skála pojmenována Humboldtfelsen (Humboldtova skála) na počest významného německého přírodovědce Alexandera von Humboldta (1769–1859), který sem roku 1851 poslal dva geology a malíře, aby přímo na místě sloupcový rozpad pískovce prozkoumali. Dnes je skála chráněnou přírodní památkou.
Vedle čedičového sopouchu je brána, vedoucí do uzavřené části lomu s muzejní expozicí, o kterou se stará jonsdorfský Horský spolek. Přístupná je jen v rámci exkurzí s průvodcem. Po ukončení prací opuštěný lom pozvolna zarůstal až do roku 1955, kdy byl při budování naučné stezky částečně vyčištěn. V roce 1995 se propadl strop tunelu a byl neprůchodný. O tři roky později byl lom z velké části zbaven vegetace a upraven jako ukázkový důl pro návštěvníky. Od září do prosince 2000 byla suť z tunelu odklizena, stěny zpevněny a osazeny zajišťovacími kotvami a tunel je opět bezpečný.
*  *  *
Historie zdejších lomů se začala psát kolem roku 1560, kdy dva synové jonsdorfského rychtáře Hanse Richtera, Georg a David, zjistili, že se zdejší pískovce výborně hodí k výrobě mlýnských kamenů. V roce 1580 si proto Hieronymus Richter pronajal první lom Bärloch a později byly otevřeny další lomy. Pískovec se zde zpočátku lámal ručně, ale později se začala používat i trhací technika. Na volném prostranství mezi lomy byla také postavena kovárna a hlavní prachárna.
Mlýnské kameny se původně vyráběly z jednoho kusu, ale protože u větších kamenů bylo obtížné najít dostatečně velký kus stejnoměrně kvalitního pískovce, začaly se od poloviny 19. století vyrábět kameny stmelované z více kusů. Jejich základem byl tzv. středový kus opracovaný tak, aby měl na obvodu šest až dvanáct ploch, na které se nalepovaly menší kusy tvrdého kamene stejné kvality. Nakonec byl kámen po obvodu stažen železnými pásy a uprostřed byla vysekána díra pro hřídel. Právě stmelované mlýnské kameny z Jonsdorfu získaly světovou proslulost a vyvážely se až do Anglie nebo do Ruska. Zájem o ně byl velký, takže kolem roku 1860 se zde vyrábělo asi tisíc kamenů ročně. V roce 1863 byla ukončena těžba v nejstarším lomu Bärloch a o rok později lámání ustalo i v ostatních lomech, protože se nenašel nájemce, ochotný platit vysoký nájem. Lomy zůstaly opuštěné až do roku 1874, kdy jejich provoz obnovila ve vlastní režii Žitava. Těžba mlýnských kamenů pak pokračovala až do počátku 20. století. V Rakousku a Německu se v té době sice začala místo mlýnských kamenů používat mlýnská složení s ocelovými válci, ale v Rusku zájem stále rostl, takže v letech 1883 a 1884 dosáhla výroba mlýnských kamenů vrcholu. V květnu roku 1905 kvůli rusko-japonské válce výrazně poklesl obchod s Ruskem a provoz lomů se pak už nikdy úplně nevzpamatoval. Přispěla k tomu také rostoucí konkurence výroby umělých kamenů a stoupající náklady na těžbu, protože najít kvalitní kámen bylo stále obtížnější. Žitavská městská rada proto rozhodla o ukončení výroby a 28. května 1910 byl provoz lomů zastaven. Lomy si pak pronajala firma Sächsische Steinindustrie H. Schmidt z Pirny, ale v roce 1914 muselo být kvůli válce v Rusku lámání ve většině lomů ukončeno. Provoz lomů definitivně skončil k 31. prosinci 1918. V roce 1920 byly budovy v lomech zbořeny, jenom bývalou kovárnu získal do pronájmu žitavský horský spolek Globus, který se již delší dobu snažil o turistické zpřístupnění okolních skal. V roce 1921 byly lomy na mlýnské kameny díky žitavskému geologovi Kurtu Heinkemu poprvé postaveny pod ochranu přírody a pěti tabulemi byly označeny zajímavé geologické památky. Od 1. září 1954 byla oblast Mühlsteinbrüche prohlášena za přírodní rezervaci a o rok později tu Spolek přátel přírody a domova zřídil naučnou stezku.
*  *  *
Jižním průlomem opouštíme Schwarzes Loch...
... a krátce se zastavujeme u bývalé kovárny, využívané jako malé muzeum, dnes dokonce s opravdovým kovářem. Brzy poté stoupáme na Carolafelsen, Karlinu skálu (569 m), vyčnívající z lesa. Její temeno bylo zpřístupněno uměle vytesanými schody a na vrcholu je upravená vyhlídka s kruhovou výhledovou deskou.

Následuje mírné klesání k nejstaršímu a nejmenšímu ze zdejších pískovcových lomů, jímž je již výše zmíněný Bärloch (Medvědí díra). Mimochodem, věděli jste z čeho vzniklo slovo brloh?
Mausefalle (Past na myši), kde menší kámen podpírá velký kámen
Při dalším sestupu objevujeme část obnoveného kamenného skluzu, po němž se hrubě otesané mlýnské kameny spouštěly do údolí, kde se nakládaly na vozy a odvážely k dalšímu opracování:
Po zeleném značení Grüner Punkt se přes Alter Sportplatz a studánku Schwarzwasserquelle vracíme do Jonsdorfu a odjíždíme do Liberce, kde strávíme dvě následující noci.
Následovat bude článek Turistika v Podještědí (I)

Žádné komentáře:

Okomentovat