Dneska je to přesně 100 let

Celé jedno století již uplynulo od tragické události, která v neděli 28. června 1914 vedla k rozpoutání první světové války, v té době dosud největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva. I u nás na Vysočině najdeme mnohé souvislosti přímo či nepřímo spojené se sarajevským atentátem a následnou Velkou válkou.

Začněme zámkem ve Velkém Meziříčí. Po svém bezdětném strýci knížeti Rudolfu Lobkowiczovi jej v roce 1908 zdědil JUDr. František Alfred Maria hrabě Harrach (1870–1937). Před první světovou válkou byl poslancem Moravského zemského sněmu, císařským komořím a tajným radou. S následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d´Este (*1863) se seznámil během císařských manévrů, které se konaly ve Velkém Meziříčí ve dnech 8. až 10. září 1909. V rámci povinné vojenské služby se jich zúčastnil také dragoun Leopold Lojka, narozený  v roce 1886 v Telči. Po ukončení manévrů v čase odpočinku vojska v noci z 10. na 11. září splašilo světlo dálkového reflektoru koně dragounského pluku a Leopold Lojka s nasazením vlastního života splašené koně zastavil a uklidnil. Získal si tak sympatie hraběte Harracha, který jej po uzdravení a převedení do zálohy doporučil pro absolvování řidičského kurzu ve Vídni. Tak se Leopold Sojka stal profesionálním řidičem a ujal se řízení Harrachova otevřeného atomobilu Gräf und Stift Double Phaeton.

V roce 1914 obdržel hrabě Harrach rozkaz zúčastnit se manévrů v bosenském Sarajevu a být se svým vozem k dispozici generálnímu inspektorovi branných sil monarchie a následníkovi trůnu, arcivévodovi Františku Ferdinnadovi d´Este. Úspěšné manévry byly zakončeny návštěvou zemského hlavního města Sarajeva, která se následníkovi trůnu a jeho ženě Žofii stala osudnou. Po návštěvě radnice došlo k neuvěřitelné náhodě - kolona vozů se vydala nesprávným směrem a bylo nutno vrátit se na plánovanou trasu. Auto zastavilo těsně před Gavrilem Principem, který byl jedním ze skupiny přichystaných atentátníků, vytáhl pistoli a z bezprostřední blízkosti zasáhl arcivévodu i jeho ženu. V té chvíli ještě nikdo netušil, že se právě otevřela cesta k první světové válce...
Vraťme se k baroknímu zámku ve Velkém Meziříčí. Kromě rodiny majitelů v něm od roku 1948 sídlí Muzeum Velké Meziříčí. Poloha města doslova pod dálnicí ovlivnila zaměření jedné z jeho expozic, která je věnována výstavbě silnic a dálnic v České republice a modelům mostů. V kontrastu s touto technickou expozicí jsou sbírky ornitologické, mineralogické a regionální. Tyto expozice se nacházejí ve druhém patře zámku, zajímavější ovšem jsou stylově zařízené zámecké pokoje, v nichž probíhá prohlídka s průvodcem. Jednomu z pokojů se říká Sarajevský sál, neboť je věnován zmíněnému Františku Harrachovi. Vedle fotografií ze zmíněných manévrů, je zde nejdůležitějším a nejzajímavějším exponátem batistový kapesník se skvrnami krve arcivévody Františka Ferdinanda d´Este, kterým hrabě Harrach po atentátu setřel následníkovi trůnu krev ze rtů a uschoval jej jako vzácnou relikvii. Kapesník byl zalit olovem mezi dvě skleněné desky a do rámu bylo vloženo i několik střepin z bomby, kterou na projíždějící vůz ještě před návštěvou radnice hodil Nedeljko Čabrinovič. Bomba spadla před auto jedoucí za následníkem a nikoho smrtleně nezranila.

Hrobka rodu Lobkowiczů v Netíně

Po roce 1918 hrabě Harrach podporoval mladou republiku, věnoval se rybníkářství a lesnictví. Byl velký cestovatel, podílel se na charitě, byl mecenášem umění a sportu, byl členem mnoha spolků a příznivcem a propagátorem automobilismu a technického pokroku. Zemřel po krátké nemoci 14. května 1937 v jihlavské nemocnici. Pohřeb se konal 18. května, rakev byla převezena do Netína a uložena do lobkowiczké hrobky.
Ačkoli byl hrabě třikrát ženatý, mužského potomka neměl a moravská větev Harrachů jím v mužské linii vymřela. Velké Meziříčí přešlo na nejstaší dceru Josefu (1905–2000), která se provdala za hraběte Aloise Podstatzkého-Lichtensteina (1905–1982), jehož bratr Leopold byl majitelem Telče. Alois za druhé světové války podporoval partyzánské hnutí, což kupodivu nebylo ani za socialismu popíráno. Hned po únoru 1948 však rodina emigrovala a zámek byl zestátněn. V květnu 1995 byl rodu v rámci restitucí navrácen, současnými majiteli jsou Aloisovy děti František Karel (*1933), Maria (*1936), Jan (*1937) a jeho syn Jan.
Pomníky, pomníčky a pamětní desky obětem první světové války nalezneme nejen v každém městě, ale i v kdejaké vesnici. Nejinak je tomu ve Světlé nad Sázavou a nejbližším okolí, rozdíl je pouze v tom, že zatímco v menších obcích byly pomníky vybudovány již brzy po válce, ve Světlé byl základní kámen k památníku na náměstí položen až 14. srpna 1938 a samotný pomník byl 30. října „tiše vztyčen“, jak napsal kronikář Karel Suchopár. V jeho blízkosti byla vysazena „Lípa svobody“. V době německé okupace byla vykopána a převezena k panu Kadlecovi, zahradníkovi v Lánecké ulici. 
Po skončení druhé světové války byla na památník instalována tabulka věnovaná obětem druhé světové války. Dne 4. července 1945 do pomníku nacouval řidič nákladního automobilu vezoucího mouku do pekárny Václava Rokose a pomník porazil. Sloupy se roztříštily na několik kusů, takže pomník nemohl být opraven a byl odstraněn. Nebyl nikdy obnoven a památku obětí obou světových válek připomíná pamětní deska na budově radnice.

V roce 2009 se vedení města obrátilo na Ing. Jindřicha Vodičku, ředitele místní Uměleckoprůmyslové akademie, a na Boleslava Dlouhého z Kamenosochařského střediska na Lipnici a výsledkem je nový památník obětem světových válek. Město Světlá nad Sázavou tak konečně může důstojně uctít památku těch, kteří ve válkách 20. století obětovali to nejcennější, vlastní životy.

Autorem i realizátorem sochy je akademický sochař Otakar Marcin, učitel Kamenosochařského střediska Lipnice n. S. Jako materiál byla zvolena dolnobřezinecká žula z lomu Horka, a to jak pro vlastní sochu, tak pro její sokl, čtyři čtyřboké sloupky se zaoblenou hlavou a dlažbu. Sokl, nápis a jeho zlacení, sloupky, přírodní dlažbu, dopravu i montáž, to vše provedli žáci Kamenosochařského střediska Lipnice n. S.

V Dolní Březince zhotovila pomník firma Antonína Podpěry ze Světlé v roce 1928 a bylo na něm původně deset jmen a nápis Za vaši smrt naše svoboda, který byl za německé okupace zakryt čtyřmi žulovými destičkami vytvářejícími pravidelný kříž. Dne 10. září 1945 navrhl člen MNV Josef Kaiser, aby byla doplněna jména padlých vojínů Hudíka a Kučírka z Horní Březinky, ale navzdory usnesení se tak nestalo. Nápis zakrytý za okupace byl 23. září 1945 zásluhou místního národního výboru a ochotnického spolku Klicpera překryt černou deskou s nápisem Obětem nacistické okupace 1938-1945.

V Leštině se slavnostní odhalení památníku konalo 24. listopadu 1922 za přítomnosti velitele pěšího pluku 21 v Čáslavi plukovníka Trenglera a pozdějšího předsedy protektorátní vlády, tehdy podplukovníka Aloise Eliáše. Památník je z kamenické dílny pana Vacka z Dolní Březinka.

V Sázavce by památník padlým objednán u firmy Kláry Drabinové ve Světlé n. S. a slavnostně odhalen 28. května 1922,

v Kunemili byl památník osmnácti padlým slavnostně odhalen 2. září 1923. Zhotoven byl v dílně Josefa Podpěry.

Dne 29. července 1923 byl slavnostně odhalen památník před budovou školy v Nové Vsi. Kromě jmen padlých nese nápis Těm, kteří se nedočkali samostatnosti národa svého věnuje obec a sdružené spolky.

Další památníky byly vybudovány v Ovesné Lhotě a ve Vlkanově...

...a 10. června 1938 také v Mrzkovicích. Kámen zdarma připravili místní kameníci, odbornější práce jako leštění a zlacení byly zadány firmě Josefa Podpěry. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci okresního hejtmanství, čáslavského pluku 21, místních legionářů a občanstva.

Pár poznámek na závěr:

• Snímek zámku ve Velkém Meziříčí je z října 2008, kdy jsme jej navštívili v rámci semináře cvičitelů a vedoucích turistiky, Lobkowiczké hrobky v Netíně z 1. června loňského roku z DP Měřínská 50.
• O sarajevském atentátu napsal v roce 1935 spisovatel Karel Nový (1890–1980) knihu Atentát, která později vycházela pod názvem Sarajevský atentát. Vedle podrobného vylíčení příprav a průběhu vlastního atentátu zachycuje „velký svět“ habsburského dvara, armády a diplomacie i „malý svět“ nejradikálnější skupiny bosenského studentstva. Z románu jsou cítit autorovy sympatie s atentátem, Principa a Čabrinoviče v něm zobrazuje jako vlastenecké hrdiny.
• Podrobnosti o životě na Světelsku za první světové války, odchodech záložníků na frontu, vojenském lazaretu, válečných rekvizicích a pomnících padlých se můžete dočíst v prvním díle vlastivědného sborníku Světelsko v kapitole Josefa Böhma Světelsko ve víru válek.