Na Olivetskou horu

Předchozí článek Výšlap na Císařský kámen

K Bedřichovskému viklanu a na tajemnou Olivetskou horu
 

Ráno odjíždíme autobusem do Bedřichova, konkrétně na zastávku zvanou Odbočka, a vydáváme se mírně stoupající Vládní cestou směrem na Novou louku. V místě, kde se cesta začíná stáčet doleva, odbočujeme doprava na málo znatelnou cestu lesem k Bedřichovskému viklanu:

Vracíme se na Vládní cestu a zanedlouho z ní opět odbočujeme, tentoktát doleva. Po pár metrech a chvilce pátrání nalézáme Klogertův kámen, nejstarší pomník v Jizerských horách připomíná dřevorubce Klogerta, kterého zabila padající jedle.

Asi o tři sta metrů dál se po levé straně cesty nalézá Lichteneckerův křížek. Polesného Lichtenecknera přepadly při nočním návratu z hospody nečisté mocnosti, víly a strašidla, vyděsily ho k smrti. Světélka ho chtěla svést z cesty. Polesný se probudil pod kamenem u cesty a z radosti, že se zachránil, zde nechal postavit kříž:

Přicházíme na Novou Louku, která je významnou křižovatkou letrních i zimních turistických cest. Jednou dosud stojící stavbou z dřívější osady je proslulá Šámalova chata. Dům majitele sklárny Riedla koupili v roce 1844 Clam-Gallasové a nechali ho přestavět na lovecký zámeček. V roce 1929 se stal sídlem lesní správy a vládním rekreačním objektem. Často zde pobýval kancléř Přemysl Šámal (1867–1941), v současné době je objekt využíván jako hotel a restaurace. Jeho pohostinností samozřejmě nepohrdneme...

Připomínkou častých Šámalových návštěv ve 30. letech 20. století je nedaleký pomník:

Pokračujeme v cestě po žluté turistické značce a míjíme prostý Gregorův kříž spojovaný s nenaplněnou láskou mezi prostou dívkou a šlechticem:

Na rozcestí Pod Olivetskou horou měníme žlutou značku za modrou, kterou opouštíme u rozcestníku nepochopitelně nazvaném Olivetská hora, přestože k vrcholu je to ještě dobrých tři sta metrů. Teprve tam se nachází legendární kemp Island, který na sklonku šedesátých let minulého století založil tramp a hudebník Kapitán Kid. Jeho slova znějí jako zaklínadlo:

„Jizerky byly v tu dobu naprostá divočina. Lesy, potoky, vodopády. Teprve tady dostal tramping tu správnou chuť. Na Olivetské hoře jsme objevili skalní převis a vybudovali tam camp, kterému jsme říkali Island.“ 

Kemp (byť se opravdu jedná jen o malý převis) byl a je poměrně hodně navštěvovaný a asi každý znalý tramp ví, kde leží.

„Kdo si dnes pamatuje, jak vypadal v letech šedesátých minulého století náš jizerský osadní camp Island? K téhle skále na vrcholku Olivetské hory jsme poprvé přišli s Harem a Tomem o studených Velikonocích v roce 1964 přímo přes zuhelnatělý polom... Jako by se tu snesl sopečný popel, převalila láva... A voda v dírách po pařezech se do rána pokryla ledovým škraloupem. Název byl nabíledni. Později založená osada se pojmenovala podle campu. Skála je dnes ukryta v hlubokém lese; kdo o ní neví, nenajde ji.“ 

V roce 1965 vystoupali na Olivetskou horu bratři Ryvolové, aby navštívili Island – a legenda o bájné zemi na severu mohla začít. Miki Ryvola o tomto campu Kapitána Kida složil v témže roce krásnou píseň Cesta na Island jako bezprostřední reakci na strastiplnou cestu:

Nechci o něm slyšet, nechci nikdy vidět ten Islandskej kraj,

mý šedivý vlasy mně za pravdu daj...

Jeho bratr Wabi ve své písni Island, která se pak stala hymnou T. O. Island, zase zpíval:

Má zem je krásná jako jako stín červených borovic

tam, kde je Island, hoří den jako knot voskovic...

Jaroslav Velinský (1932–2012) alias Kapitán Kid věnoval kamarádkám a kamarádům z liberecké T. O. Island a památce jizerských lesů „čundráckou“ detektivku Mrtvý z Olivetské hory. Celá se odehrává během několika málo hodin na jediném místě kdesi na konci světa – v hustém lese po vydatném dešti a za úplné tmy, jen ve světle dvou ohňů a jedné baterky. Autor se nezdržoval zbytečnými popisy ani charakteristikami a poměrně surovým způsobem šel rovnou k věci, tedy ke zločinu a jeho řešení. Mrtvola je nalezena už v první kapitole.

Deštivou nocí uprostřed hor spěchá muž v lesnickém klobouku a se psem na vodítku. Ve tmě u skalního převisu se mihotá zář ohně trampského tábora a na lesní cestě leží mrtvé tělo se šerifskou hvězdou na košili. Kromě toho brouzdají mokrým lesem účastníci stokilometrového dálkového pochodu – mezi nimi kriminalista na penzi Augustin Veliký, jeho přítel v činné službě nadporučík Dvořák a jejich společný známý, malíř Jozífek Smetana. Nevědí, že je kromě únavné túry čeká vyšetřování vraždy, jejíhož pachatele se jim podaří odhalit za jedinou noc… Nejdůležitější jsou vztahy mezi jednotlivými podezřelými a kromě lásky a touhy jsou ve hře i dávné hříchy. Na milovníky záhad čeká parádní zápletka s klíčovou otázkou: Jak to vrah provedl? To, co čtenáře doslova nadchne, je autorův styl vyprávění a jeho svébytný smysl pro humor. Sám kdysi poznamenal, že jeho dialogy mají lehce pubertální ráz. 

Jaroslav Velinský stál v roce 1990 s několika přáteli u zrodu myšlenky na znovuobnovení časopisu Rodokaps a jeho detektivní román Mrtvý z Olivetské hory byl jeho prvním sešitem. 

*  *  *

Obcházíme vrcholovou skálu s převisem a stoupáme z druhé strany na ni (886 m), výhled ovšem už není nic moc. Své jméno dostala podle obrázku biblické Olivetské hory, který kdysi kdosi pověsil na jeden ze zdejších stromů. Pojmenování se začalo objevovat během první republiky. Olivetská nebo také Olivová hora se nachází ve východním Jeruzalémě a je pojmenována podle olivovníků, které na ní dříve rostly v hojném množství. Na jejím úpatí se nachází Getsemanská zahrada, kam podle evangelií chodíval Ježíš Kristus a kde byl zajat večer před svým ukřižováním.

Stejnou cestou se vracíme na modře značenou Poutní stezku, kousek pokračujeme po žlutě značené Uhlířské cestě a od rozcestníku Za Přehradou po naučné stezce Černá Nisa. Jeden kilometr vede po dřevěném chodníku:

Na břehu vodní nádrže Bedřichov, vpravo od cesty, se krátce zastavujeme u dvou pomníčků. Nejprve je to hrubě opracovaný žulový kámen s kovovou tabulkou Herbert Johne, 24. 6. 1930. Miloslav Nevrlý v Knize o Jizerských horách píše: 

„Chladné vody náhorních plání Jizerských hor nelákají ke koupání, a tak pomníček, který stojí na levém břehu přehrady na Černé Nise, je v horách ojedinělý. Herbert Johne, student učitelství, narozený 18. 8. 1912 zemřel 24.června 1930. Studoval třetí ročník libereckého učitelského ústavu a z Chotyně, odkud pocházel, přijel na neděli do Jizerských hor, snad za strýcem, který byl revírníkem na nedaleké Nové louce. Nedbal varování, skočil do vody a plaval až do poloviny velké tmavé nádrže přehradního jezera. Tam ztratil síly a snad mu i srdce vypovědělo službu. Volal o pomoc. Přítel, který k němu plaval, sám brzy ztratil sílu: vody Černé Nisy jsou i v létě ledové. Herbert Johne se utopil dřív, než mu mohl kdokoli pomoci.“

Druhý pomníček v podobě jedoduchého dřevěného kříže nese nápis Dagmar Spinová, *30. 10. 1924, †8. 12. 1964. Výše zmíněný Miloslav Nevrlý píše: 

„Nešťastná nad smrtí manžela a nemocí své matky byla Dagmar Spinová z Liberce. Odešla z domova v neděli 8. prosince a již se nevrátila. Před smrtí požila velké množství utišujících barbiturátů, přivázala si k pasu tašku s pětikilovým kamenem a vstoupila do ledových vod. Tělo utopené leželo na pokraji ve vodě téměř celý měsíc.“

Inspirováni mnoha jinými uléháme do trávy, několikrát si jdeme zaplavat...

... a teprve po tomto příjemném osvěžení pokračujeme v cestě. Míjíme přehradní hráz, na níž probíhají nějaké rekonstrukční práce:

Hráz je vysoká 23 metrů, její délka je 340 metrů, zatopená plocha má 37,5 ha. Byla postavena v letech 1902–1905 firmami Ackermann z Klagenfurtu a W. Relle und Neffe, W. Streitzig und Co. Podkladní beton je z cementotrasové malty, zdivo z místní žuly. Hlavními účely přehrady jsou částečná ochrana uzímí ležícího pod ní a akumulace vody pro její energetické využití ve vodní elektrárně Rudolfov I. Kromě toho je přehrada využívána pro zajištění minimálního zůstatkového průtoku v Černé Nise v suchém období a pro rekreaci a sportovní rybaření.

Cesta vede po tělese zrušené úzkorozchodné železnice z doby výstavby přehrady. Vlevo u cesty stojí va vysoké hromadě naskládaného kamení velký žulový Melzerův pomník, který připomíná neštěstí ze dne 19. 8. 1905. Z důvodu bezpečnosti doprovázel toho dne c. k. četnický závodčí pokladníka, který nesl výplaty pracovníkům stavějícím bedřichovskou přehradu. Kvůli přepravě těžkého materiálu byla těmito místy vedena úzkokolejná železnice. I přes přísný zákaz přepravy osob nasedl sedmadvacetiletý Robert Melzer cestou zpět do vagónku. Ten se po nějaké době odpojil a na Melzera převrhl. O čtyři dny později mladý četník v liberecké nemocnici zemřel.

Od pomníku cesta pokračuje po kanále, beztlakovém gravitačním přivaděči tvořeném betonovým žlabem zakrytým betonovými deskami s překrytím zeminou. Kanál je dlouhý 2 352 metrů, ústí do vyrovnávací komory (tzv. vodního zámku, k němuž se ze zvědavosti také jdeme podívat), odkud pokračuje 1 103 metrů dlouhé tlakové potrubí do vodní elektrárny Rudolfov I.

V sedle Maliník (845 m) se zastavujeme v oblíbeném kiosku na pivko a protože do odjezdu autobusu nám zbývá poměrně dost času, vydáváme se na cestu do Bedřichova. Nikoli ovšem po silnici, na níž je čilý provoz, ale po červené turistické značce.