Start pochodu je na nádraží Praha-Velká Chuchle, kde si prohlížíme dvoustránkový(!) popis cesty. Ani jej nemusíme dlouho studovat a máme hned jasno, že se jím řídit nebudeme! Máme připravenou vlastní trasu, na které je na rozdíl od té, kterou nám servírují pořadatelé, dost zajímavostí. Včetně několika kešek, vesměs ve starých lomech...
První je Žákův lom a leží v přírodní rezervaci Homolka na odbočce ze žlutě značené trasy. Dříve se tu lámal vápenec a břidlice na ruční výrobu mozaikové dlažby pražských chodníků.
Můžete si zde všimnout deskovitých vápencových vrstev svrchní části přídolského souvrství (svrchní silur) s typickým střídáním černošedých pevných jemnozrných vápenců s vložkami tmavých vápnitých břidlic.
Druhý starý lom se nachází nedaleko na úpatí Homolky:
Naproti lomu stojí unikátní technická památka z 2. poloviny 19. století – stará vápenka s dvěma dvojitými šachtovitými Pacoldovými pecemi:
Vápenka je zajímavým dokladem jedné etapy historie českého vápenictví. Tyto pece, postavené podle patentu profesora stavitelství na pražské technice Jiřího Pacolda (1837–1907), umožňovaly zpracování i netříděného vápence, což nebylo do té doby možné. Byly v provozu až do druhé světové války, pak už vápenka sloužila jen příležitostně filmařům a postupně chátrala až do havarijního stavu. Situace se změnila až po restituci, kdy byla vrácena potomku původního majitele, který v roce 2004 provedl nejnutnější opravy.
* * *
Procházíme někdejší vsí Slivenec, která je od roku 1974 městskou částí Prahy 5. Patří k ní i bývalá malá ves Holyně, do níž se dostáváme poté, co přejdeme novou tramvajovou linku, která je od roku 2022 prodloužením ze sídliště Barrandov do Slivence.
Další dnešní earthkeš nás přivádí do lomu Prastav ležícího severně od Holyně. Bývalý vápencový lom je významnou paleontologickou lokalitou a v současnosti je součástí chráněného území národní přírodní památky U Nového mlýna:
Lokalita tvoří mezinárodní parastratotyp neboli pomocnou hranici, mezi spodním a středním devonem. A právě tato hanice je určena prvním výskytem konodonta Polygnathus costatus partitus. Konodonti jsou skupina mořských organismů se sporným systematickým zařazením. Nejčastěji jsou považováni za primitivní bezčelistné obratlovce, nebo za skupinu obratlovcům blízkou. Šlo o drobné, několik centimetrů až decimetrů dlouhé tvory úhořovitého tvaru s nápadnýma očima a komplikovaným ústním aparátem.
U zastávky Praha-Holyně přecházíme železniční trať a po naučné stezce Údolím Dalejského potoka procházíme Prokopským údolím. Neodolám, abych si opět nevyfotil Červený lom:
Na konci údolí se zastavujeme u jezírka – když jsme tu byli v únoru, bylo vypuštěné...
Po krátkém posezení v Občerstvení U Prokopa pokračujeme ulicí Na Placích. Asi po stovce metrů směrem do kopce odbočuje v pravotočivé zatáčce úzká cesta s bytelnými železnými mřížovými vraty. Za nimi se rozkládá Skalničková zahrada Hlubočepy, jejíž jarní návštěvu jsme si naplánovali, když jsme tudy procházeli v únoru. Asi 30 metrů dlouhý a po obou stranách skalami lemovaný koridor ústí do areálu bývalého vápencového lomu. Ve druhé polovině 19. století byl tento pozemek využíván jako skládka kamene ze stavby nedalekého Smíchovského nádraží. O sto let později, v 50. letech 20. století, zde manželé Haladovi založili na převážně břidlicové suti a přirozeně rostlé skále unikátní skalničkovou zahradu. Příroda tu pro rostliny a dřeviny vytvořila ideální místo chráněné skalami a ukryté před okolním světem. V areálu se nachází několik typů skalek, jako jsou například osazené stěny lomu či spárové skalky. Ze zeměpisného pohledu je zahrada zaměřena především na euroasijské druhy. K vidění tu je přes dva tisíce unikátních skalniček, zajímavých stromů (mezi nimi např. sekvojovec) a keřů, ale také jezírko s kořenovou čističkou a vlhkým záhonem s rašeliništními a hmyzožravými rostlinami. Neoficiálně se o areálu často hovoří jako o Haladově zahrádce, neboť se o údržbu a rozvoj oázy stará sběratel a cestovatel Milan Halada, který zde také bydlí. Původně se nacházela na pozemku Magistrátu hlavní města Prahy. V roce 2016 ji chtěl odkoupit soukromý zájemce za účelem výstavby vily. Radnice Prahy 5 odkupu zabránila a Milan Halada ml. obdržel dotaci na revitalizaci tohoto botanického ráje. Za desítky let zde vznikla unikátní sbírka mnoha vzácných druhů, z nichž některé jsou zde prvně pěstované mimo své přirozené lokality. Mnoho rostlin dovezl pan Halada starší, mnoho jeho syn, mnohé Haladovi vypiplali z cizokrajných semínek.
Veřejnosti byla zahrada slavnostně otevřena 8. května 2019, přístupná je v sobotu a v neděli mezi 9. a 18. hodinou. (Od 1. listopadu do 31. března je zahrada uzavřená.)
* * *
Vracíme se na ulici Na Placích, pokračujeme po ní ještě asi 70 metrů a znovu odbočujeme doprava na neznačenou cestu. Stoupáme k vyhlídce na Hlubočepské plotny a kocháme se výhledem nejen na ně,...
... ale i na
Pražský Semmering a vůbec na Prahu:
Z vyhlídky sestupujeme dolů, ale hned vzápětí stoupáme na
Děvín, tabulový vápencový vrch (310 m). Pokračujeme víceméně po vrstevnici ke kontrole, která je v místech někdejšího slovanského sídliště, k němuž se váže pověst o dívčí válce. Na začátku 14. století zde byl Štěpánem z Tetína postaven gotický hrad, který pavděpodobně ještě v tomtéž století zpustl.
Ještě nedávno byla velká část rozsáhlé plochy Dívčích hradů v pražských Jinonicích využívána k pěstebním účelům. Rostlo tu obilí, řepka. Od 19. dubna 2021 se dvacetihektarový prostor stal domovem čtyř klisen koně Převalského.
Míjíme modrým plechem opláštěnou vodárenskou věž Děvín, na jejímž projektu pracoval Ing. arch. Karel Hubáček, autor televizního vysílače a hotelu na Ještědu, a Ing. Zdeněk Patermann. Postupně klesáme do cíle pochodu, který je u stanice metra B Radlická.
Nespěcháme na vlak domů, naopak, máme v plánu návštěvu nedalekého hřbitova Malvazinky. Před sídlem ČSOB fotíme neobvyklou, zářivě barevnou dvojici plastik nazvanou v rámci mezinárodního sochařského festivalu Sculpture line 2020 „Dvě křesla“ (anglicky: Two armchairs): Autorkou je Alexandra Koláčková (*1964), jejíž tvorba do veřejného prostoru má specificky čitelný autorský rukopis (výrazná barevnost, jednoduché a oblé tvary, smysl pro určitou míru hravosti), jenž se projevuje barevnými velkoformátovými plastikami z betonu a keramiky. Pokračujeme kolem barokní kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1722, v letech 2006–2007 kompletně opravené:
Hřbitov, založený v roce 1876, se nachází na místech bývalých vinic a hospodářských usedlostí malostranského měšťana Tomáše Malvazyho. Díky rozloze necelých 8 ha a téměř 55 tisíc pohřbených patří mezi největší pražské hřbitovy. Hned za vchodem stojí Poesiomat, což je vlastně takový jukebox. Byl zde instalován v létě 2021 a když zatočíte klikou a ze seznamu si vyberete zvolenou položku, promluví k vám hlasy Egona Bondyho, Ladislava Klímy, Mejly Hlavsy, Milana Machovce a Petra Lébla, nebo zazní písně Karla Gotta a Evy Pilarové. Ti všichni jsou na smíchovském hřbitově pochováni, navíc herec Jiří Lábus načetl básně tří básníků, kteří zde sice neleží, ale témata jejich básní se sem velice hodí (Jan Neruda, Vladimír Holan a Charles Baudelaire). Poesiomat je dílem Ondřeje Kobzy (*1979), rodáka z Ústí nad Orlicí, který žije a organizuje převážně kulturní akce na ploché střeše paláce Lucerny jakož i na hradě Pirkštejn v Ratajích nad Sázavou. Veřejnosti je známý především jako „kavárník“ a oživovatel míst pomocí nápadů vyžadujících interakci lidí, kteří se potkávají poprvé (Piana na ulici, Šachy na ulici). Upozornil na sebe například koncertem symfonického orchestru na poště v Jindřišské ulici či hostinou na Karlově mostě u 515 metrů dlouhého stolu. * * *
Dominantou hřbitova je novorománský kostel svatých Filipa a Jakuba z let 1894 až 1896. Z významných osobností je zde pohřben například Josef Vaňásek (1877–1938), český kriminalista, zmiňovaný jako předloha postavy rady Vacátka ze seriálu Hříšní lidé města pražského, PhDr. Emanuel Poche, DrSc. (1903–1987), český historik umění a autor řady odborných i populárních publikací, Josef Walter (1873–1950), průkopník českého motorismu, vynálezce, konstruktér a průmyslník, zakladatel firmy Walter, Jan Janský (1873–1921), objevitel krevních skupin, spisovatelé Jakub Arbes (1840–1914) a Ondřej Sekora (1899–1967), herec Ferenc Futurista (1891–1947), filmový režisér František Vláčil (1924–1999) či klavírista a skladatel Rudolf Rokl (1941–1997).
Žádné komentáře:
Okomentovat