Podruhé v Egyptě (IV)

(předchozí článek Podruhé v Egyptě III)

Výlet autobusem do Dendery a Luxoru

Včera večer jsme si na recepci hotelu zajistili buzení a snídani s sebou a dnes vstáváme ve tři čtvrtě na čtyři. Autobus má pro nás přijet ve 4.25 hod., nakonec odjíždíme o něco dříve. Cestou se zastavujeme na kávu (a WC) v jakémsi „motorestu“ na egyptský způsob a do Dendery nám zbývá asi šedesát kilometrů.

Ptolemaiovský chrám bohyně Hathor v Dendeře ležící asi 70 km vzdušnou čarou severně od Luxoru je jednou z nejlépe dochovaných monumentálních staveb v celém Horním Egyptě a rozhodně by neměl uniknout nikomu, kdo míří za památkami starověkého Egypta. Vstupné činí 240 LE, ale my je máme zahrnuté v ceně zájezdu (85 eur).

Celý komplex má rozlohu asi 40 000 metrů čtverečních a je obehnán mohutnou zdí z nepálených cihel. Současný chrám bohyně Hathor pochází z července 54 př. n. l., z doby Ptolemaia XII., a byl dokončen římským císařem Tiberiem, ale spočívá na základech dřívějších staveb, které se datují přinejmenším stejně daleko jako stavitel Velké pyramidy Chufu, známý jako druhý faraon 4. dynastie Cheops (asi 2613 – asi 2494 př. n. l.).

Stavba chrámu bohyně Hathor v Dendeře začala v 1. stol. př. n. l. V zadní části chrámu najdeme jméno Ptolemaia XII. a tato část chrámu byla také postavena jako první. Chrám byl dokončen za císaře Nera. Velká část stavebních prací pak spadá do období vlády Kleopatry VII.

Průčelí chrámu je vskutku impozantní – 35 m široké a 12,5 m vysoké se šesti sloupy s hathorskými hlavicemi. Sloupy spojují zdobené zídky, které přerušuje jen vstup do chrámu.

Vestibul chrámu vyplňuje 18 sloupů ve tvaru starověkého hudebního nástroje (chřestítka) zvaného sistrum. Chrám je velmi dobře zachován – s dosud neporušeným stropem, osvětlení je prakticky shodné s tím, jaké bylo ve starověku a proto je zajímavé sledovat hru světel a stínů ve vestibulu. 

Půdorys chrámu v Dendeře

Strop vestibulu je zdoben zobrazením nebeské klenby. Jsou na něm zachyceny den i noc se souhvězdími a božstvy, která dohlížejí na řádný východ Měsíce. Za vestibulem je malý Hypostylový sál nazývaný také Sál zjevování, kde najdeme dvě řady po třech sloupech. Sloupy mají žulové patky a vápencové dříky a hlavice, což samo o sobě je neobvyklé. Stejně jako vestibul je i tento sál bohatě zdoben. Scény v levé části sálu musíte ale sledovat ve směru hodinových ručiček od vstupu – představují panovníka, jak věnuje chrám Hathoře a Horovi. Sál obklopuje šest malých komnat, účel každé z nich můžeme určit podle výzdoby stěn. V každé z nich obětuje panovník Hathoře – v první komnatě zprava obětuje stříbrné ozdoby, ve druhé zprava úlitbu vody, v první komnatě zleva kadidlo, ve druhé zleva potraviny. Zadní dvě komnaty sloužily jako úložiště chrámového zařízení. 

Za Hypostylovým sálem leží za sebou dvě předsíně – první nazývaná Síň obětin, kterou kdysi uzavíraly ohromné dvojkřídlé dveře ze dřeva a kovu. Scény zdobící stěny představují panovníka, jak obětuje bohům denderského chrámu. V této místnosti byly uloženy obětiny zasvěcené bohyni, které se po skončení rituálu rozdělovaly mezi sloužící kněží. Na obou stranách této předsíně je schodiště, které vede na střechu a ještě se k němu dostaneme. 

Druhou předsíň nazývanou Sál božského Devatera obklopuje řada menších místností, které obsahovaly oděvy a ozdoby bohů. První komora nalevo je nazývána Síň látek a spravovala ji bohyně Tait, ochránkyně látek, a bůh Šesemu, který se staral o parfémy. Vpravo byla další místnost, Pokladnice, z níž se dalo po schodišti vyjít do tmavé místnůstky, Síně zlata, ve které kněží zasvěcovali kultovní předměty bohyně. Tato pokladnice byla v podstatě připomenutím pokladů, které byly uloženy ve velkém Sále zjevování.

Projdeme Pokladnicí, otočíme se vlevo a vcházíme na malý dvůr. V jeho zadní části je schodiště, které vede nahoru do Čisté síně, kde se konaly obřady spojené s bohyní Hathor. Byla vybudována jako malý chrám, do nějž pronikalo denní světlo. Sem kněží přinášeli před velkými oslavami Nového roku obětiny líčidel a nerostů. Právě na tomto posvátném místě byla socha bohyně Hathory oděna do Taitiných látek, navoněna Šesemuovými parfémy a zkrášlena kultovními šperky ze Síně zlata. Běhen oslav byla chrámová božstva (Hathor, její manžel Hor a jejich syn Ihej) nesena celým chrámovým komplexem a terasami.

Vrátíme se ale zpátky do druhé předsíně – po obvodu je dalších 11 místností a uprostřed stojí svatostánek Velké sídlo, kde byly posvátné bárky Hathory, Hora, Harsemtauie a Esety. 

Na střechu vede dvojí schodiště z první předsíně (Obětní sál) – schodiště nalevo vede na střechu přímo, schodiště napravo je točité.

Schodiště jsou původní, zdi jsou pokryty zobrazeními kněžských procesí, kterak stoupají nahoru a vynášejí sochu bohyně Hathory nebo naopak sestupujících dolů po obřadu. Chrámová střecha má několik úrovní – podle výšky místností.

V pravém zadním rohu stojí malý stánek s dvanácti hathorskými sloupy po obvodu. Je to dílo Ptolemaia XII. a původně na něm byla neobvyklá klenutá dřevěná střecha.

Střešní bloky jsou pokryty sítí mělkých kanálků, které odvádějí dešťovou vodu, která odtékala do „chrličů“ ve tvaru lvích hlav. Pod každým chrličem je sloupec magických textů, po kterém stékala voda a tak měla získat kouzelné síly.

*  *  *

Vracíme se k autobusu a odjíždíme do Luxoru. Nachází se na místě starověkého Vesetu (řecky Théby), jenž byl za 11. dynastie a za Nové říše hlavním městem Egypta. Dnes má asi půl milionu obyvatel a je často označován za „největší muzeum světa pod otevřeným nebem“, neboť se zde nacházejí staroegyptské chrámové komplex Karnak a Luxor. Po loňské návštěvě Karnaku (naleznete na tomto blogu zde) chceme letos vidět chrámový komplex v Luxoru:

Dnes má vstup od nábřeží a zde býval vchod i ve starověku. Ležel ale pod úrovní dnešní ulice na břehu Nilu, kde jsou ještě dnes vidět kameny starého nábřeží. Tam přistávaly posvátné bárky a ostatní plavidla, která připlouvala a odplouvala během slavností.

Ilustrace J. C. Golvin z encyklopedie Passion de Egypt

Vstupné činí 400 LE, které máme, stejně jako v Dendeře, zahrnuté v ceně zájezdu.

Hlavní osa chrámového komlexu je orientována severo-jižním směrem, tedy paralelně s tokem Nilu. S chrámovým komplexem v Karnaku jej spojovala procesní cesta, které Řekové dali název Dromos neboli Alej sfing.

Nejčastějším typem byly ležící sfingy s předními tlapami nataženými vpřed a ocasem svinutým vedle zadních tlap. Jejich úlohou bylo střežit a chránit božstvo, jež sídlilo v příslušném chrámu.

Velkolepý chrám na břehu Nilu v místě dnešního Luxoru nechal vybudovat Amenhotep III., význačný faraon 18. dynastie (vládl v letech 1387–1348 př. n. l.). Panovníkův architekt, naplánoval rozsáhlou výstavbu v celé thébské oblasti. Jeho pomocníci Sutej a Hor měli na starost dohled nad pracemi v Luxoru. Faraon tam chtěl vybudovat svatyni, nádvoří a kolonádu. Ambiciózní projekt byl v okamžiku faraonovy smrti téměř dokončen, za vlády Ramesse II. byl ještě rozšířen o druhé nádvoří a pylon.

Ramesse II. (vládl od roku 1279 př. n. l. 66 let) chtěl – stejně jako řada jeho význačných předchůdců – zanechat svůj otisk v kultovních komplexech Horního a Dolního Egypta, zvláště pak v thébské oblasti. Ramessův projekt spočíval v rozšíření Amenhotepovy stavby směrem na sever ke Karnaku. Před kolonádu Amenhotepa III. nechal vítěz bitvy u Kadeše přistavět mohutný pylon a nádherné nádvoří, které tak ještě zvýraznily velkolepý chod do chrámu.

Blížíme se k pylonu, takže vlastně postupujeme proti času...

Dlužno podotknout, že současná podoba staveb Ramesse II. je jen skromným pozůstatkem jejich velkoleposti. Obrovský působivý pylon je stavba připomínající pevnost a vyznačuje vstup na ádvoří egyptských chrámů. Skládá se ze dvou masivních bloků kamenného zdiva, které rámovaly monumentální vchod a střežily chrám před pohledy obyčejných smrtelníků:

Tento největší pylon v Egyptě byl dlouhý 63,04 m, každý ze dvou bloků zdiva byl vysoký 29 m a silný 9,4 m. Šíře brány činila 4,44 m. Průčelí pylonu bylo s výjimkou kratších stran po celé ploše pokryto reliéfní výzdobou. Obě mohutné masy zdiva byly tvořeny pravidelnými vrstvami pískovcových kvádrů. Vnější a vnitřní stěny z těchto kvádrů zadržovaly výplň sestávající z odpadního stavebního materiálu a znovupoužitých bloků ze starších staveb. To vše dohromady vytvářelo strukturu zdiva, do níž bylo za bočními dvířky vestavěno schodiště vedoucí na plochou střechu nádvoří se sloupořadím a o něco výše na střechu samotného pylonu. 

Obě křídla pylonu se směrem nahoru zužují a jsou zakončena konkávní římsou. Průčelí bylo původně zdobeno čtyřmi praporci upevněnými na stožáry zapuštěné do země a zasazené do svislých žlabů vytesaných do pylonu. V horní části byly stožáry připevněny úchytkami, které procházely skrz celý pylon. Podstavce stožárů tvořily kvádry z červené nebo šedé žuly a bloky ze starších staveb. Před každým křídlem pylonu nechal Ramesse II. vzytčit jednu sedící a dvě stojící kolosální sochy, celkem tedy šest soch. Čtyři z nich byly zhotoveny z černé žuly a zbylé dvě umístěné na okrajích ze žuly červené. To vše bylo ještě doplněno dvěma obelisky z červené žuly spočívajícími na křemencovém podstavci. Obelisky, z nichž každý vážil 250 tun a byl vysoký 27 metrů, byly zdobeny vlysy s paviány. Na svém místě zůstal jen jeden obelisk, druhý byl v 19. století převezen na náměstí Svornosti do Paříže. 

Na vnější straně pylonu reliéfní výzdoba do detailů vyktresluje bitvu u Kadeše, v níž se egyptský panovník střetl s koalicí tvořenou Syřany, Palestici a Chetity. Na jedné straně je zachycen tábor Egypťanů, na straně druhé král na voze, jak pobíjí nepřátele. Reliéf je doplněn básní písaře Pantauereta líčící bitvu.

Také Ramesse II. nechal po vzoru Amenhotepa III. vybudovat nádvoří se sloupořadím. Tvoří jej dvě řady papyrusových sloupů s uzavřenou hlavicí. Zatímco středová část nádvoří není zakryta, sloupořadí bylo zastřešeno a jeho střecha tvořila terasu přístupnou ze schodiště pylonu.

Kolonáda byla za vlády Amenhotepa III. vstupem do chrámu. Skládala se ze sedmi párů obrovitých papyrových sloupů vysokých asi 16 metrů s hlavicemi v podobě otevřeného lotosového květu. Sloupořadí tvoří spojovací článek mezinádvořím vybudovaným Amenhorepem II. a nádvořím, jež zřídil později Ramesse II.

Jak si Amenhotep III. na sklonku života přál, bylo nádvoří vyzdobeno reliéfy s výjevy. Výzdoba ale byla provedena teprve za vlády Tutanchamona, jeho nástupců Aje a Haremheba a konečně Sethiho I., který již byl jedním z prvních panovníků 19. dynastie. Sloupy se v té době skrývaly za bočními zdmi a nebyly proto tak výrazně viditelné jako dnes, kdy jsou zdi částečně zbořené. Hlavice sloupů nesly čtverhranné abaky, jež byly podpěrou mohutných architrávů. Zastřešení kolonády se nedochovalo, nicméně ze zkoumání architrávů vyplynulo, že se původně skládalo z přibližně sto padesáti desek, z nichž každá vážila kolem čtrnácti tun.

Boční stěny kolonády sestávaly z vnější a vnitřní lícované zdi a prostor mezi nimi byl vyplněn stavebním odpadem a kamínky. Na zdivo byly použity kameny ze starších staveb, například kusy jednotlivých sloupů. Tento velmi křehký výsledek neodolal zubu času.

Kolonáda ústí na nádherné nádvoří, z něhož se již vstupovalo do samotného chrámu. Nádvoří bylo ze tří stran ohraničeno dvěma řadami svazčitých papyrových sloupů s uzavřenou hlavicí, které nesly masivní architrávy, do nichž byla vyryta celá královská titulatura – jména, epiteta a oslavné přípisky:

Právě pod dlažbou tohoto nádvoří byla objevena slavná skrýše se sochami mnoha slavných panovníků, jež jsou nyní vystaveny v luxorském muzeu staroegyptského umění.

Na jižní straně nádvoří plynule přechází ve sloupovou síň se čtyřmi řadami po osmi sloupech ve stejném stylu jako na nádvoří:

Za sloupovou síní následovaly kultovní prostory chrámu jako kaple pro procesní bárku, místnost na obětiny, vestibuly a sklady, kam měli přístup jen kněží pověření uctíváním božského kultu.

Po zániku egyptské civilizace luxorský chrám postupně mizel pod vrstvami písku. Zaznamenal ho až ing. Lebas, který roku 1831 přijel do Luxoru kvůli převozu tamního obelisku do Francie. Později zahájil egyptolog Gaston Maspero (1846–1916) ve Francii a v Anglii peněžní sbírku na vyproštění chrámu z písku. Očišťovací práce započaly roku 1885 aprovizorně byly ukončeny roku 1937, kdy se archeologům podařilo dosáhnout úrovně původní podlahy. Výzkumy v některých částech chrámu ale pokračovaly dál... Dne 22. ledna 1989 nalezli egyptští archeologové na nádvoří Amenhotepa III. skrýš se čtyřiadvaceti výborně zachovalými sochami, které představovaly božstva a krále. Dnes jsou tyto poklady faraonského umění jednou z největších cenností Muzea umění starého Egypta v Luxoru, které je umístěno na nábřeží Nilu, přibližně v polovině cesty mezi Luxorským a karnackým chrámem.

*  *  *

Přejíždíme do vyprahlého Údolí královen. V dobách faraonů se nazývalo Tasetneferu, Místo dokonalosti. Rozkládá se necelé dva kilometry od Údolí králů (které jsme navštíili loni) v uzavřeném wádí. Označení Údolí královen vymyslel slavný archeolog Jean-François Champollion (1790–1832) na přelomu 18. a 19. století, avšak první vědecké vykopávky tady provedl až o 100 let později profesor Ernesto Schiaparelli (1856–1928) z turínského muzea.

Od počátku 20. století zde archeologové nalezli asi stovku podzemních hrobek. Některé zůstaly nedokončené, jiné zas byly značně poškozené, v dalších se nalezly viditelné stopy požáru. V rozporu se svým názvem však nebylo údolí určeno jen pro hrobky ženských zástupců královské rodiny. Přibližně v polovině 18. dynastie zde bylo pohřbeno několik vysokých hodnostářů, za vlády 19. a 20. dynastie ale již šlo skutečně o místo vyhrazené pro královny a princezny.

Jako první zde spočinula manželka Ramesse I. a matka Sethiho I., půvabná Satre. Přestože se již od starověku hrobky staly oblíbeným terčem zlodějů, ještě dnes vás ohromí svou pompézností. Ze všech podzemních hrobek je nad jakoukoli pochybnost nejkrásnější hrobka královny Nefertari, milované velké královské manželky Ramesse II. Hrobku odhalil roku 1904 již zmíněný Ernesto Schiaparelli, my to štěstí vidět ji nemáme. Stejně jako v Údolí králů je vždy zpřístupněno jen pár hrobek, které se střídají. 

Navštěvujeme hrobku královny Tyti (QV 52), kterou někteří egyptologové vidí jako manželku faraona Ramesse III. a matku princů Amonhirchepešefa (jehož hrobka QV 55 je poblíž) a Chaemuaseta (QV 44). Hrobka Tyti je postavena v jedné ose a její výzdoba je téměř stejná jako výzdoba hrobek princů Chaemuaseta a Amonhirchepešefa. Malíři totiž v nich malovali postavy na bílé pozadí (některé scény ale mají pozadí do téměř žluté barvy). Samotná Tyti je v některých scénách namalována jako mladá dívka s oděvem a účesem adolescenta, jinde ji namalovali jako ženu středního věku v poněkud konzervativnějším obleku a s náznakem líčení. Chodbou se přichází do pohřební komory, nalevo a napravo jsou průchody do vedlejších místností a za pohřební komorou je zadní komora s dobře dochovalou výzdobou.

Druhá hrobka (QV 55), kterou navštěvujeme, patří Amonhirchepešefovi. Vyznačuje se krásnými barvami a prostým designem. Princ Amonhirchepešef byl synem Ramesse III., dědicem trůnu, královským písařem a velitelem vozatajů. Někteří egyptologové se domnívají, že Amonhirchepešef zemřel mladý – dokonce snad ještě před dosažením dospělosti. Egypťané ale prince Amonhirchepešefa v hrobce QV 55 nikdy nepohřbili, sarkofág s princovým jménem objevili egyptologové v hrobce kancléře Baje (QV 13). 

Vchod do hrobky Amonhirchepešefa se nachází u paty příkrého schodiště a objevil ho v roce 1904 výše zmíněný Schiaparelli. Hrobka byla prázdná, nacházel se zde pouze sarkofág. Na stěnách hrobky si Egypťané dali opravdu záležet. Jsou v perfektním stavu zdobené ve stylu 20. dynastie. Pravou stranu předsíně vyzdobili malíři postavou boha Thovta. Za Thovta Egypťané umístili Ramesse III. s bohyní Esetou.

Jeden ze synů Ramese III. nese za otcem flabellum (vějadlo)

Bohyně Hathor přijímá Ramesse III. a Amonhirchepešefa

Na přední stěně je Amonhirchepešef s vějířem v ruce. Stojí za další postavou svého otce, který koná úlitbu před Ptahem. Detaily všech těchto postav a scén jsou mistrovsky provedené a patří k tomu nejlepšímu, co může Nová říše nabídnout. Ze pozornost stojí například zadní stěna a detailně propracovaný oděv Ramesse III. stojícího se svým synem vedle Esety. 

Na přední stěně pohřební komory po obou stranách dveří je Amonhirchepešef jako Inmutefův kněz oděný v panteří kůži s tlapami a drápy, ale bez spony ve tvaru panteří hlavy, která je součástí tohoto oděvu. Na levé i pravé stěně jsou scény ze 145. a 146. kapitoly Knihy mrtvých, jež popisují 21 bran, které střeží démoni a kterými Ramesse III. provádí svého syna. Za pohřební komorou je zadní komora, která je také nezdobená, ale nachází se zde antropoidní sarkofág.

Třetí navštívená hrobka (QV 44) patří princi Chaemuasetovi a velmi se podobá hrobce jeho nevlastního bratra – prince Amonhirchepešefa. Chaemuaset byl nejstarším synem Ramesse III., byl knězem a po určitou dobu také veleknězem Ptahovým v Memfidě (Mennoferu). Kupodivu v hrobce je jen málo scén, které znázorňují tuto jeho významnou roli – většinu výzdoby tvoří scény Ramesse III., jak představuje svého syna bohům. K výzdobě je nutno poznamenat, že se zde projevují zvláštní stylistické konvence u hrobek z období 20. dynastie – lidské postavy mají špatné proporce, zejména synové mají přehnaně velké hlavy a vysoká čela. Postavy jsou na bílém nebo šedém pozadí, texty na žlutém pozadí. 

Do chodby vcházíme dveřmi, které jsou u paty nepatrně skloněné rampy. Na přední stěně Chaemuaset vítá Ptaha. Jeho postava je na levé (východní) stěně. Na stejné stěně pak Chaemuaset společně s Ramessem III. obětuje Thovtovi víno. Na druhé straně Ramesse III. obětuje kadidlo Ptah-Sokraovi. Ve vedlejší místnosti s nízkým stropem stojí na přední stěně Neit a Selket (po levé straně) a Eset a Nebthet po pravé straně. Na bočních stěnách stojí Chaemuaset před Anupem. Vedlejší místnost na pravé straně chodby má na přední stěně stejnou výzdobu jako předchouí místnost. Na levé stěně stojí Chaemuaset sám bez otce a se vztyčenýma rukama vzývá Hapiho, Kebehsenufa, Ptaha a Hora-Dítě.

Na pravé stěně stojí před Amsetem, Duamutefem, Bakou a znovu Horem-Dítětem. Pohřební komora hrobky QV 44 připomíná spíše chodbu, ale od počátku ji Egypťané plánovali jako pohřební komoru. Dokazuje to její klenutý strop, který se jen mimořádně vyskytuje jinde než v pohřebních komorách. Výzdobu tvoří 145. a 146. kapitola Knihy mrtvých, které popisují 21 bran, kterými musel zemřelý projít na cestě podsvětím. Na levé stěně jsou scény týkající se bran 10, 12, 14 a 16, na pravé stěně pak bran 9, 11, 13 a 15. Každou z bran hlídá démon – na levé stěně to jsou Šechenuer, Miu, Saupen a na pravé stěně pak Dendeni, Pesef-achu-ef a Hedkiauna.

Za pohřební komorou se nachází komora D, na jejímž zesíleném vstupu se nacházejí dva pilíře džed. Nalevo od přední stěny stojí Pán strachu se lví hlavou a v ruce drží nůž, aby chránil Chaemuaseta. Na levé stěně obětuje Ramesse III. Thovtovi a Harsiesovi nádoby. Postavy faraona jsou znázorněny poblíž rohu místnosti.

Následuje článek Podruhé v Egyptě (V)