Tentokrát jsou na řadě Kremnické vrchy. Po počáteční nejistotě a mírném rozčarování se Toulky přece jenom uskuteční, změna bude jenom v osobě pořadatele
V Kolíně přestupuji do Pendolina (italsky Kyvadélka) a už během cesty zjišťuji, že nás, toulkařů, jede víc. Ve Vrútkách máme na další přestup hodinu času, a tak se uchylujeme do nedaleké hospůdky zařízené po železničářsku. Při hledání 3. nástupiště máme trochu problém s tím, že není tam, kde bychom je čekali, tedy za prvním a druhým, ale poněkud nelogicky před prvním. Možná to je jeden z důvodů, proč odjíždíme bez Standy...
Další (a už poslední) přesedání v Horní Štubni je bez potíží a ve 13.45 hod. jsme v Kremnici. Cesta od nádraží dolů je neskutečně příkrá, takže až za týden půjdeme opačným směrem, bude to náročné. Ubytování máme zajištěné v podniku Veterník, který je někde uváděn jako hotel, jinde jako turistická ubytovňa. S Klokanem budeme obývat dvoupokoj, kde už sídlí Ervín s Alešem, a jdeme na průzkum do města.
Kremnica má dnes asi pět a půl tisíce obyvatel, její historické jádro bylo v roce 1950 prohlášeno městskou památkovou rezervací. Leží v údolí Kremnického potoka, které bylo hornicky i zemědělsky kolonizováno slovenským a německým obyvatelstvem už před 14. stoletím. Vznik svobodného královského města je spojen s datem 17. listopadu 1328, kdy uherský král Karel Robert z Anjou vydal osadě Cremychbana privilegiální listinu, zrušil monopolní právo panovníka na těžbu drahých kovů a založil královskpu mincovnu, která začala razit nové hodnotné oběživo – stříbrné groše a denáry, ale i zlaté florény a dukáty. První dvě století existence města byla obdobím najvětšího rozkvětu. Kromě toho, že tu sídlil nejvyšší královský hornický a mincovní úřad, stála Kremnica v čele hospodářského a politického svazku sedmi středoslovenských hornických měst – Kremnice, Banské Štiavnice, Banské Bystrice, Nové Baně, Pukance, Ľubietové a Banské Belé. O významném postavení města svědčí návštěvy panovníků a dalších osobností: králové Zikmund Lucemburský (1404, 1419, 1423, 1424) a Matyáš Korvín (1478, 1479), císařové František Lotrinský (1751) a Josef II. s bratrem Leopoldem (1764), František Josef I. (1852) a také bulharský král Ferdinand I. Coburg (1909), který jako první přicestoval automobilem.
* * *
Míjíme gotický římskokatolický špitální kostel svaté Alžběty na Dolní ulici, nejstarší v Kremnici, zmiňovaný poprvé v roce 1393. S podporou uherského krále Ludvíka I. Velikého, který špitálu daroval osadu Veterník (Lyget), byl přistavěn ke špitálu v letech 1382–1383, barokní věž dostal až v letech 1712–1713:
Do interiéru se nám daří nahlédnout až o několik dní později: Nachází se v něm kamenná gotická křtitelnice: Na západní straně náměstí se tyčí věž (momentálně skrytá lešením) františkánského kostela, který přiléhá ke klášteru, budovanému postupně v letech 1653 až 1777. Kostel je nepřístupný, musím se spokojit s návštěvou Loretánské kapličky, která vznikla na místě měštanského domu po roce 1758. Bočním průchodem je spojena s lodí kostela, ale má i samostatný vchod z náměstí: Na sloupové zděné architektuře oltáře s loretánskou chýší je rokoková ornamentika: Sídlem správy města a královské hornické a mincovní komory byl městský hrad, koncem 14. století obehnaný dvojitým opevněním. V něm se z bezpečnostních důvodů uskladňovaly vytěžené drahé kovy i zásoby zlatých a stříbrných mincí. Pod hradním vrchem vzniklo čtvercové náměstí s výstavnými gotickými kamennými domy. V první čtvrtině 15. století bylo kolem náměstí vybudováno opevnění s obrannými baštami a třemi městskými branami, z nichž se dodnes dochovala jen Dolní. K dominantám náměstí patří impozantní, dvacet metrů vysoký morový sloup sv. Trojice, postavený v letech 1765–1772, jedna z nejkrásnějších barokních památek na Slovensku: Sochařská výzdoba se 14 barokními sochami v nadživotní velikosti a s množstvím drobných reliéfů a andílků je dílem Dionýza Stanettiho a Martina Vögerla, po jejich smrti dílo dokončil tovaryš T. Mayer. Historické jádro Kremnice je obehnané kamennou hradbou navazující na opevnění hradního areálu. Hradba byla postavena v 1. třetině 15. století na základě nařízení krále Zikmunda o opevnění důležitých královských měst z roku 1405. Místy dosahuje výšky pěti až sedmi metrů. Na jižních nárožích je zpevněna dvěma kruhovými věžemi – Červenou na jihovýchodním a Černou na jihozápadním nároží navazující na nejvyšší úsek hradební zdi:
Aktívní obrana Dolní brány byla v 16. století zdokonalena barbakanem předsunutým před bránu v hradební zdi, čímž se fortifikáce zdvojnásobila. Barbakan má rovněž podobu hranolu, v přízemí s dvěma průchodnými otvory. Větší s půlkruhovým portálem byl určený pro povozy, menší má sedlový portál a byl určený pro pěší. Na čelní straně je renesanční půlkruhový arkýř a kamenná edikula s polychromovaným reliéfem sv. Kataríny. Vedle vstupní brány jsou po stranách osazeny reliéfní kamenné desky se symboly zlata (slunce) a stříbra (měsíc), hornických a mincovních nástrojů. Nad deskami stojí keramické postavy „baníka“ a „minciara“ z 19. století. V prostoru mezi barbakanem a Dolní bránou sídlí „íčko“, oficiálně nazývané Kultúrne a informačné centrum mesta.
Žádné komentáře:
Okomentovat