Z Radňovic na Harusův kopec

Původně jsme plánovali nechat auto na okraji Nového Města na Moravě a udělat si okruh přes Radňovice a Harusův kopec, ale po zastávce v Radňovicích jsme usoudili, že zrovna tak můžeme udělat okruh přes Harusák a NMNM

Projíždíme osadou Keřkov, která je součástí Přibyslavi (a její místní části Dobrá) a proslavily ji Keřkovské rohlíčky. Ne, nejde o pečivo či zákusky, ale o poloranou odrůdu konzumních brambor s typickým podlouhlým a mnohdy zahnutým tvarem připomínajícím malý rohlík. V roce 1923 zde „Družstvo pěstitelů zemáků v Havlíčkově Brodě“ založilo šlechtitelskou stanici, která během své existence prošla řadou změn v organizačním začlenění. Od roku 1992 náležela akciové společnosti Sativa Keřkov se sídlem v Havlíčkově Brodě a od 1. 9. 2006 se její sídlo přesunulo do Keřkova. Od roku 1936 pracoval světově uznávaný šlechtitel Ing. Josef Sixta na křížení dvou krajových odrůd brambor Višňovských rohlíčků a německé odrůdy Kamekeho Parnasii. Jeho počínání bylo úspěšné, a proto roku 1940 mohla být nová odrůda pod názvem Keřkovské rohlíčky uznána a povolena k pěstování a množení. Přes veškerou jejich oblíbenost ovšem přišla v roce 1984 restrikce a tato odrůda se přestala úplně pěstovat. Příčin zákazu bylo několik. V 70. a 80. letech minulého století měli bramborářští pěstitelé za úkol co největší výnosy na hektar, což Keřkovské rohlíčky nesplňovaly. Navíc měly tendenci k plísňovým onemocněním. Vadil i podlouhlý zakřivený tvar hlíz, které byly náchylnější k mechanickému poškození při sklizni, a tak bylo kvůli nestandardní podobě brambor ztíženo jejich průmyslové zpracování. Ve Výzkumném ústavu bramborářském v Havlíčkově Brodě jedinečnou odrůdu Keřkovských rohlíčků uchovali v genové bance ve formě in vitro – tedy ve zkumavce, čímž ji zachránili pro budoucí generace. V letech 1989 až 1991 provedli šlechtitelé na úseku biotechnologií ozdravení a namnožení genetického materiálu technikami tkáňových kultur. Po ověření odrůdové pravosti a absolvování tříletých zkoušek v Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském byly Keřkovské rohlíčky v roce 1995 opět zapsané ve Státní odrůdové knize České republiky a ve Společném katalogu odrůd druhů zemědělských rostlin EU. Ve stejném roce jim byl uděleno ocenění Zlatý klas a tak se Keřkovské rohlíčky na Vysočině už 30 let opět pěstují.

V Dobré odbočujeme k Žižkově mohyle:

Když někdy na přelomu září a října roku 1424 vytáhl Žižka se svým vojskem na Moravu, utábořil se 6. října u Přibyslavi s cílem potrestat jejího katolického majitele Čeňka z Ronova, který se v únoru 1421 podílel na upálení chotěbořských husitů. Žižka nechal Přibyslav obléhat, ale již do ní již nevkročil. „Velký hrdina při obléhání Přibyslavě roznemohl se nemocí smrtelnou od hlíz a poručenství učinil svým milým věrným bratřím a Čechům, aby se milého Boha bojíce, i stáli a bránili věrně pravdy boží pro věčnú odplatu.“ (Staré letopisy české). Ve středu před sv. Havlem (11. října) zemřel a husité, kteří patřili do okruhu jeho nejvěrnějších, si pak začali říkat sirotci. Kolem Žižkovy smrti – stejně jako kolem jeho narození – panuje mnoho nejasností. Zpráva, že „umřel od hlízy“ se nemusí vztahovat k dýmějovému moru, jak se zpravidla píše. Slovo hlíza mělo ve středověké češtině širší význam, mohlo jít o nežit, vřed či nádor, nemluvě o tom, že o morové epidemii v Čechách během roku 1424 se nic neví. Nejistota panuje i ohledně místa Žižkovy smrti. Prý skonal „u Přibyslavě v drahách“, což znamená na cestě, nebo na ladem ležícím poli. Neví se přesně kde, jisté je jen to, že to rozhodně nebylo na místě, kde stojí mohyla. Zřídit vojenský tábor ve vzdálenosti více než tři kilometry od města by nemělo žádný smysl.

Pozemek, kde se mohyla nachází, zakoupil roku 1862 politik a majitel deníku Národní listy Dr. Julius Grégr a věnoval jej pražskému Sokolu. Na popud přibyslavského rodáka, nakladatele a knihkupce Jana Otty (1841–1916) se po Čechách konaly sbírky, jež měly umožnit postavení důstojného Žižkova památníku. Na stavbu byly zasílány kamenné desky z mnoha historicky památných míst Čech. Monumentální mohyla podle návrhu architekta Antonína Wiehla (1946–1910) je dílem stavitele Josefa Šupicha z Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Tvoří ji čtyři části: pravidelný čtyřboký hranol z kamenných kvádrů, jež na stavbu věnovaly české vlastenecké spolky z českých zemí i ciziny,...

... kamenný válec, v jehož horní části jsou uvedena místa Žižkových vítězných bitev a památná místa Čech a Moravy, odkud byly kameny – podobně jako při budování Národního divadla – na stavbu přivezeny, kamenný kužel se zaobleným hrotem a púl druhého metru vysokým kalichem, symbolem husitského hnutí. Mohyla byla odhalena 20. září 1874 u příležitosti 450. výročí Žižkovy smrti. V době první republiky a v poválečných letech se u ní konaly mohutné národní slavnosti krojovaných Sokolů, legionářů i zástupců vojenských útvarů nesoucích jméno Jana Žižky. Od mohyly je krásný pohled na západní obzor, jemuž dominují hrad Lipnice a vrch Melechov, na severovýchodě kostelík v Havlíčkově Borové a na jihovýchodě vrch Rosička s rozhlednou.

*  *  *

V Přibyslavi se zastavujeme jen proto, abych udělal pár fotek. Nejstarším objektem a současně charakteristickou dominantou města je čtyřhranná čtyřpatrová věž, vysoká asi 30 metrů. Byla postavena roku 1497 v místech, kde stával gotický hrad vypálený husity. Na jižním okraji města stojí zámek, v jehož prostorách bylo v roce 1983 otevřeno Metodické centrum a stálá výstava požární ochrany, dnešní Centrum hasičského hnutí s rozsáhlou expozicí mapující vznik, vývoj a současný stav hasičského hnutí u nás i za hranicemi:

Na prostranství pod zámkem stojí bronzová jezdecká socha Jana Žižky od Bohumila Kafky. Jedná se o jeden z mnoha menších zkušebních odlitků pro pražský pomník na Vítkově. Má třetinovou velikost a slavnostně odhalen byl o sedm let později – 22. září 1957:

Projíždíme Žďárem nad Sázavou a zastavujeme v Radňovicích, kde nějaký čas žil Josef Věromír Pleva (1899–1985), pozdější spisovatel, autor románu Malý Bobeš. Kniha je z velké části autobiografickým románem, v němž Pleva vzpomíná na své útlé dětství prožité v krásné, ale drsné Českomoravské vysočině. Když rodina žila v Radňovicích, bylo mu 11 let, sloužil u bohatého sedláka a na svazích Harusova kopce pásal krávy.

Radňovice také bývaly poměrně významným centrem cestovního ruchu, neboť na zmíněném „Harusáku“ kdysi stávala turistická chata. V roce 1942 vyhořela a trasa, po které místní vynášeli turistům na chatu zavazadla, ztratila svůj význam. Na tuto tradici se Radňovičtí rozhodli navázat tím, že zde v roce 2011 vybudovali křížovou cestu.

Od roku 2014 je na jejím začátku Lurdská jeskyně, nazvaná podle původní jeskyně, která se nachází na místě zázraku z roku 1858 ve francouzských Lurdách. Tu zdejší postavil místní rodák Jarolím Dostál a podle jeho slov mu to trvalo asi čtyři měsíce.

U jeskyně stojí kamenný rozcestník s mírně zavádějícími údaji. U směru do Žďáru nad Sázavou je totiž nápis Čechy, ale ty začínají až za Žďárem nad Sázavou. – Žďár je moravské město, protože jak současná, tak historická zemská hranice je na sever a západ od Žďáru, jak dokládá historický hraniční kámen z roku 1867 hned vedle silnice č. 37 ze Žďáru nad Sázavou ke Stržanovu.

Křížová cesta je dlouhá 880 m s převýšením 86 metrů. Má obvyklých čtrnáct zastavení tvořených obrázky s pašijovým výjevem, které jsou upevněny na vztyčených neopracovaných kamenech. Nerezové tabulky vyrobil zdejší kovář Antonín Dvořák. U každého zastavení je lavička.

Na konci křížové cesty, na okraji lesa na úbočí Harusova kopce, stojí tři dřevěné kříže...

... a větší lavice se stolem, odkud se naskýtá krásný výhled do krajiny.

Čeká nás ještě krátké stoupání na asfaltovou lesní cestu, která nás přivede na Harusův kopec (743 m), nejvyšší vrchol Křižanovské vrchoviny, pojmenvaný po Janu Harusovi, svém majiteli z 18. století. Od roku 1920 stála na jeho vrcholu dřevěná turistická chata, ve které byl dne 14. listopadu 1940 gestapem zatčen armádní generál a velitel protinacistické odbojové organizace Obrany národa Josef Bílý (1872–1941).

Zdaleka viditelný televizní vysílač na Harusové kopci

Z „Harusáku“ poměrně prudce sestupujeme k lyžařskému areálu u hotelu Ski:

Vzpomínám, jak jsme sem s Jajdou a Samem – ještě jako svobodní pánové – párkrát zajeli zahrát si minigolf (a na závěr se zastavili v Tálském mlýně na svratecký guláš).

Ski hotel někdy v 70. letech

Vysočina Arena je areál známý nejen na poli běžeckého lyžování, ale také biatlonu a MTB. V areálu u hotelu Ski se každoročně konají nejvýznamnější světové závody v běhu na lyžích a biatlonu. Tradice pořádání závodů sahá až do roku 1910, kdy se v Novém Městě na Moravě konaly první veřejné závody. V roce 1934 se poprvé závodilo o Zlatou lyži a od roku 1981 se Zlatá lyže nepravidelně stávala součástí světových pohárů v běhu na lyžích.

Procházíme kolem areálu...

... a pokračujeme po místním značení, které po půl druhém kilometru opouštíme, překračujeme silnici, která vede do Vlachovic a stoupáme na vrch Šibenice (706 m). Skokanský můstek z roku 2000 stojí v místech, kde stál první skokanský můstek u Nového Města na Moravě již v roce 1925. Rekord můstku je 61 metrů, v současné době se zde konají především žákovské a mládežnické závody.

Neznačenou cestou klesáme na okraj lesa, přecházíme louku a polní cestou míříme do Radňovic, čímž uzavíráme asi sedmikilometrový okruh: