Kdo byl PhDr. Zdeněk Jelínek?

Nedávno jsem na tomto blogu v rubrice Co jsem také četl psal o knize Miroslava Ivanova 52 + 2 s podtitulem Čtení pro každý týden v roce a dva navíc. Obzvlášť mě zaujala kapitola „O = jako omyl ve věci Akce Tetřev“.

Autor v ní píše:

„Asi v roce 1969 se u nás objevil menší obézní muž, tak něco přes třicet, měl mnoho přes váhu. Počínal si jistě, i když při pozornějším pohledu vidím, že jeho jistota pramenila z nervozity. Prohlásil:

– Jsem doktor Zdeněk Jelínek, historik z Kutné Hory, a jdu s doporučením od vašeho přítele Petráně, taky historika.

Byl jsem rezervovaný: 

– Ano, znám ho. Co si přejete?

– Rád bych vám to vyložil v klidu...

Vstoupil do chodby, zul si boty, oblékl vedle ležící bačkory a v obýváku se pohodlně usadil. Šel jsem za ním a čekal, co bude.... Začal vyprávět, že má obrovské množství zachycených vzpomínek pamětníků z druhé světové války, materiály opsané z nejrůznějších archivů.

– Věci, které jsou neopakovatelné, pane doktore. Přinesl jsem vám některé ukázat....

Vytáhl z aktovky složky výpovědí rozličných svědků, týkající se ponejvíce parašutistických skupin ze Západu. Musel jsem uznat, že se nevytahoval.

– Pepík Petráňů říkal, že je to vaše tematika, rád bych s vámi spolupracoval. Sám víte, kolik předsudků má současný režim vůči odboji ze Západu.

Pokývl jsem hlavou a byl překvapen jeho přímočarostí. Ptám se, co dělá... Odpovídá:

–  Středoškolský profesor, jehož koníčkem i vášní je sběr materiálů o druhé světové válce.

Odsunul jsem rozhodnutí na další týden a zeptal se na něj Petráně. Ten potvrdil, že třebaže Jelínek je straník, mluví s ním otevřeně, zaručil se za něho... A tak jsem se pustil se zavalitým historikem asi do dvou témat mé knihy Smrt na čekané, jeli jsme spolu po stopách svědků na Českomoravskou vysočinu. Nastaly však – tuším v roce 1970 – stranické prověrky a milého Jelínka vyškrtli z KSČ. Měl zakázáno publikovat. Tehdy se u mne objevil a jak bylo jeho zvykem šel přímo k věci:

–  Dělám topiče a potřebuji peníze. Mohl bych si „vypůjčit“ vaše jméno?

Znal jsem některé jeho historické studie, ty byly dobré, literaturu faktu jsem od něho ale nečetl žádnou. Odpověděl jsem:

 –  Pokud to, co napíšete, bude literatura faktu, tak klidně...

Zkoušel to, ale byl v něm příliš vtěsnán profesionál-historik, který se bál napsat dialog, umístit do textu občas metaforu či poetický popis krajiny. Pochopil to a objevil se znovu, tentokrát prohlásil:

– Ta literatura faktu mi nejde, dík za to, žes mi chtěl „půjčit jméno“, ale neumím to. Mohlo bychom to však udělat tak, že dodám perfektní materiál, zdůrazňuji pětihvězdičkový, ty – už jsme si tykali – napíšeš knihu a o honorář se rozdělíme.“

* * *

Koláž z roku 1970

Tak vznikla kniha Akce Tetřev. Co mě na tom tak zaujalo? Proč o tom píšu? 

Na profesora Zdeňka Jelínka mám řadu vzpomínek, na SPŠE v Kutné Hoře nás učil dějepis – a dějepis byl vždycky mým hobby (zeměpis taky). Vedle historie se věnoval také klasické hudbě, byl dlouholetým předsedou Společnosti Jana Kubelíka. Měl obrovskou sbírku „elpíček“ (dlouhohrajících desek – poznámka pro později narozené), a to i Beatles, Rolling Stones, pokud je v licenci vydal Supraphon či Panton.

Když přišel na hodinu, sedl si a občas se zeptal:

– Tak co, vy bejci, umíte něco?

A hned si odpověděl:

– Umíte h----o, že jo? Tak já budu vykládat.

PhDr. Zdeněk Jelínek, CSc. (*11. 10. 1936, †6. 5. 1994)

Vystudoval kutnohorské gymnázium a historii na Filozofické fakultě UK v Praze (1959). Nejprve působil jako učitel na střední škole v Uhelné Příbrami, od roku 1961 v Kutné Hoře. V letech 1963–1974 vyučoval všeobecně vzdělávací předměty na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Kutné Hoře.

Zpočátku jeho badatelský zájem patřil starším českým dějinám, zejména studiu dolování stříbra v Kutné Hoře, historii peněžnictví a regionálním kulturním dějinám Kutnohorska a Kolínska. Později se věnoval problematice činnosti českých paradesantních skupin vysílaných II. odborem londýnského ministerstva národní obrany na území protektorátu a jejich spolupráci s domácím odbojem. Pečlivě studoval archivní prameny a zároveň se věnoval rozsáhlému sběru vzpomínek účastníků protinacistického odboje na Vysočině. Při osobním styku s pamětníky, jejichž vzpomínky si nahrával na magnetofon, navázal mnohá přátelství. Na konci 60. let stačil publikovat ještě dvě studie k západním paravýsadkům, avšak připravovaná práce o odboji na Vysočině již nemohla být vydána. Jako středoškolský profesor byl za svoje politické postoje v listopadu 1974 propuštěn a pracoval jako skladník v čáslavském hotelu Grand. Publikační činnost měl zakázanou, takže byl nucen psát „do šuplíku“, nebo psal odborné články a statě pod jinými jmény.

V roce 1978 nastoupil jako historik do kolínského Regionálního muzea. Připravil a vydal několik monografií o paraskupinách, zároveň se věnoval regionální problematice Kolínska a významnou měrou se podílel na vzniku a vydávání sborníků Práce muzea v Kolíně. Dvakrát jsem ho tam navštívil, poseděli jsme, zavzpomínali, popovídali si a v obou případech mě podaroval několika svými knihami, do nichž mi vepsal věnování. Jeho monografie se vyznačují erudovaností a úsilím o objektivitu, jsou vybaveny četnými přílohami, mapkami a rejstříky, dobové dokumenty a vzpomínky vybavoval rozsáhlým poznámkovým aparátem.

V roce 1990 se stal ředitelem Vojenského historického muzea v Praze a zároveň zástupcem náčelníka Historického ústavu ČSA. V roce 1992 byl povýšen na podplukovníka ve výslužbě. Vedle řady výstav připravil expozici Západní paraskupiny a domácí odboj a přitom pokračoval ve vydávání speciálních monografií k jednotlivým západním výsadkům. Do povědomí širší veřejnosti vstoupil především doplněným vydáním Operace Silver A (Naše vojsko, 1992). Těsně před svou smrtí dokončil také monografii Leškovice: Z historie partyzánské brigády Mistra Jana Husa, kterou vydalo Okresní vlastivědné muzeum a Státní oblastní archiv Havlíčkův Brod v roce 1994. Nestačil však dokončit vše, co si předsevzal, a to především syntetickou práci o historii domácí odbojové organizace Rada tří.