DP Brdská stezka

Mám za sebou toulku po Praze a pokračuji v cestě vlakem do Mníšku pod Brdy na dálkový pochod Brdská stezka.

Jeho podtitul Memoriál Honzy Zajíčka upomíná na známého pořadatele dálkových pochodů (Stezkou brdských partyzánů, Zimazasto atd.), vášnivého turistu a stovkaře, známými přezdívaného Zajda (*31. 10. 1926, †19. 2. 2007). V době, kdy už „stovky“ nechodil, navštívil několikrát náš pochod Cestami Jaroslava Haška. Společně s Jirkou Caletkou, který už je také po smrti, vydali v roce 2001 útlou knížečku Dálkové pochody, naše láska. Mám ji od Zajdy podepsanou.

Prezence a start většiny tras je v jídelně základní školy, probíhají poslední přípravy na zítřejší start. Oficiálně jsou pořadateli KČT TJ Sokol Mníšek pod Brdy a Sokol Voznice, ale ve skutečnosti jsou tu především známí „toulkaři“ Pepík, Ivana, Franta, Standa, Jarda, Ervín, Prokop, Lída, Marta a další. Jsem tu už potřetí, byť s několikaletými přestávkami, ale trasy jsou víceméně stále stejné, takže když se Pepa zeptal, jestli bych jim pomohl s organizací, nebyl problém slíbit, že rád přiložím ruku k dílu, když bude třeba.

Start dálkového pochodu je v sobotu od šesti, start ultramaratonu zařazeného do Europacupu neboli Evropského poháru v osm hodin.

Hned po startu, kdy běžci oběhli ovál a vyrazili ven z města, mě a Ervína odváží Pepa na kontrolu před restaurací U Dernerů, která se nachází v lesích na hřebenu Brd. Zpočátku vyhlížíme a fotíme běžce, později turistům razítkujeme propozice. 

Zpestření nám přináší protější ohrazená pastvina s klisnou a hříbětem, údajně čtrnáct dní starým.

Odpoledne, po skončení povinností, se vracíme pěšky do Mníšku:

Po krátkém posezení u kafíčka nechávám Ervína v cukrárně a vyrážím na plánovanou prohlídku zdejšího zámku.

Archeologické nálezy z nádvoří ukázaly, že na tomto místě stávala stavba již koncem 13. nebo začátkem 14. století. Patrně šlo o malý hrádek obklopený hradbou a příkopem, který ho odděloval od okolní zástavby. V roce 1487 získal Mníšek významný rod pánů z Mitrovic, který jej držel po 160 let. Při obléhání v roce 1639 byl zámek vypleněn a vypálen švédskými vojsky generála Banéra.

O jeho znovuvzkříšení se zasloužil pražský měšťan Servác Engel z Engelsflussu, syn koželuha, který do Prahy přišel z nizozemského Tongeru u Maastrichtu. Na Kampě si založil koželužnu, a protože díky tajemství výroby tvrdých podrážkových usní, které si přinesl ze své vlasti, získal významnou zakázku na zpracované kůže a obuv pro císařskou armádu, dařilo se mu a značně zbohatl. Jeho syn Servác Engel si počínal neméně zdatně, ale jeho cesta k úspěchu nebyla jednoduchá. Zasáhl totiž do zaběhlého obchodu se surovinami a znepřátelil si komunitu bohatých pražských Židů, kteří od řezníků vykupovali surovou kůži a jednotlivým koželuhům ji pak prodávali. Servác začal surovou kůži skupovat sám, což mu přineslo velké zisky, ale také nemalé potíže. Pražští Židé nejprve jeho obchody bojkotovali a později se obrátili na císařský soud. Servác byl obviněn z krácení daní, ale císař rozhodl šalamounsky. Servác totiž souhlasil s placením vyšších daní císaři a hodlal doplatit i dlužnou částku a za tuto ochotu získal monopolní postavení v obchodu se surovou kůží. Zlom v jeho životě pak nastal v roce 1648. Když při obléhání Prahy švédskými vojsky přišel o veškerý majetek na Malé Straně, obsadil se svými zaměstnanci a dalšími odvážnými Pražany Staroměstskou věž Karlova mostu a bránil Švédům proniknout na Staré Město. Za tento čin byl povýšen do šlechtického stavu a získal predikát „z Engelsflussu“. Po smrti otce se oženil s bohatou Ludmilou Röttingerovou, která mu kromě peněz přinesla věnem i několik pražských domů a dva mlýny s vinicemi v Šárce. Ludmila ale roku 1660 zemřela a Servácovou druhou ženou se stala dcera pražského primase Mikuláše Turka, s nímž se znal patrně již od roku 1648, kdy při obléhání Prahy Švédy Turek řídil část městské domobrany.

Své zisky se rozhodl Servác investovat a pražský primas mu poradil, aby koupil panství Mníšek, které Mitrovicové chtěli právě prodat. Servác, který tušil výnosnost mníšeckého velkostatku, koupil roku 1655 Švédy vypleněný a vypálený zámek, v letech 1656–1672 jej opravil a vtiskl mu dnešní podobu. Ve svých aktivitách nepolevil, na panství opravil rybníky, vystavěl novou koželužnu a řadu hospod, které mu přinášely nemalé zisky, v Mníšku samotném opravil vodovod, obyvatelům pomáhal při rekonstrukci poničených domů a nějakou dobu za ně dokonce i platil daně. Zemřel v roce 1674.

Dalšími majiteli zámku byl Unwerthové, Schirndingové a posledním majitelem byl Theodorich, svobodný pán Kast z Ebelsbergu. Ten přistoupil k zásadní obnově zámku podle projektu z let 1910–1911, který vypracovala přední pražská kancelář vedená Matějem Blechou. V roce 1945 byl zámek vypleněn a zkonfiskován. Od roku 1946 byl ve správě ministerstva vnitra, které zde často ukládalo významné a politicky citlivé archivní fondy. V roce 2000 byl zámek vyklizen a postoupen Národnímu památkovému ústavu, který přikročil k jeho obnově.

Jak v posledních letech bývá zvykem, zámky nabízejí nejméně dva prohlídkové okruhy a nejinak tomu je i v Mníšku. Kupuji si vstupenku na první okruh a čas do začátku prohlídky trávím na lavičce pod kvetoucí magnólií. Rekonstrukce zámeckého parku byla dokončena na podzim roku 2012 a přišla na 4,75 mil. Kč, přičemž více než polovinu tvořila dotace z fondu Evropské unie.

První okruh sestává z jedenácti historických prostor představujících bydlení drobné šlechty na počátku 20. století, v období první republiky. Jde o reprezentativní místnosti – zimní jídelnu, kapli, velkou jídelnu, přípravnu, velký salon s hodinovou věží, pánský salon, dámský salon, knihovnu, pracovnu, lovecký salon a arkádu s nástupním schodištěm.

Pozoruhodná je kaple zasvěcená sv. Serváci, která je umístěná v první nárožní věži a patří mezi nejcennější zámecké interiéry. Slavnostně byla vysvěcena v roce 1672, což byl také rok dokončení výstavby celého zámku. Uvnitř kaple se nachází jediná barokní klenba, na které zůstala původní malířská a štuková výzdoba, ale především oltářní obraz malovaný na měděné desce. Jedná se o dílo slavného českého barokního malíře Karla Škréty, které bylo ve druhé polovině minulého století uschované v kostele sv. Václava na mníšeckém náměstí a po rekonstrukci zámku se vrátilo na své původní místo. Malíř jej maloval na zakázku pro Serváce Engela, který si ho velice cenil. Ve svých pamětech píše, že stál 100 zlatých, ale neprodal by ho ani za pětinásobek.

Zámek má kupodivu jen tři věže. Pověst říká, že Servác Engel upsal svou duši ďáblu za to, že mu v krátké době postaví honosný zámek. Čert se hned pustil do práce a dílo mu šlo pěkně od ruky. Tu noc, kdy měl být podle smlouvy zámek do ranního kuropění dokončen, mu zbývalo už jen dostavět čtvrtou věž. Aby Servác zachránil svou duši, zavřel jednoho kohouta do klece a v okamžiku, kdy čert letěl s poslední věží, kohouta vypustil. Ten zakokrhal, čert poznal, že zámek nestačil dokončit a věž upustil a mníšecký zámek zůstal se třemi věžemi.

Ve skutečnosti Servác Engel sepsal o svých stavebních i jiných počinech pamětní knihu, z níž vyplývá, že o stavbě čtvrté věže nikdy neuvažoval. Byl zbožným člověkem a tři zámecké věže měly symbolizovat svatou Trojici.

*  *  *

V Mníšku pod Brdy se 27. května 1887 narodila spisovatelka Marie Wagnerová, která se do povědomí čtenářů zapsala pseudonymem F. Háj nebo také Felix Háj. Inspirovala ji k němu Anna Lauermannová, která stála v čele známého pražského literárního salonu a publikovala pod mužským pseudonymem Felix Téver (Šťastná Tibera). Pro Wagnerovou byly štěstím „zelení brdští hájové“, tak zřejmě proto „Háj“.

Pocházela z katolické rodiny řídícího učitele místní obecné školy Augustina Černého a měla se stát také učitelkou. Ale po dvou letech studií na klášterním učitelském ústavu v Českých Budějovicích přešla na Vyšší dívčí školu v Praze, kde též studovala hru na klavír u Zdeňka Fibicha. V devatenácti letech se provdala za učitele Viléma Wagnera a v roce 1907 se jí narodil syn Vilda. Nečekaný rozpad manželství po čtrnácti letech – v tehdejší době jev neobvyklý – přinesl jí, věrné katoličce, trpké zklamání a sociální nejistotu. Nejtemnějším obdobím jejího života byla právě doba jejího manželství.

Marie zastupovala svého otce ve funkci varhaníka ve zdejším kostele a řídila chrámový zpěv. Účastnila se kulturního života v obci jako členka Sokola a hrála ochotnicky divadlo. Její matka Filipina Černá působila v Mníšku jako industriální učitelka do roku 1910. Učitelští rodiče bydleli ve školním bytě, který stejně jako škola byl v budově čp. 57, která je dnes sídlem městského úřadu. Asi v roce 1924 byl její otec dán do penze a celá rodina se přestěhovala na faru k faráři Rausovi. Brzy nato matka zemřela a Marie se stala na faře hospodyní. Farářovu domácnost ale spíše řídila, protože tu byla ještě služebná. Z oken fary pozorovala děti jdoucí do školy nebo ze školy a poslouchávala jejich hovory, což jí později posloužilo při psaní Kájových příběhů. Zpočátku psala články a povídky do novin a kalendářů. Osudově šťastné pro ni bylo, že přispívala do dětského katolického časopisu Anděl strážný, který vycházel v Brně za redakce P. Emanuela Masáka. Ten ji povzbuzoval k další práci a vlastně ji uváděl do literatury. Proto také její počáteční tvorba vycházela v Občanské tiskárně v Brně.

Psaní jí bylo úlevou nad manželským nezdarem. Jejím nejznámějším dílem je cyklus Školák Kája Mařík, kterým proslavila své rodné městečko, byť je v knize přejmenovala na Lážov. Zpočátku psala značně kuriózně – na rub starých úmrtních oznámení, na okraje novin, či na sáčky od mouky a farář Raus pak její klikyháky obětavě přepisoval a odesílal do tiskárny. Tak se stalo i s prvním dílem Káji. Ten vyšel v roce 1926 v Občanské tiskárně – a už to začalo. Čtenáře první díl vysoce zaujal, žádali si další díly a souběžně s tím i jinou tvorbu od „F. Háje“. Začala se ozývat další nakladatelství (např. z jižních Čech) a autorka byla najednou „na roztrhání“. Nastalo sedm let jejích literárních žní. Kájovy příhody, často proložené pozorováními a příběhy z přírody, kouzlo a atmosféra podbrdské krajiny i celé zpodobení starosvětského života z let autorčina mládí s pozitivním přístupem ke katolické víře vedlo za komunistického režimu k jejich zákazu. I později kritici cyklu vyčítali především naivitu, černobílý pohled na svět a tradiční pojetí úlohy ženy. Na trhu i u čtenářů však Kája až neuvěřitelně uspěl. První čtyři díly líčící jeho osudy až do konce prvního roku jeho studií v Praze vyšly jen za života autorky sedmkrát! I. až VII. díl vydala v letech 1926–1931, ale k postavě Káji se vracela ještě v dalších pracích, jako Kája Mařík v pohádce, Kájovy děti, Kájovy nejmilejší pohádky. Kájovy prázdniny, Kájovo mládí, Kájovy radosti a trampoty, Kájova dobrodružství od posvícení do jara. V žádné z nich už však nedosáhla úrovně původního Školáka Káji Maříka, hlavně jeho prvních dílů, a nepodařilo se jí to ani v dívčím protějšku, v pětidílném cyklu Řídících Márinka. Původní nápady a epizody se tu opakují a rozmělňují. Pod úrovní jejího hlavního díla zůstaly i její romány pro dospělé (Lásky světlo a vášně stín, Maryčka) a nenašly ani čtenářskou popularitu. Své životopisné prvky má její Blanka zahradníkova.

Když faráře Rause předčasně penzionovali, přestěhovala se s ním a s otcem do tzv. Jirsova domku u nádraží, kde kněz brzy zemřel. V té době již Wagnerová věděla, že má rakovinu, a hledala útěchu v alkoholu. Zemřela 25. července 1934 a podle svého přání je pochována vedle hrobu svých rodičů, který je v rohu hřbitova. V roce 1988 byla světlá, mrazem prasklá náhrobní deska vyměněna za novou v tmavším provedení – údajně nákladem mladého muže, který nechce být jmenován.

.

Ale abych se vrátil k Brdské stezce. Po zdárném zakončení celé akce nastává úklid jídelny a dalších prostor využívaných pořadateli a přesun do místa ubytování. Společné posezení trvá dlouho do večera, všeobecně dobrou náladu ještě podporuje hojnost jídla a moravského vína. Když se hostitelé objeví s různými bubínky, chřestítky a dokonce s didgeridoo, nadšeně se po nich vrháme a pouštíme se do hudební produkce, která u některých jedinců vyvolává nadšení blížící se transu.

V neděli ráno chvilku prší a když přestává, vyrážíme k rozhledně na Studeném vrchu. Ještě před tím se však zastavujeme na místním hřbitově, abychom uctili památku Honzy Zajíčka.

Studený vrch, dosahující nadmořské výšky 660 metrů, je nejvyšším vrcholem severovýchodní části Brdské vrchoviny, která se nazývá Hřebeny. Podle pověsti vyráběl v milířích na jeho vrcholku uhlíř dřevěné uhlí a jeho syn v okolních lesích často pytlačil. To rozzlobilo ducha Fabiána, což byl zakletý rytíř, který žil v brdských lesích a lidem přinášel jen dobro. Fabián začal uhlíři zhasínat milíře a on se pak se synem musel odtud odstěhovat.

Nedá mi to, abych na tomto místě ještě jednou nevzpomněl na Honzu Zajíčka, který v 80. letech pořádal dálkové pochody s názvem Hledáme brdského ducha Fabiána. Byly to denní a noční okruhy v délce 27 kilometrů, takže když jsem v roce 1984 (To snad není pravda, vždyť je to 30 let!) ušel čtyři kolečka, měl jsem v cíli 108 km, což byla moje první a poslední stovka. Ne, nebyl jsem odrovnaný, naopak ještě jsem domů řídil auto, ale zkrátka stovky mě nijak neoslovily. Já se rád zastavím, rozhlédnu, něco vyfotím – a to moc nejde ani na padesátce, natož na stovce.

Tak zpátky do současnosti: šlapeme na Studený vrch. Na jeho vrcholku byla v roce 1940 postavena 17,5 metru vysoká zděná sedmiboká měřická věž. Těchto věží bylo u nás v minulosti postaveno několik, podobná je například na Melechově nebo na Vysoké u Kutné Hory. Tato však byla zásluhou sdružení Turisté severních svahů Brd zpřístupněna turistům a je využívána jako rozhledna.

Po vystoupání 81 schodů máme před sebou výhled na Křivoklátskou vrchovinu pokrytou hlubokými lesy, kopce Českého středohoří, Dobříš a okolní brdské kopce. Za lepší viditelnosti bychom prý viděli Krušné hory s Klínovcem, Říp, Bezděz a Ještěd.

Vracíme se na zem, kde nás u ohýnku na roštu čekají klobásy a porce kuřat v alobalu. S lahvovým pivem u dřevěného stolu a pod hřejivými paprsky jarního sluníčka to je krásné zakončení bohatého prodlouženého víkendu.