Jeden den na DEP Jarním Šluknovskem

Po přenocování (sám ve čtyřlůžkové chatce) a snídani z vlastních zásob se přihlašuji na pochod. Volba trasy je jednoduchá, neboť pořadatelé na závěr čtyřdenní velikonoční akce připravili jedinou, sedmnáctikilometrovou z Valdeku přes Rumburk do Varnsdorfu s cílem v soukromém pivovaru Kocour.

Z Valdeku vyrážíme zpočátku po zelené značce a později po cyklotrase číslo 3042, která nás přivádí do Rumburku. Z centra pokračujeme po žluté turistické značce do Horního Jindřichova, na který bezprostředně navazuje Seifhennersdorf. Protáhlá ves vznikla v údolí Mandavy již někdy kolem roku 1250, od roku 1974 je městem. Hned na okraji odbočujeme na polní cestu, která mírně stoupá na vrch Frenzelsberg (468 m).

V září 1429 se při jedné ze „spanilých jízd“ zde, na německém území pod kopcem Frenzelsberg, odehrála větší bitva. Takzvaní sirotci, jak si začala část husitských vojsk říkat po smrti Jana Žižky, byli pod vedením Prokůpka napadeni při svém tažení početnou skupinou rumburských střelců a žitavskými zbrojnoši. Husitská vojska rozvinula obrannou vozovou hradbu a v bitvě zvítězila.

Na vrcholku se nachází starý čedičový lom s pěknou ukázkou sloupové odlučnosti, pod lesem je jediná dnešní kontrola.

Záhy se před námi se objevuje Hrádek (437 m), výrazný zalesněný znělcový vrch přímo na státní hranici s Německem. Kdysi se nazýval Worbsberg a teprve v 19. století se pro něj vžilo jméno Burgberg, přeložené později do češtiny jako Hrádek.

V květnu 1903 zahájili členové varnsdorfské sekce Horského spolku pro nejsevernější Čechy stavbu „Burgbergswarte“, honosné budovy zahrnující kromě restaurace také společenské a ubytovací prostory a 29 m vysokou vyhlídkovou věž. Stavba byla slavnostně otevřena pro veřejnost již za rok, 15. května 1904 a stala se ozdobou krajiny a zdaleka viditelnou dominantou Varnsdorfu i Seifhennersdorfu. Po 2. světové válce stavba kvůli nedostatečné údržbě postupně chátrala a teprve v roce 1967 byla městem Varnsdorf zrekonstruována a stala se opět přitažlivým výletním místem. Po roce 1989 byla zprivatizována a v důsledku nezájmu nového majitele se během několika let změnila v ruinu s holými zdmi, vytlučenými okny a zbytky trámové konstrukce vyhlídkové věže. Hrozilo zřícení a její zánik se zdál téměř neodvratný, přesto došlo takřka k zázraku. V září 2000 byl založen Nadační fond Hrádek – Burgsberg, jehož cílem bylo soustředit prostředky na záchranu stavby, podobné zájmové sdružení vzniklo i na německé straně v Seifhennersdorfu, Hrádek byl prohlášen za kulturní památku a vzápětí byly zahájeny záchranné práce. Rekonstrukce se prováděla podle původní dokumentace z roku 1903, obnovená vyhlídková věž byla slavnostně zpřístupněna 18. července 2003. V následujících dvou letech byla opravena celá hlavní budova a v současné době pokračuje úprava vnitřních prostor, v nichž by měla vzniknout restaurace s kavárnou.

Kupujeme si vstupenky na vyhlídkovou věž a kocháme se krásným výhledem přes Varnsdorf na panoráma Lužických hor s vrcholy Jedlová, Luž a Hvozd.

Stejnou cestou, kterou jsem stoupali nahoru, se vracíme na okraj Varnsdorfu. Varnsdorf je druhým největším městem okresu Děčín, žije v něm necelých 16 000 obyvatel. Má bohatou průmyslovou tradici, největšími zaměstnavateli jsou strojírenský podnik TOS Varnsdorf, textilní podnik Velveta Varnsdorf, výrobce manšestrů a sametů, a Elite Varnsdorf, výrobce dámských punčoch.

My ovšem míříme do úplně jiného podniku – soukromého pivovaru Kocour, kde v salonku dostáváme diplom a samozřejmě jdeme do restaurace ochutnat zdejší produkty.

Pivovar Kocour založil v roce 2007 Josef Šusta, majitel spediční a přepravní firmy Noprosu ve Varnsdorfu. Povolení vařit „o fous lepší pivo“, jak tvrdil slogan, a prodávat jej získal pivovar v dubnu 2008. Zajímavá je historie jeho varny. Původně byla součástí Pokusného a vývojového střediska Braník, založeného v roce 1950 a v roce 2003 uzavřeného. Poté ji zakoupila společnost Dej Bůh štěstí, s. r. o., sídlící v pivovaru Kostelec nad Černými lesy, která ji hodlala využít do budovaného živého muzea pivovarnictví. Nakonec ale použila původní varnu kosteleckého pivovaru, a „pokusnou“ varnu získal malý ambiciózní pivovar Kocour Varnsdorf. Postavil na ní svůj záměr zvýšení kapacity výroby piva a vybudování pivovarské restaurace. Po důkladné repasi a modernizaci se varna stala skutečným klenotem a základním pilířem nově budovaného komplexu pivovar – restaurace – sportovní a obchodní centrum v bývalé keramičce.

Po celý svůj pivovarský život varna sloužila pivovarské vědě. Ověřovaly se na ní nové technologické postupy, hledaly pivovarské suroviny a zkoušely nové druhy piva. Je proto určitým pokračováním tohoto trendu, že bude sloužit v pivovaru, který si vzal za cíl, vedle vysoce kvalitní české klasiky, přivést do Česka dosud netradiční typy piva. 

A tak se zde vaří Kocour ležák (12°, obsah alkoholu 4,6 %), Kocour tmavý ležák (12°, obsah alkoholu 4,6 %) a Kocour višňový ležák, což je polotmavý ležák s přídavkem višňové esence, a svrchně kvašená piva Kocour Sumeček, anglicky Catfish (11°, obsah alkoholu 4,1 %), Kocour Samuraj, americká verze India Pale Ale (14°, obsah alkoholu 5,1 %), pšeničný Kocour Weizen (13°, obsah alkoholu 4,7 %) a několik dalších. Řada pivních speciálů je opravdu pestrá, a tak jmenuji ještě alespoň opravdu silný K31, což znamená 31° a 12,3 % alkoholu, a ve spolupráci se slovenským minipivovarem Kaltenecker v Rožňavě nakuřované pivo V3 Rauch, kde označení V3 nepatří následnici německých raket V1 a V2, ale znamená Visegrádskou pivní spolupráci. Třetím do party je totiž maďarský minipivovar, s nímž uvařili pivo V3 Tokaj s výliskem tokajského vína.

V roce 2010 uvařili ve varnsdorfském pivovaru 600 hl piva, o rok později už to bylo na dva tisíce hektolitrů přibližně desítky různých druhů piv.

Objednávám si nejprve klasický ležák a potom Kocoura Samuraje, jehož autorem je japonský sládek Toshi Ishii, který má bohaté mnoholeté zkušenosti s vařením extra hořkých piv pale ale z kalifornského kultovního pivovaru Stone Brewing.

Pivovar Kocour nabízí svá piva nejen v sudech, ale také v třetinkových nevratných skleněných lahvích a litrových PET lahvích, a tak si kupujeme něco pro doma, a jdeme na vlak.

Majitel pivovaru Josef Šusta se stal prvním soukromníkem u nás, který si postavil na tuzemské železnici vlastní zastávku (druhá „soukromá“ zastávka je v průmyslové zóně v Jihlavě, ale tu financovala společnost Bosch). Od nápadu k otevření uplynuly zhruba tři roky. Bylo potřeba získat povolení od zhruba 40 institucí, klíčový byl samozřejmě souhlas Správy železniční dopravní cesty, která trať vlastní a provozuje. Zastávka ho přišla na zhruba milion korun a postavil si ji sám za pomoci místních řemeslníků. Od 19. prosince 2013 zde zastavují všechny vlaky mezi Libercem a saským Seifhennersdorfem. Kdo přijel do konce roku do pivovaru vlakem, dostal za jízdenku první pivo zdarma!

Nadšení majitele pivovaru pro železnici je ostatně patrné i v pivovaru: koupil totiž dva lůžkové vozy vyřazené z moskevského rychlíku, zrenovoval je do původní podoby a na dvoře pivovaru nyní slouží pro ubytování hostů jako Hotel Vagon. Ve stylových vlakových kupé se může ubytovat 50 až 60 lidí, k dispozici mají společné sprchy s koupelnou a WC a při chladném počasí se pro skupinu od deseti osob ve vlaku zatopí!