Dopoledne v Praze

V pátek ráno využívám při cestě vlakem na dálkový pochod Brdská stezka v Mníšku pod Brdy přestupu v Praze k dopolednímu toulání po Starém a Novém Městě.

Ze Staroměstského náměstí mířím k památkám bývalého Židovského Města, pojmenovaného po císaři Josefovi II. Josefov. V roce 1890 byla jeho větší část zbourána, zůstaly jen radnice, synagogy a Starý židovský hřbitov.
Procházím Pařížskou třídou plnou luxusních obchodů, jako Louis Vuiton, Gucci, Bulgari, TAG Heuer, Tiffany, Dior, Hugo Boss či Dolce & Gabbana. Nic pro mě.

Zastavuji se před sochou klečícího Mojžíše, dílem Františka Bílka z roku 1905. Bronzový starozákonní prorok, pokrytý zelenou měděnkou, stojí v malém parčíku před Staronovou synagogou. Ministerstvo školství nechalo sochu odlít v roce 1936, ale už o čtyři roky později byla nacisty odstraněna a roztavena. Vdova po sochaři naštěstí vlastnila sádrový model, podle kterého byla v roce 1946 socha znovu odlita.

Obcházím parčík a sousední Staronovou synagogu. Nejvzácnější památka někdejšího pražského ghetta byla postavena kolem roku 1270 v raně gotickém slohu. Název „Staronová“ je nejasný a vykládá se několika způsoby. Podle jednoho vznikl z toho, že na starých základech byla vybudována nová stavba. Jiný výklad říká, že její pojmenování vzniklo teprve v 17. století, po postavení Nové synagogy. Na začátku 14. století byla přistavěna předsíň a až v 18. století boční loď, určená pro ženy.

Do Staronové synagogy, ani do ostatních nemám v úmyslu vstoupit, to jsem absolvoval jindy. 

Svoji pozornost věnuji hodinám na sousední židovské radnici. Budova zvaná Rathaus židovský je poprvé připomínána v roce 1570, ale po několika požárech byla vždy přestavěna, takže její dnešní vzhled je výsledkem pozdně barokní přestavby z let 1763–1765. Z té doby pochází také vížka s hodinami s římským číselníkem, zatímco do štítu byl umístěn ciferník hebrejský. Ručičky obou hodin pohání pomocí poměrně komplikovaných převodů jeden hodinový stroj. Číselnou hodnotu označují na hebrejském ciferníku písmena hebrejské abecedy, ke všemu ještě orientovaná ke středu. A protože se hebrejský text čte zprava doleva, otáčejí se i ručičky těchto hodin doleva. Navíc proti všem zvyklostem ukazuje menší ručička minuty a větší hodiny, takže poznat kolik je hodin, není zrovna snadné. Ještě že jsou ve věžičce hodiny s „normálním“ ciferníkem!

Jen pár kroků odtud je na zdi umístěna pamětní deska Pavla Tigrida (1917-2003), významného českého publicisty a politika, jednoho z nejvýznačnějších představitelů českého protikomunistického exilu. Pavel Schönfeld, jak zní jeho vlastní jméno, bydlel za svých pobytů v Praze v domě naproti. Poprvé svou zemi opustil v roce 1939, podruhé v roce 1948. V roce 1956 založil ve Spojených státech časopis Svědectví, který od roku 1960 vydával ve Francii. V nově vzniklé České republice byl mimo jiné v letech 1994 až 1996 ministrem kultury. Z jeho knih je nejznámější Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, která vyšla v roce 1988 v exilu a v roce 1990 u nás.

Nedaleko stojí Klausová synagoga. Ne není to překlep, dlouhé „á“ vysvětluje, že původní Tříklausová synagoga byla komplexem tří staveb – dvou synagog a ješivy (židovské školy vyššího vzdělání) – zvaných klausy. Německé slovo Klaus ve významu „malá budova“ vzniklo z latinského „claustrum“. Dnešní budova Klausové synagogy vznikla až po zhoubném požáru ghetta v roce 1689, byla dostavěna roku 1694 a stala se největší synagogou ghetta. Další přestavba Klausové synagogy spadá do 80. let 19. století. V interiéru se nachází první část expozice Židovské tradice a zvyky.

O pár metrů dál, v sousedství Starého židovského hřbitova, se nachází budova bývalé Obřadní síně pražského Pohřebního bratrstva Chevra kadiša (založeného v roce 1564). Byla zbudována v pseudorománském slohu v letech 1911–1912 a v rámci Židovského muzea je výstavním prostorem s druhou částí expozice Židovské tradice a zvyky.

Pinkasova synagoga patřila před druhou světovou válkou vedle Staronové k nejproslulejším v Praze. Je věnována památce obětí holocaustu z řad českých a moravských Židů. Jejich jména v počtu 77 297 jsou napsána na všech stěnách hlavní lodi i v přilehlých prostorách. Zápisy byly pořízeny z transportních listin, které se zachovaly.

Kolem židovského hřbitova se vracím do Maiselovy ulice a míjím jak Maiselovu synagogu vystavěnou v novogotickém slohu, tak Pivrncovu hospodu, kde jsou na stěnách velké Urbanovy vtipy s Rudou Pivrncem.

Přicházím na Malé náměstí, které si dodnes zachovalo trojúhelníkový půdorys z románské doby a svým názvem se odlišuje od sousedního velkého náměstí Staroměstského. Ve středověku patřil tento prostor k Linhartské čtvrti, kde se soustřeďovala kolonie francouzských kupců, a když byl před zahájením stavby kolektoru v roce 1993 prováděn archeologický výzkum, odhalil několik desítek hrobů, které s největší pravděpodobností souvisí se zmíněnou osadou. V 17. století se ujal název Malý ryneček a až od poloviny 19. století Malé náměstí. Od roku 1560 je neodmyslitelně spojeno s renesanční kašnou chráněnou ručně kovanou a ornamenty zdobenou renesanční mříží. Její dnešní vzhled je výsledkem rekonstrukce v letech 1877–1878, kterou financoval V. J. Rott, a další na přelomu 80. a 90. let minulého století, kdy byla znovu pozlacena.

Zmíněný Vincenc Josef Rott (1813–1890) zde na Malém náměstí založil roku 1840 slavné pražské železářství. Zpočátku prodejna sídlila v čp. 4, a protože se obchodu dařilo, koupil jeho majitel roku 1855 protější dům čp. 142 a po 32 letech podnikání se stal jedním z předních pražských kupců a zámožným pražským měšťanem. Po jeho odchodu vedli železářství jeho potomci, Ladislav Rott (1851–1906) postupně přikoupil několik sousedních domů, nechal je zbořit a na jejich místě postavit domy nové. V letech 1896–1897 proběhla velká přestavba, při níž byla zřízena prodejní hala, v suterénu sklady a průčelí domu pokryli malíři Arnošt Hofbauer a Láďa Novák freskami podle kartonů Mikoláše Alše (alegorie Řemesel a Zemědělství). Výsledkem druhé velké přestavby v letech 1922–1923 byla centrální prodejní hala se sklobetonovou kopulí, první v Praze.

Vrcholu prosperity dosáhlo železářství V. J. Rott ve 30. letech 20. století. V té době to již byla rodinná akciová společnost s velkým skladem hutního materiálu v Holešovicích, která nabízela na 70 000 druhů zboží. Obchod byl rozdělen do 21 oddělení, kde bylo zaměstnáno více než 170 zaměstnanců, kteří zajišťovali dodávky a rozvážky zboží zákazníkům po celé republice. Denně zde kupovalo 2000 zákazníků osobně a stejný počet objednávek se vyřizovalo písemně, obchodem denně prošlo zboží o objemu 4 až 6 vagónů. Bezprostředně po únoru 1948 uprchl Vladimír Jiří Rott (1885–1965) s manželkou do zahraničí a firma byla jako jedna z prvních znárodněna. Na Wikipedii se lze dočíst, že restituce po roce 1989 byla vyloučena, privatizaci provázelo mnoho sporů mezi dědici a v roce 1993 přešel národní podnik Železářství U Rotta do rukou jeho bývalého ředitele a společníků, podle Vladimíra Jiřího Rotta (*1950) neoprávněně. Prodej byl v hlavní budově v roce 1996 ukončen (dnes je zde čtyřhvězdičkový Hotel Rott) a železářství bylo otevřeno asi o padesát metrů dále v Linhartské ulici.

Z Jungmannova náměstí pokračuji Jungmannovou ulicí. Míjím palác Adrie, původně palác pojišťovací společnosti Riunione adriatica, postavený na námět severoitalské renesance architekty P. Janákem a Josefem Zachem v letech 1923–1925. Plastickou výzdobu průčelí vytvořili J. Štursa, O. Gutfreund, B. Kafka a K. Dvořák.

Fotím si také fasádu Husova domu a mířím ke Karlovu náměstí.

Poslední zastávkou na dnešní toulce Prahou je Novoměstská radnice, jedna z 18 národních kulturních památek v našem hlavním městě. Její stavba začala brzy po založení Nového Města pražského roku 1348. V roce 1419 se stala dějištěm prvního ozbrojeného střetu mezi katolíky a vyznavači víry pod obojí, jímž začala husitská revoluce. Procesí vedené kazatelem Janem Želivským a Janem Žižkou se před radnicí zastavilo a požadovalo propuštění svých stoupenců, kteří tu byli uvězněni. Když mu z radnice odpověděli kamením, vtrhl dav dovnitř a z oken vyhodil purkmistra, dva konšely a několik měšťanů. Jejich těla dopadla na kopí a sudlice husitů. Ti, kteří pád přežili, pak byli dobiti na zemi.

Roku 1456 byla dokončena téměř 70 metrů vysoká šestipodlažní radniční věž, ale teprve roku 1559 nabyla radnice podoby, kterou známe dnes, s renesančním trojštítem, jímž je zakončena fasáda jižního křídla, a s bohatě zdobeným kamenným portálem. Tehdy také byl na věž umístěn renesanční orloj a nový zvon slavného zvonaře a novoměstského radního Brikcího z Cimperka. K odstranění orloje došlo někdy na přelomu 18. a 19. století. Radnice ovšem nebyla jen správním střediskem Nového Města. Roku 1609 se tu sešli protestanští stavové, aby přiměli císaře Rudolfa II. vydat Majestát, který by zaručoval náboženské svobody. Budova také sloužila dlouhou dobu jako vězení. V letech 1694–1695 tu na odsouzení čekal vůdce chodské selské rebelie Jan Sladký-Kozina.

Na ochoz vede 221 schodů, výstup nakrátko přerušuji v Galerii ve věži, kde je právě výstava prací žáků výtvarného oboru ZUŠ Prahy 7 pod názvem Praha a její malebná zákoutí. 

Některé práce jsou zajímavé, ale opravdu uchvácen jsem až nahoře, ve čtyřech obytných světničkách hlásného, kde jsou vystaveny fotokopie rytin a leptů staré Prahy:

Výhled z ochozu věže je na všechny čtyři strany nádherný, pochvaluji si také malá otevírací okénka v pletivu, která fotografům umožňují použít objektivy větších rozměrů.

Po návratu z věže na chodník fotím český loket, míru zazděnou přímo u vchodu (podrobnosti jsou na desce umístěné hned pod ním):

Po několika desítkách metrů Jungmannovou ulicí mě zvědavost zavádí do Jedové chýše. Její návštěvu jsem plánoval už několikrát, ale vždy z ní nějak sešlo. Jedná se o typickou staropražskou hospodu, ale s původní Jedovou chýší nemá kromě názvu pranic společného.
Ta se nacházela nedaleko kostela sv. Apolináře a byla to téměř sedm set let stará pražská putyka, která přežila ze středověku až do 20. století. Údajně ji navštěvoval už Václav IV. Je však pravděpodobnější, že se zde občas zastavil, když se jel se svými kumpány povyrazit na svůj hrádek do Kunratického lesa, neboť to měl z Hradu při cestě. Pověst říká, že i název hospody pochází z jeho návštěvy, kdy ve dvou hostech poznal nájemné vrahy, kteří se ho kdysi pokusili otrávit. Poručil katovi, který ho na toulkách doprovázel, namíchat do jejich truňků jed. Oba traviči na místě zemřeli a od těch dob se zde říkalo Jedová chýše. Nám je známa ze Sequensova televizního kriminalistického seriálu Hříšní lidé města pražského. Natáčelo se samozřejmě v kulisách, ale atmosféra putyky je v těchto filmech dokonalá. Osud Jedové chýše byl zpečetěn někdy na přelomu 19. a 20. století, kdy ji okupoval německý Burschenschaft. Vznikl zde i nevěstinec. Stavení začalo chátrat, někdy kolem roku 1927 ho zakoupil Antonín Heveroch, český psychiatr a neurolog, aby po jejím zbourání mohl rozšířit sousední Irrenhaus neboli blázinec. 

Interiér restaurace Jedová chýše v atriu mezi Jungmannovou a Vodičkovou ulicí

Cestou na nádraží záměrně trochu kličkuji, procházím Palackého ulicí kolem domu, v jehož prvním patře se nachází Památník Františka Palackého a Františka Ladislava Riegera s unikátně dochovaným bytem známého historika a jeho zetě.

Procházím dvěma pasážemi...

...na „Václavák“ a před odjezdem vlaku se jdu podívat do staré nádražní haly historické Fantovy budovy, která patří k nejvýznamnějším secesním památkám u nás.
Lednová kolaudace ukončila náročnou roční rekonstrukci temného a ponurého prostoru, který dříve využívali homosexuální prostituti k navazování známostí. Velké opravy se po letech dočkala jak hala s kavárnou, tak kopule a střecha nad ní. Rukama restaurátorů prošly dveře, štuková výzdoba s erby měst, skleněné vitráže i ikonické nádražní hodiny.
Kavárna je zatím uzavřena a probíhají jednání se zájemci o její provozování. Oprava nádraží ale ještě není hotová, zbývá opravit obě křídla hlavní budovy.