DP Ústecká jarní padesátka

Přihlašuji se na „pětatřicítku“. Od startu vedou všechny trasy pochodu společně a postupně se odpojují od „padesátky“.

Jde se k nádraží a podél hlavní silnice souběžné s Labem k železničnímu mostu spojujícímu Ústí nad Labem s místní částí Střekov. Nízké ranní sluníčko krásně osvětluje Větruši, oblíbené výletní místo s výletní restaurací na vysoké skále nad městem. Odpoledne se budeme přes Větruši vracet do cíle.

Původní, takzvaný Severozápadní most byl 310 metrů dlouhou kombinací železničního a silničního mostu. Železnice ležela 17 metrů nad normální vodní hladinou, 6,5 m pod kolejnicemi byla jízdní dráha pro povozy a dobytek a také chodník pro chodce. Stavba začala 10. prosince roku 1872, po zatěžkávacích zkouškách byla slavnostně odevzdána do provozu 14. února 1874. Při náletu v dubnu 1945 byl most těžce poškozen, a tak nový železniční most byl později postaven o několik metrů blíže k městu. 
Procházím Střekovem, ulice začínají mírně stoupat a já mírně bloudit. Žlutá značka se mi někde ztratila, naštěstí jdou přede mnou turisté, táta se dvěma syny. Jsou téměř místní, také ztratili značku, ale vyznají se tu. Za chvíli už stoupáme po schodišti a pak lesní cestou na vrchol Malého Sedla (284 m n. m.). Je zde první kontrola, ale především rozhledna.

Když v roce 2003 zahájila střekovská radnice za 4,5 mil. korun revitalizaci vrchu Malé Sedlo, její součástí byla výstavba turistické rozhledny, která na základě pozdější ankety čtenářů Ústeckého deníku dostala jméno Střekovská vyhlídka. Postupně byla upravena přístupová cesta, vrchol byl částečně zbaven náletových dřevin a na místě bývalé letecké pozorovatelny vyrostla na podzim 2009 nová kamenná rozhledna s dřevěným schodištěm a podlahou ochozu. Přišla na 3,2 mil. Kč, přičemž 1,5 mil. Kč zajistila zdejší poslankyně Parlamentu ČR z porcování „poslaneckého medvěda“. Slavnostní otevření proběhlo v sobotu 15. května 2010. Vyhlídková plošina se nachází ve výšce pouhých sedmi metrů, ale výhled je odtud pěkný. Máme před sebou centrum Ústí nad Labem, Větruši, Mariánskou skálu a několik okolních vrchů, v dálce lze tušit hřeben Krušných hor.

Jak už jsem řekl, výhled je pěkný, ale pěkný je i vítr, a tak se zbytečně nezdržuji a peláším dolů. Dokonce tak, že si zapomínám rozhlednu vyfotit!

Trasa pochodu pokračuje po místním značení na Střekov, pod nímž je na parkovišti další kontrola. Černá skála, na níž hrad stojí, je hustě pokryta žlutými trsy tařice skalní. Podle pověsti roste tam, kde se zachytily plavé vlasy dcery hradního pána, když skočila z útesu.

Hrad Střekov má dlouhou historii, v níž se lidové povídačky prolínají s fakty. Například v roce 1842 se na hradních zdech objevilo skutečné strašidlo. Byl jím hudební skladatel Richard Wagner, který v romantických zákoutích staré zříceniny hledal múzu svérázným způsobem. Zahalil se do prostěradla, toulal se po Střekově a shlížel do údolí, až nakonec složil báseň, která se později stala podkladem pro libreto známé opery Tannhäuser. Nebyl jediným umělcem, který tady hledal (a našel) inspiraci. Střekov učaroval Karlu Hynku Máchovi, Johannu Wolfgangu Goethovi a Karlu Mayovi.

Hrad Střekov je jednou z nejlépe dochovaných hradních zřícenin v České republice. Patří k našim nejromantičtějším hradům. Za tento přívlastek vděčí především své poloze na strmém skalním ostrohu nad řekou Labe. Jeho silueta je již po staletí symbolem města Ústí nad Labem.

První zmínky o hradu jsou z roku 1319, kdy se český král Jan Lucemburský rozhodl postavit nad Labem strážní stanici, která by zajišťovala bezpečnost plavby. Protože však neměl dostatečné množství finančních prostředků, dal pozemky a skálu v léno bohatému pražskému měšťanovi Peškovi z Veitmile s podmínkou, že na skále vystaví na vlastní náklady hrad a král mu jej poté daruje i s dědičnými právy. Pešek začal se stavbou, ale dokončil pouze dvoupatrovou budovu zvanou Velké stavení a po roce hrad prodal Vartenberkům. Ti jej vlastnili asi sto let a zasloužili se o jeho rozšíření. V 15. století se majitelé střídali a roku 1563 jej získali Lobkowiczové, jimž patří dodnes. 
Objekt vlastního hradu je velmi dobře zachován, zejména proto, že nebyl válečnými útrapami nijak zvlášť poničen nebo vypálen. Vojenským a obranným účelům však sloužil poměrně často. Za třicetileté války jej obsadili roce 1631 Sasové a v roce 1634 krátce Švédové. Také v roce 1639 se stal opěrným bodem Švédů, ze kterého ovládali okolní kraj. Po roce 1645 sloužil hrad jako posádka Torstensonovým vojskům, která prohloubila a rozšířila koryto Labe, aby umožnila plavbu větších lodí s válečnou kořistí.

Od konce 17. století přestal být Střekov trvale obydlen a zůstal opuštěn. Ještě jednou však posloužil vojenským účelům, a to za sedmileté války. V roce 1757 byl jako pruský opěrný bod ostřelován děly Laudonových Chorvatů. V té době také došlo k jedinému vážnějšímu poničení hradu, zejména kaple a Velkého stavení.

Po odchodu pruské posádky již hrad zůstal trvale opuštěn a postupně chátral. Zájem o něj vzrostl až na počátku 19. století s příchodem evropského romantismu.

V tuto chvíli je hrad ještě zavřený, což není žádné neštěstí, neboť trasa pochodu, která má tvar hodně pokřivené osmičky, se sem vrací a pokračuje přes zdymadlo na druhý břeh Labe.

Poměrně dlouhá část trasy prochází místní částí Brná. V 50. letech minulého století zde začala mohutná výstavba rodinných domků a chat, zemědělský charakter vesnice se změnil na rekreační a v roce 1980 se Brná stala součástí Ústí nad Labem. Ulice, vedená víceméně po vrstevnici, nese jméno Karla Maye. Pro znalce jeho života a dílo to velké překvapení není. V roce 1897 pobýval světoznámý spisovatel dobrodružných příběhů několik týdnů v Brné v hotelu Herzig, dnešním penzionu Srdíčko, kde napsal část méně známého románu Vánoce. Na jeho počest byla v roce 1982 Dlouhá ulice přejmenována na ulici Karla Maye.

* * *

Zajímavým zjištěním pro mě je, že v Brné se narodila herečka a pozdější podnikatelka Regina Rázlová (*16. 7. 1947). Její otec Ing. Stanislav Rázl byl na počátku 60. let generálním ředitelem Spolku pro chemickou a hutní výrobu, v roce 1968 ministrem chemického průmyslu, od ledna do září 1969 prvním předsedou vlády České socialistické republiky a od září 1969 do doku 1986 jejím místopředsedou. Regina vystudovala DAMU, v roce 1980 získala angažmá v Národním divadle, filmovým divákům utkvěla v paměti role po bolu Pavla Landovského v Utrpení mladého Boháčka a v televizi například ve třech na sebe navazujících dílech seriálu Třicet případů majora Zemana. Od roku 1975 vyučovala na DAMU, odkud byla po roce 1990 vyhozena, přestala dostávat role v Národním divadle, televizi i filmu (s výjimkou role sociální pracovnice Zubaté v oscarovém filmu otce a syna Svěrákových Kolja). Začala podnikat a stala se předsedkyní představenstva Skloexportu, následně spolumajitelem a prezidentem holdingu Skloexport Group, a. s. V roce 1998 jedna část jeho spolumajitelů obvinila druhou ze zneužití informací v obchodním styku, Rázlová byla zadržena policií, obviněna z podílu na tunelování firmy a strávila rok ve vazbě. V roce 2006 však u Evropského soudu ve Štrasburku vysoudila na České republice finanční odškodné a v roce 2007 kauza Skloexport skončila vynesením zprošťovacích rozsudků v plném rozsahu.

* * *

Vycházíme z lesa, musíme se zastavit a pohled, který se nám naskýtá, si v klidu vychutnat:

Stoupáme úzkým údolím proti proudu potoka do Čeřeniště. Z 259 předválečných obyvatel zbylo po odsunu Němců osmdesát lidí, v roce 1970 už jen polovina. Dnes je obec z převážné části využívána k rekreačním účelům – ze stovky staveb evidovaných v roce 2012 mělo 35 číslo popisné a 65 číslo evidenční.

Od rozcestníku nad obcí vede červená značka víceméně po rovině, zprava obchází vrch Vysoký Ostrý (587 m n. m.) a na okraji Nové Vsi odbočuje prudce doleva. Zdá se to nelogické, ale na hrad Střekov jdeme poměrně dlouhou dobu z kopce.

Usedáme na terase, popíjíme točeného „lobkowicze“ a shlížíme dolů na Labe a vlaky projíždějící občas po železničních tratích, které vedou po obou jeho březích.

Sestupujeme dolů, ke střekovskému zdymadlu vybudovanému v letech 1923–1935. Autorem díla, jež při slavnostním shromáždění v roce 1925 dostalo název Masarykovo zdymadlo Střekov, je architekt František Vahala (1881–1942), žák Jana Kotěry a Stanislava Suchardy. Ve své době to bylo největší vodní dílo u nás a říkalo se mu také Střekovská přehrada, neboť vzedmutím hladiny řeky o osm metrů vzniklo jezero táhnoucí se v délce téměř 20 kilometrů až k Lovosicím. Slouží převážně k zajištění splavnosti, ale má také význam energetický – součástí stavby je totiž vodní elektrárna se třemi vertikálními Kaplanovými turbínami.

Přes zdymadlo vede žlutá značka, která nás přivádí na levý břeh Labe, kde nás čeká poměrně strmý výstup. Své spolupochodníky na chvíli opouštím a odbočuji pár set metrů k Vaňovskému vodopádu. Nachází se ve skalním kotli tvořeném čedičovými sloupy, které jsou výsledkem sopečné činnosti v mladších třetihorách. Podlešínský potok zde padá ze dvou stupňů, ale protože vzdálenost mezi nimi je menší než jejich výška, je považován za jeden dvoustupňový vodopád. Jeho celková výška je 26 metrů, ale turisticky přístupný je pouze dolní stupeň, který je vysoký 12 metrů. Pod vodopádem protéká potok kamenitou sutí a po několika stech metrech se vlévá do Labe.

Vracím se stejnou cestou na rozcestí a pěšinou traverzující prudký levobřežní svah pokračuji dál. Ale opět ne dlouho, iznejtě, že v těchto místech jsem musel nejen zastavit, ale také vytáhnout fotoaparát:

Pokračuji v cestě k Větruši, tradičnímu výletnímu cíli, který nabízí kromě vyhlídkové věže, restaurace a hotelu také zrcadlové a přírodní bludiště, sportoviště a dětský koutek. Dříve zvaná Ferdinandova výšina, s 30 m vysokou vyhlídkovou věží. V roce 1839 nechal občan Jan Tomáš upravit na svém pozemku cesty, aby umožnil vyhlídky na labské údolí. V roce 1848 zde byla vystavěna restaurace s tanečním sálem a když později budovy již nevyhovovaly, byly vykoupeny a podle projektu ústecké stavební firmy Alvin Köhler byla v roce 1897 postavena budova nová.

Než se vydáme dolů a přes centrum do cíle pochodu, prohlížíme si město z vyhlídkové terasy:

V neděli ráno se jdu podívat do centra. Svůj původní charakter ztratilo už dávno, zbyly z něho prakticky jen dva kostely a morový sloup na náměstí. Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie je proslulý svou šikmou věží, nejšikmější u nás. Od svislé osy je odkloněna o 198 centimetrů, a to od konce druhé světové války, kdy při bombardování města spojeneckým letectvem vybuchly v těsné blízkosti kostela tři letecké bomby. Téměř pětinu historického centra tehdy bombardování srovnalo se zemí.

Vyfotit si tuto gotickou trojlodní stavbu je dost problém, neboť ji ze tří stran obklopuje nákupní centrum Forum, která tak zaplnilo po válce nevyužité prostranství na okraji historického jádra. Naopak není problém fotografovat Mariánský most, nejnovější ústecký most z roku 1998, který se ihned stal jedním ze symbolů města a v roce 2001 byl v mezinárodní anketě renomovaného časopisu Structural Engineering International zařazen mezi deset nejkrásnějších světových staveb posledního desetiletí 20. století. 

Dvojice šikmých pylonů, z nichž vychází 15 dvojic lan, které nesou 179 metrů dlouhou mostovku, působí jako výrazná protiváha k protější Mariánské skále. Most je zčásti ocelový, zčásti železobetonový, váží 3 500 tun. Rozpětí hlavního pole je 123 m, výška pylonu 75 m a celková rozvinutá délka mostu včetně ramp je 333 m. Byl budován pět let a město do něj investovalo přes 750 milionů Kč. Autorem návrhu byl architekt Roman Koucký.

Batoh ukládám na nádraží do úschovny a vracím se do centra. 

Udělám pár fotek moderní architektury,...

Krajský úřad Ústeckého kraje

Zrcadlení

Budova magistrátu

... minu novobarokní městské divadlo, které vzniklo v letech 1908–1909 podle návrhu vídeňského architekta Alexandra Grafa,...

...a pokračuji k sousední novorenesanční budově. Původně to byla škola, později hlavní pošta a dnes v ní sídlí městské muzeum. 

V těchto dnech tu probíhá výstava, která přibližuje dílo spisovatele Karla Maye a jeho vztah k Čechám, především k Ústecku. Jedinečné exponáty, jako dvě nejslavnější pušky dobrodružné literatury – stříbrnou puška Vinnetoua a medvědobijku Old Statterhanda – zapůjčilo Muzeum Karla Maye v Radebeulu, další jsou z Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur, Národního památkového ústavu, Moravského zemského muzea v Brně, Severočeského muzea v Liberci a od řady soukromých sběratelů. Bohužel je dnes neděle, což je v ústeckém muzeu zavírací den...

Rozhořčen vracím se k obchodnímu centru Forum, jehož kavárna je v tuto ranní dobu asi jedinou ve městě, která je schopná ukojit moji touhu po kofeinu, a po krátkém posezení sám sebe ujišťuji, že nebude hříchem použít k dosažení Větruše lanovky. Především proto, že to zabere několikanásobně méně času, než tam stoupat po svých, jízda trvá necelé dvě minuty. Za druhé – pěšky jsem tam byl včera a za třetí – zvědavost je mocná a cena 18 Kč nestojí za řeč. Nejpádnějším argumentem ovšem je, že dolní stanice lanovky je ve třetím patře objektu, v němž sedím u espressa.

Visutá dvoulanová dráha kyvadlového systému s pevným uchycením dvou kabin přepraví pro deset sedících a pět stojících osob za hodinu až 390 osob při dopravní rychlosti 6 m/s. Lanovka je dlouhá 330 metrů, překonává převýšení 50 metrů a jezdí každou čtvrthodinu.

Opět se jdu pokochat krásnou podívanou z vyhlídkové terasy a teprve potom se vydávám na cestu z Větruše dolů. Zastavuji se u zrekonstruovaného středověkého popraviště...

...a pokračuji po silnici stále dolů. Pár desítek metrů doprava podél hlavní silnice a stojím u vstupu do podzemního Muzea civilní obrany. Původně to byl jeden z protileteckých krytů, proto se také používá název Luftschutz museum.

Druhá světová válka byla zhruba v polovině, když přišel říšský rozkaz budování Luftschutz krytů I. třídy odolnosti na území protektorátu. Stavbu krytu pod skálou, na které stojí Větruše, začali v roce 1942 budovat kromě dobrovolníků i váleční zajatci a bylo vyraženo celkem 750 metrů štol. V letech 1952–1956 došlo k přebudování na atomový kryt civilní obrany, který byl ve správě Spolchemie Ústí nad Labem. V roce 2007 získal podzemí soukromý majitel a v roce 2012 se parta nadšenců rozhodla vybudovat v tomto prostoru Muzeum civilní obrany. 

Celkově má 500 metrů zpřístupněných chodeb, dalších 250 metrů je původních štol, které byly otevřeny po sedmdesáti letech. Přístupné nejsou, ale máme možnost nahlédnout, jak se budovaly. 

Expozice ve vybetonovaných chodbách představuje technické vybavení, jako je funkční strojovna vzduchotechniky či naftový motorgenerátor, ale také zdravotní ošetřovnu, radiotelefonní ústřednu, rozsáhlou kolekci plynových masek od roku 1920 až po současnost, vojenské mapy a předměty nalezené v okolí krytu i ve štolách.

Jen o pár stovek metrů dál směrem ven z města se nachází Muzeum lehkého opevnění vzor 36, v podstatě rekonstruovaný objekt lehkého opevnění z roku 1936. Jedná se o typ C, tedy bunkr se třemi střílnami, který byl vybaven třemi kulomety, zásobami střeliva a periskopem. Osádku tvořilo šest mužů, jejichž úkolem byl dohled nad silnicí Ústí nad Labem – Trmice a zamezení případného pokusu nepřítele o překročení řeky Bíliny. Ve střeleckém prostoru bunkru se nacházela ústecká chemička i Západní nádraží a bunkr zároveň poskytoval ochranu nedalekému postavení dělostřelectva. V září roku 1938 se zde odehrála přestřelka mezi obránci objektu a henleinovským provokatérem, ale k žádnému zranění nedošlo. Za války byl bunkr využíván patrně jako pozorovatelna, při spojeneckém bombardování města utrpěl menší šrámy. Po válce sloužil jako příležitostné smetiště a až v roce 2005 začaly snahy o jeho rekonstrukci se záměrem vytvořit zde muzeum. 

O objekt pečují členové Klubu vojenské historie Trmice s cílem uvést jej částečně do stavu z konce 30. let minulého století a částečně využívat interiér jako expoziční prostor. Těžištěm expozice jsou jeden lehký a dva těžké kulomety z výzbroje prvorepublikové armády a předměty ze sbírek spolku, jako součásti výzbroje a výstroje čs. armády či finanční stráže a staré fotografie. Muzejní expozice je v objektu instalována o státních svátcích a příležitostně i mimo ně, termíny jsou zveřejňovány na internetových stránkách muzea.

Jako rozloučení s Ústím nad Labem beru posezení ve střekovské hospůdce U Lípy, na kterou v dobrém vzpomínám v souvislosti s dálkovým pochodem Porta Bohemica, kterého jsem se před několika lety zúčastnil.

Protože před pár dny byl Zelený čtvrtek, má hospůdka ještě dnes v nabídce Zelené pivo. 

Pivo charakteristické zelené barvy s bohatou pěnou, příjemnou vůní a neopakovatelnou chutí vaří pivovar Starobrno už od roku 2006 podle tajné receptury tehdejšího vrchního sládka Petra Hauskrechta. Během varu se do piva přidává bylinný výluh, který vzniká louhováním několika druhů bylin (včetně kopřivy) v horké vodě. Svou sílu pak Zelené pivo získává spodním kvašením trvajícím osm dnů, po kterém následuje dlouhé zrání při teplotě 1 °C. Posledním krokem je přidání likéru a právě díky unikátní technologii, bylinnému výluhu a likéru získává Zelené pivo svou jedinečnou chuť a nezaměnitelnou barvu.

*  *  *

Otázku, co dělat s Velikonočním pondělím, když nocleh v Ústí byl možný jen do neděle, jsem vyřešil již před týdnem. Zavolal jsem do Valdeku, kde Olaf Čihák pořádá akci Jarním Šluknovskem (zúčastnil jsem se třikrát, na blogu najdete 2013 a 2010) a zeptal se majitelky areálu, zda nebude problém s přespáním. Ujistila mě, že nebude, a tak odpoledne odjíždím přes Děčín do Šluknovského výběžku.