V pevnosti Josefov u Jaroměře

Kromě slavnostního c. k. otevírání pevnosti, což je akce téměř celodenní, má Josefov ještě další lákadla, která nechceme nechat bez povšimnutí.

Tou první je První soukromé vojensko-historické muzeum Miroslava Frosta. Má za sebou už 10 let provozu, ale začínalo v Ústí nad Orlicí, poté našlo útočiště v Doudlebech, zprvu díky nabídce majitele zámku Adama Bubny-Litice, potom v jeho sousedství v prostorách bývalé sýpky a od roku 2004 v Josefově v budově bývalého vojenského velitelství. Od roku 2007 je zde, v budově bývalého vojenského výstrojového skladu na Riegrově náměstí čp. 7, naproti pomníku zakladatele vojenské pevnosti Josefov císaře Josefa II.

Soukromý sběratel Miroslav Frost (*1945), vojenský veterán a invalida, nashromáždil za léta unikátní sbírku všemožných předmětů, chladných i palných zbraní, uniforem našich i zahraničních vojsk a dokumentů. 

Nejstarší exponáty se vztahují k historii rakousko-uherské armády od konce 19. století a období první světové války, velká část expozic je věnována výstavbě pohraničního opevnění v 30. letech 20. století, druhé světové válce, atentátu na Heydricha, Lidicím a Ležákům, operacím letectva RAF a vylodění vojsk v Normandii za II. světové války, bojům u Dukelského průsmyku i Pražskému povstání. Návštěvníci zde spatří památky na československé zahraniční vojáky za druhé světové války, ale seznámí se i s osudy vojáků a důstojníků v období komunistických čistek v 50. letech a normalizace. 

Mezi největší kuriozity muzea patří kapesní bible podepsaná americkým prezidentem F. D. Rooseveltem v roce 1944 před vyloděním v Normandii, plynová maska z první světové války poleptaná yperitem či mýdlo vyrobené z lidského těla v koncentračním táboře Buchenwald. Muzeum se věnuje i novým válečným konfliktům v Koreji, Vietnamu a v Perském zálivu. Zajímavostí je i upomínka na aktivity princezny Diany ohledně likvidace nášlapných min.

V prostorách Prvního vojensko-historického muzea Miroslava Frosta je také umístěno Muzeum Waldemara Matušky, které slavnostně otevřel jeho letitý fanoušek a kamarád Miroslav Frost po dohodě se zpěvákovou manželkou Olgou v červenci 2012 u příležitosti zpěvákových nedožitých 80. narozenin. 

Waldemar Matuška (*2. 7. 1932 v Košicích, †30. 5. 2009 na Floridě)

byl v 60. a 70. letech minulého století jedním z našich nejpopulárnějších zpěváků. Dvojnásobného vítěze ankety Zlatý slavík proslavily hity jako Jó, třešně zrály, Růže z Texasu, Tuhle rundu platím já, Slavíci z Madridu, Tereza či Sbohem, lásko. 

Bysta od jaroměřského sochaře Petra Nováka

V roce 1972 navázal spolupráci se skupinou KTO, s níž vystupoval do roku 1986, kdy emigroval do USA a požádal o politický azyl. Po pádu komunismu se do Čech pravidelně vracel, na poslední cestu ho přišlo vyprovodit na patnáct tisíc lidí.

K Josefovu Waldemar Matuška žádný vztah neměl, muzeum je zde prostě proto, že tu Miroslav Frost žije.

Ve výstavních sálech se nachází unikátní sbírka desítek gramofonových desek, kazet a cédéček, časopisů, plakátů a fotografií z filmů, v nichž „Walda“ hrál. Mezi nejzajímavější předměty patří Matuškovy osobní věci, které muzeu zapůjčila jeho manželka, například památeční oblek z návštěvy u prezidenta Václava Klause, klavír, na který hrával, a kopie osobního dopisu amerického prezidenta Ronalda Reagana z ledna 1991. K vidění je i zpěvákova kytara, vojenská lodička, v níž hrál ve filmovém muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, a loutna z filmu Svatby pana Voka.

Prohlídkám obou muzeí jsme věnovali tolik času a pozornosti, že až mohutné rány z děla nás upozornily, že v lese za hradbami začala zuřit bitva. Nezbývá, než zrychlit krok!

Na 15. hodinu máme zakoupené vstupenky do podzemních chodeb a máme to štěstí, že bitva skončila včas. Ještě stíháme nástup jednotek, které komentátor divákům stručně představuje, ale pak již spěcháme zpátky do pevnosti.

Podkopový obranný systém je na ní totiž to nejzajímavější. V podobě, v jaké byl proveden v Josefově, není znám nikde jinde. Dokonalejší a důmyslnější systémy obranného podzemí sice vyprojektovány byly, realizace se však už nedočkaly. Zdejší podkopový obranný systém sestává ze dvou kategorií obranných prvků. Jsou jimi jednak takzvaná střelecká galerie a jednak miny (správněji kontraminy), které byly budovány jako obrana proti minám útočníkovým. 

Střelecká galerie je chodba obepínající uvnitř vnějšího hradebního valu celý hlavní a většinu ostatních hradebních příkopů a střílnami prolomenými bezprostředně nade dnem hradebního příkopu umožňuje obráncům postřelovat příkop útočníkovi do zad. Miny jsou necelý metr prostorné komůrky určené k tomu, aby po nabití (respektive přebití) střelným prachem, utěsnění a odpálení doutnákem z bezpečné vzdálenosti destruovaly útočníka při zákopovém nebo podkopovém přibližování. Přístup do nich je přes střeleckou galerii, spletitou, avšak důmyslně a účelně navrženou soustavou spojovacích chodeb a nakonec rozvětvením minových chodeb. Podzemí je doplněno o řadu účelových prostor jako jsou příruční muniční sklady se strážními předsíněmi či stanoviště velících poddůstojníků a osazeno několika tisíci masivních dveří, které měly sloužit jednak k uzavírání sektorů zamořených zplodinami výbuchů a jednak zabránit útočníkovi v pohybu pod zemí, pokud by se do chodeb prokopal. Čela minových chodeb zároveň měla sloužit za stanoviště naslouchačům – vojákům, z jejichž hlášení o zvucích vydávaných zákopovou nebo podkopovou činností útočníka mohli velitelé určovat místa a směry, ze kterých hrozil útok nepřátelských sapérů nebo minérů.

Podkopový obranný systém tvoří pětatřicet kilometrů dlouhý labyrint chodeb, které nejsou osvětlené. Proto každý dostáváme do ruky plechovou polootevřenou svítilnu, v níž hoří svíčka, a vydáváme se s průvodcem na zhruba kilometrovou procházku. Vojáci měli pohyb značně ztížený, pevnost byla plná střelného prachu, takže s otevřeným ohněm tu chodit nesměli. Orientovali se podle vystouplých čísel na zdi, která si můžeme osahat a na závěr prohlídky dostáváme příležitost vyzkoušet si, jaké to je jít podzemními chodbami úplně potmě.