Jarda Vála: C. k. otevírání pevnosti Josefov

Podívat se do pevnosti Josefov jsem měl v úmyslu již dávno, ale stále se to „nějak nehodilo“. Když jsem ale uviděl plakát na její slavnostní c. k. otevírání, bylo rozhodnuto.

Auto necháváme na Masarykově náměstí na malém parkovišti za kostelem a jdeme se podívat po městě. Začíná pršet, ale věřím předpovědi počasí, že to bude jen přeháňka, možná jedna z několika, ale nikoli trvalý déšť. Prohlížíme si smírčí kámen usazený na travnatém pozemku, jehož umístění samozřejmě není původní – na současné místo byl přenesen v roce 1924 z pole jaroměřského rolníka Karla Jakubce.

Jen o pár metrů dál stojí pomník s nápisem zčásti nečitelným: Svědkové bývalé pevnosti, fortifikační kameny, 1787–1888.

Naproti pomníku stojí bývalá radnice z let 1883–1884, jediná novorenesanční budova ve městě. V jejím prvním patře se nachází muzeum představující historický vývoj věnného města českých královen Jaroměře a císařské pevnosti Josefova. Na fasádě u vchodu je pamětní deska autora projektu pevnosti Josefov (viz dále).

Dominantou náměstí je posádkový kostel Nanebevzetí Panny Marie, jehož výstavba byla přislíbena již osídlovacím patentem Josefa II., ale zpozdila se kvůli nedostatku finančních prostředků. Základní kámen kostela byl za doprovodu dělostřeleckých salv slavnostně položen v dubnu 1805 do míst budoucího hlavního oltáře, čemuž ještě předcházelo vyznačení obrysu svatostánku vojáky zákopnického sboru. Stavba byla slavnostně ukončena v roce 1810 a v září následujícího roku se konala velkolepá slavnost vysvěcení.

Kostel byl postaven v empírovém slohu, mramorová deska nad portálem nese nápis F II. MDCCCV (František II. 1805). Vpravo od hlavních dveří je umístěna pamětní deska Msgre Metoděje Kubáně, papežského preláta a generálního vikáře československé branné moci.

Nezřízená touha po kávě nás vede do cukrárny...

...a je to opravdu jen shoda okolností, že na její fasádě je pamětní deska spisovatele literatury faktu Miroslava Ivanova, jehož poslední knihu 52 + 2 jsem dočetl minulý týden a psal o ní na tomto blogu zde.

Vracíme se k autu a přejíždíme na parkoviště v lokalitě Dolík. Začíná znovu pršet, sedíme v autě a sledujeme, jak z okolních vozidel vystupují různě uniformovaní vojáci, s nelibostí vzhlížejí k nebi a odevzdaně kráčejí na shromáždiště. Také my, ze strachu, aby nám něco neuteklo, opouštíme auto a po nějaké době déšť opravdu ustává. Proplétáme se mezi vojáky různých armád a sledujeme jejich přípravy k boji.

Proč a jak došlo ke stavbě pevnosti?

Neblahé zkušenosti z tří slezských válek donutily habsburský dvůr vážně se zabývat reformou rakouského vojenství. Díky obratné diplomacii tehdejšího ministra zahraničních věcí Václava hraběte Kounice a rodinným svazkům se mezitím z Francouzů a Rakušanů stali spojenci, a tak k uskutečnění plánů na posílení obranyschopnosti říše byli do Vídně povoláni odborníci z Francie, proslulé tehdy svou vyspělostí v oboru fortifikačního stavitelství. Prezident Dvorské válečné rady polní maršál Leopold Josef Maria hrabě Daun (1705–1766) navrhl na jaře roku 1763 vybudovat pevnost, která by nahradila pevnost Kłódzsko a bránila postupu útočníka od Náchodské branky. Jako vhodné lokality navrhl Hradec Králové na soutoku Labe a Orlice, nebo vesnici Ples poblíž soutoku Labe, Metuje a Úpy. Při rozhodování, které místo vybrat, se názory vojenských poradců rozcházely. Už o rok později vyhotovil francouzský inženýr Claude-Benoit chevalier de Saint-Louis Duhamel de Querlonde, česky Klaudius Benedikt rytíř řádu sv. Ludvíka Duhamel z Querlonde (1721–1808), první plány pevnosti Ples, ale moderním bastionovým opevněním byl obehnán Hradec Králové. V době jeho dokončení, v červenci 1778, opět vpadla na území Čech pruská vojska a začala válka o dědictví bavorské, známá též jako bramborová. Pevnost Hradec Králové, ležící příliš hluboko ve vnitrozemí, se osvědčila pouze v úloze týlové podpory císařských vojsk, čímž bylo o novostavbě pevnosti Ples definitivně rozhodnuto.

V lednu 1780 vykoupila císařská komora vesnici Ples a okolní území, po hranici plánovaného dostřelu pevnostních děl byl vykácen lesní porost a za touto hranicí postaven Nový Ples. 3. října byl za účasti císaře Josefa II. slavnostně položen základní kámen (o týden později, 10. října, se zúčastnil slavnosti položení základního kamene v Německých Kopistech k pozdější pevnosti Terezín). Materiál na stavbu pevnosti byl dodáván ze širokého okolí, cihly se pálily nedaleko Jaroměře a používalo se k tomu (poprvé v Čechách) kamenného uhlí ze svatoňovických dolů. Pevnostní cihly samy se rozměry i hmotností lišily od cihel „obyčejných“ (jedna váží okolo 9,5 kg a její rozměry jsou 3 x 6 x 12 palců, tj. 8 x 16 x 32 cm) a bylo jich používáno jak ke zdění hradeb, tak ke stavbě objektů uvnitř pevnosti. Odhaduje se, že jich bylo použito okolo čtvrt miliardy. Je doloženo, že v letech největšího stavebního ruchu vyráběly cihelny okolo 40 miliónů cihel ročně, což znamená průměrnou denní produkci necelých 110 tisíc cihel o hmotnosti přibližně tisíce tun.

Stavba probíhala za přísných bezpečnostních opatření sledujících především utajení. Všichni, kdo byli na stavbu pevnosti najímání, přísahali v pleském kostele sv. Jiljí věrnost Bohu a císaři a mlčenlivost. Je známo, že u tesaře Ignáce Pabila z Pardubic byly nalezeny neumělé náčrtky části opevnění, což bylo považováno za závažné porušení přísahy, tesař byl obviněn z velezrady, 3. prosince 1793 popraven a jeho tělo pro výstrahu všem ostatním viselo až do 21. února následujícího roku na šibenici.

Císař Josef II. stavbu několikrát osobně navštívil a kontroloval její postup, epizoda z jednoho jeho pobytu na staveništi je zachycena v Babičce od Boženy Němcové. Při poslední návštěvě v září 1787 pevnost slavnostně předal do užívání zemskému veliteli v Čechách generálu Wallisovi, nicméně dostavba pokračovala ještě tři roky. A stavělo se i potom, například kostel či radnice. V roce 1793 císař František rozhodl, aby se pevnost jmenovala Kaiserliche und Königliche Josefstadt Festung – Císařské a královské pevnostní město Josefov.

Pevnost nikdy neposloužila svému účelu, nikdy se o ni nebojovalo. Její vojenský význam vzhledem ke stále zdokonalované strategii a taktice vedení boje stále klesal. V létě 1866 ji pruská vojska, postupující tudy do vnitrozemí, obešla a v roce 1888 byla pevnost zrušena. Vojenská posádka ve městě sice zůstala i nadále a rakouská armáda většinu hradebních staveb stále střežila, avšak přestala s pravidelnou údržbou, takže objekty začaly chátrat. Po roce 1918, kdy se Josefov po vzoru Hradce Králové chtěl zbavit svých hradeb, aby se otevřel průmyslovému rozvoji, bylo leccos pobouráno, rozebráno či zavezeno zeminou, přesto prakticky všechny hradební stavby nebo jejich podstatné části dosud stojí, byť jsou některé zasypány. Čtyři pevnostní brány byly zbořeny již na přelomu 19. a 20. století.