Před DP Ústecká jarní padesátka

Na pochod do Ústí nad Labem odjíždím s jednodenním předstihem a s úmyslem věnovat větší část pátku prohlídce Děčína.

Bágl nechávám v úschovně na děčínském nádraží a do města jdu jen s malým batohem. Docela vydatně prší, ale podle předpovědi by kolem 14. hodiny mělo přestat, snažím se tedy meteorologům věřit.

Děčín je nejníže položeným městem republiky, leží 135 metrů nad mořem. Má kolem 52 tisíc obyvatel a díky své poloze je často nazýván branou severních Čech. Rozprostírá se na obou březích Labe, je významným říčním přístavem a překladištěm, důležitou železniční i silniční křižovatkou.

Moje první kroky vedou na zámek. Stojí na vysokém skalním ostrohu nad soutokem Labe a Ploučnice a patří mezi nejvýznamnější historické památky severních Čech. Jeho předchůdcem bylo dřevěné hradiště, vystavěné zřejmě na konci 10. století a ve 13. století přestavěné na kamenný královský hrad, který kolem roku 1305 přešel za nejasných okolností do rukou mocného rodu Vartenberků. K významné proměně došlo ve 2. polovině 16. století, kdy byl v držení saského rodu rytířů z Bünau, kteří část zvanou Dolní hrad postupně přestavěli na renesanční zámek. 

Současná podoba zámku je dílem hraběcího rodu Thun-Hohenstein, který držel děčínské panství v letech 1628–1932 a provedl dvě zásadní rekonstrukce. První, vrcholně barokní přestavba, proběhla v poslední třetině 17. století na popud Maxmiliána Thuna, císařského vyslance a diplomata. Jeho záměrem bylo především posílit reprezentační funkci objektu, aby patřičně demonstroval bohatství a vlivné postavení rodu. Hlavní kompoziční osou celého projektu se stala nová přístupová cesta, Dlouhá jízda, která ústila horní branou před kompletně přestavěné vstupní křídlo. Podél ní byly symetricky založeny jízdárna a z druhé strany okrasná (dnes Růžová) zahrada. Dole ve městě nechal Maxmilián vystavět zámecký kostel Povýšení sv. Kříže, který vysvětil jeho bratr, salcburský arcibiskup Jan Arnošt. Druhá přestavba zámku, která proběhla v letech 1786–1803, sjednotila různorodý zámecký komplex a dala mu kompaktní vzhled. Starší gotické a renesanční paláce byly strženy, všechny budovy byly srovnány do stejné výše a opatřeny jednotnou fasádou. Na straně k řece byla jako nová dominanta zámku postavena štíhlá hodinová věž. Zámek tak získal barokně-klasicistní podobu, ve které se zachoval až dodnes.

V průběhu 19. století byl zámek významným střediskem kulturního i politického života. Vystřídala se tu celá řada prominentních hostů, například v roce 1854 se zde setkali panovníci Rakouska (František Josef I.), Pruska (Bedřich Vilém IV.) a Saska (Bedřich August II.). Častým hostem na zámku byl i následník rakousko-uherského trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este, který byl dokonce s děčínskými Thuny spřízněn, takže po sarajevském atentátu byly jeho osiřelé děti Max, Ernst a Sophie vychovány mimo jiné i zde u své tety Marie Chotkové, provdané Thunové.

Z mnoha předních vědců a umělců je zřejmě nejznámějším návštěvníkem polský hudební skladatel a klavírista Fryderik Chopin (1810–1849), který tu pobýval v září roku 1835 a zkomponoval zde známý valčík As-dur, zvaný Děčínský, který věnoval komtese Josefině Thunové.

V roce 1932 museli Thunové z finančních důvodů zámek prodat státu, který jej nechal adaptovat na kasárna, v nichž se postupně vystřídala československá, německá, znovu československá a v letech 1968–1991 okupační sovětská armáda. V roce 1991 získalo zámek do svého majetku město Děčín a začala postupná rekonstrukce zchátralého objektu.

V současnosti slouží východní křídlo jako pobočka Oblastního muzea Děčín, severní křídlo využívá Státní okresní archiv a v opravených prostorách západního a jižního křídla se konají prohlídky, svatební obřady, koncerty, výstavy a další kulturní akce. Zámek Děčín dnes patří mezi nejnavštěvovanější památkové objekty Ústeckého kraje.

Prohlídkový okruh Zámecké interiéry prochází někdejším reprezentativním křídlem a zavádí nás do soukromého apartmá majitele zámku a společenských místností v prvním patře. V této části se dochovala velká část původního vybavení, například parkety, dveře či dřevěné obložení stěn. K nejzajímavějším patří Modrý sál s dochovanými nástěnnými malbami, obnovená zámecká kaple sv. Jiří nebo Věžový kabinet s překrásným výhledem na město a na protější břeh Labe, kde se do výšky 160 metrů nad jeho hladinu vypíná Pastýřská stěna, strmá pískovcová skála s romantickou stavbou stejnojmenné restaurace napodobující středověký hrad.

Skála sloužila jako zdroj materiálu na stavbu železnice Praha-Drážďany a také při stavbě řetězového mostu přes Labe. Na místě dnešní kamenné restaurace stálo již od roku 1892 dřevěné pohostinství. Rozmach turistického ruchu si ovšem vynutil velmi záhy stavbu nového objektu. Financovalo ji tehdy ještě samostatné město Podmokly. Projekt byl svěřen děčínským stavitelům Putzovi a Weberovi, kteří navrhli objekt s restaurací, ubytováním a s válcovou 18 metrů vysokou věží s vyhlídkovým ochozem. Slavnostní otevření se konalo 1. června 1905 a návštěvníkům slouží dodnes. V 90. letech stavba přešla do soukromého vlastnictví, byla rekonstruována a od roku 1996 je kulturní památkou.

Na Pastýřskou stěnu bych se rád podíval, ale při dostatku času a také za lepšího počasí – i když si nestěžuji, protože skutečně přestalo pršet a obloha začíná promodrávat.

Zámek opouštím již zmíněnou Dlouhou jízdou a nahlížím do zámeckých zahrad. Přímo pode mnou se v sousedství vysokého komínu skví jakýsi letohrádek:

Pamětní desku si fotím, protože text by mi nemusel nikdo věřit…

Dostat se k dalšímu postupnému cíli, kamennému historickému mostu přes Ploučnici, není úplně jednoduché, ale nakonec se podařilo.

Most byl vystavěn v letech 1564–1569 poté, co původní most strhla velká povodeň v roce 1561. Pískovcová, čtyřoblouková dopravní stavba ve stylu pozdní gotiky se zajímavým zubořezem po okrajích je dlouhá 84 m, široká 4,8 m a výška nad hladinou je 7,7 m. Sochařskou výzdobu tvoří barokní sousoší od M. J. Brokofa z roku 1714, představující české patrony sv. Jana Nepomuckého, sv. Víta a sv. Václava.

Parkem rozprostírajícím se pod zámkem se vracím k Labi. Přes strouhu odvádějící vodu ze Zámeckého rybníku byla v roce 1831 postavena železná lávka. Je nejstarší řetězovou konstrukcí u nás, neboť známý řetězový most přes Lužnici u obce Stádlec byl postaven až o více než patnáct let později. Nosné řetězy této lávky, jejichž články mají délku 0,6 metru, jsou na jedné straně zakotveny do skály a na druhé procházejí přes vstupní portál z pískovcových kvádrů. Lávka s pěkným zábradlím s páskového železa vznikla spolu s malým tunelem ve skále při budování zámeckého parku.

Zastavuji se před sochou děčínského rodáka Dr. Miroslava Tyrše (1832–1884), spoluzakladatele Sokola:

Od sochy, respektive z nábřeží, je krásný výhled na Pastýřskou stěnu a na obloukový most přes Labe:

Je dlouhý 180 metrů, váží 2 400 tun a na jeho stavbu, která trvala necelý rok, bylo použito na 70 000 nýtů. Slavnostně otevřen byl 9. prosince 1933 a jméno dostal po již zmíněném místním rodákovi.
Na závěr mířím k Thunovské kapli sv. Jana Nepomuckého. Nachází se poměrně daleko od nádraží, v děčínské části Chrást. Na zalesněném vršku se vypíná novogotická stavba postavená v letech 1870–1872 tehdy začínajícím Josefem Mockerem. Původně zde stála drobná barokní kaple s galerií soch Čtrnácti pomocníků a šesti Ctností od litoměřického sochaře Josefa Fischera, ale po prvotním nadšení většinou jen živořila a ožívala pouze na svátky svého patrona. V roce 1822 přešel objekt pod patronát rodu Thun-Hohensteinů, který zde nechal zřídit svou rodinnou kryptu. Původní kaple byla rozebrána a na jejím místě vznikla současná stavba, do níž byli členové rodu Thun-Hohensteinů pohřbíváni až do roku 1935. Po válce zůstal objekt stranou zájmu a trpěl častými vandalskými útoky, které si nakonec vynutily exhumaci ostatků a jejich přenesení do krypty kostela Povýšení sv. Kříže. Také barokní sochy musely být z ohradní zdi přemístěny do interiéru. V roce 1998 byla v kapli instalována expozice k dějinám objektu.

Stejnou cestou se vracím na nádraží a odjíždím do Ústí nad Labem. Ubytování účastníků zítřejšího pochodu je v objektu krajské organizace Pionýra v Důlcích, asi 400 metrů od nádraží. V poměrně velkém sále nás bude spát asi deset, dvě turistky z Chodova a zbytek Němci. Vybral jsem si hezké místo, nicht wahr?