DP Za posledním puchýřem 2019 (I)

Každoroční oficiální zakončení turistické sezóny, tentokrát v Olomouci

Letošní „Puchejř“ se od minulých ročníků lišil tím, že pořadatelé nezajišťovali nocleh ze čtvrtka na pátek, ale až z pátku na sobotu. To mi trochu zkomplikovalo situaci, protože jsem se – jako vždy – přihlásil na páteční autobusový zájezd, který každoročně slibuje hlubší poznání okolí. Háček byl v tom, že odjezdy autobusů jsou plánovány mezi osmou a půl devátou, přičemž já když pojedu z domova ve 4 hodiny ráno (!), budu v Olomouci v 8.50 hod. A to se budu muset tramvají a pešky dostat z nádraží na místo startu a uložit si někde bágl.

Všechno nakonec dobře dopadlo, jednak jsem tam byl včas, jednak se odjíždělo krátce po deváté. 
Další odlišností od minulých let byl jenom jeden cíl zájezdu – Čechy pod Kosířem. Tam jsme měli na výběr čtyři návštěvy: zámek, Kočárovnu, Hasičské muzeum a výstup na Velký Kosíř. Pořadatelé si to značně zjednodušili, když po vystoupení z autobusů nechali účastníkům volnou ruku ve výběru, namísto aby je rozdělili na čtyři skupiny. Takhle se stalo, že většina se hrnula na zámek, kam se samozřejmě nemohli najednou všichni dostat...
Já si prozíravě jako první cíl zvolil Kočárovnu. Sešlo se nás tam asi dvacet, což bylo pro nás i pro průvodce optimální.

Myšlenka vybudovat muzeum kočárů se zrodila v hlavě Václava Obra, který už před mnoha lety začal se sběratelstvím a rekonstruováním historických kočárů. Z celé republiky svážel jejich torza nejprve na zámek v Plumlově, kde měl svoji první dílnu, později do Čech pod Kosířem.

Našel a přesvědčil lidi ochotné znovu proniknout do tajů starých řemeslníků a dokázat věci, které už dnes umí málokdo. Muzeum začal budovat svépomocí a financoval ho z úspor a z vykonávané práce, neboť byl – a stále je – řemeslník. Bylo to velmi náročné, jak po stránce finanční, tak i fyzické. V roce 2008 mu došly veškeré finance, ale nikoliv síly. Podpořily ho obec Čechy pod Kosířem, Olomoucký kraj, Evropská unie a mnoho dalších. Vzniklo jedinečné Muzeum kočárů, které je pomníkem a současně symbolem pro další generace. Bylo postaveno po mnohaletém hledání na místě bývalé továrny na hasicí stříkačky, založené Antonínem Smékalem roku 1820. Z bývalého komplexu budov zůstala pouze jedna, v níž je dnes Hasičské muzeum. Základní kámen Muzea kočárů byl posvěcen 17. listopadu 2006, otevřeno bylo 11. července 2009. Jeho sbírka historických kočárů, saní a kočárových luceren je největší svého druhu ve střední Evropě. Součástí prohlídky je také historická dílny pro stavbu kočárů

Množství znovuzrozených technických unikátů dokládá, že bychom se mistrovství starých řemeslníků měli hluboce poklonit. Ovšem stejně tak těm, kteří se snaží na tento odkaz navázat a oživovat ho. Tedy mistrům jednotlivých řemesel, která byla ke stavbě kočárů zapotřebí: truhlářům, sedlářům, zámečníkům, kovářům, lakýrníkům, čalouníkům, pozlacovačům a dalším.

Míří sem nejen návštěvníci, ale také odborníci a filmaři, kteří si z vystavených a nutno podotknout, že plně funkčních exponátů, vybírají do svých filmů.

Zakladatel muzea, který skupinám návštěvník poskytuje odborný výklad, si považuje lidí, kteří mu pomáhají shánět další kousky. Díky tomu se občas dočká velkého objevu, jakým například byl nález vyřezávaných součásti, z nichž se po složení stala barokní karosérie nedokončeného vozu.
Perlou mezi exponáty je největší smuteční kočár na světě:

Kočár pro město Plzeň vyrobila v roce 1900 proslulá císařská a královská dvorní továrna kočárů Václava Brožíka, která sídlila v dnešní plzeňské Sirkové ulici. Kočár je 7,7 m dlouhý, 4,08 m vysoký a váží tři tuny, kočí seděl na kozlíku ve výši tři a půl metru nad zemí. Na bocích kočáru jsou bohatě vyřezávané erby Plzně:

Následuje článek DP Za posledním puchýřem (II)