Při stoupání předcházím několik účastníků zájezdu a také potkávám mnohé, kteří se již vracejí, protože si rozhlednu vybrali jako svůj první cíl.
Velký Kosíř (442 m), místními zvaný s notnou nadsázkou Hanácký Mont Blanc. Vzpomínám, jak jsem se na jeho vrcholu před dvaceti lety – konkrétně 21. března 1999 v 02:46 hod. – zúčastnil vítání jara. Nejen tato akce byla během onoho víkendu takovou atrakcí, že jsem se nyní rozhodl zařadit ji dodatečně do tohoto blogu. Podrobnosti si tedy můžete přečíst zde.
Od roku 1927 stála na vrcholku Velkého Kosíře dřevěná trámová rozhledna, ale v roce 1939 musela být kvůli špatnému technickému stavu stržena. O obnově rozhledny se po roce 2000 hovořilo několik let. Částku 11 až 17 mil. Kč na uskutečnění ambiciózního projektu betonové rozhledny pokryté přírodním kamenem z dílny brněnského Ing. arch. Svatopluka Sládečka, autora projektů rozhleden na Brdu v Chřibech a na Velkém Lopeníku v Bílých Karpatech, se však nepodařilo zajistit ani z evropských, ani z vnitrostátních zdrojů. V průběhu roku 2011 připravil architekt projekt levnější dřevěné 39 metrů vysoké konstrukce opláštěné vodorovnými dřevěnými latěmi s vnějším schodištěm, ale ani ten se z důvodu nedostatku financí neuskutečnil. Nakonec byla výška rozhledny o 11 metrů snížena a opláštěný kužel byl nahrazen otevřenou dřevěnou konstrukcí, kterou zvenčí ovíjí kryté schodiště. Vyhlídkovou plošinu kruhového půdorysu zakončuje lehká prstencovitá stříška.
Stavba byla zahájena v říjnu 2012, slavnostní otevření nové rozhledny proběhlo 22. června 2013. Náklady na výstavbu dosáhly 6,5 mil. Kč. Po necelých čtyřech letech však musela být rozhledna z technických důvodů uzavřena. Mikroregion Kosířsko začal vůči stavební firmě a projektantovi reklamovat vady na ukotvení schodiště, přičemž reklamace vycházela z posudku znaleckého ústavu stavební fakulty ČVÚT, který však projektant a dodavatelská firma opakovaně odmítli jako neúplný. Mikroregion dokonce na stavební firmu podal žalobu, nakonec však došlo k dohodě a firma na jaře 2018 rozhlednu opravila. Opětovně turistům slouží od 1. června 2018. Nádherný kruhový výhled zahrnuje Olomouc se Svatým kopečkem, Litovel, Prostějov, Hanou, Nízký a Hrubý Jeseník, Drahanskou vrchovinu a Oderské vrchy.
Stejnou cestou se vracím do Čech pod Kosířem, abych na závěr dnešního výletu navštívil klasicistní zámek a park.
Zdejší gotická vodní tvrz obklopená dvěma rybníky zanikla někdy v průběhu 15. století a ve druhé polovině století následujícího vybudoval vladyka Matyáš z Hartunkova novou renesanční tvrz, která stála pravděpodobně na místě jižního křídla dnešního zámku. Majitelé tvrze se střídali a Liechtensteinové ji přestavěli na barokní čtyřkřídlý zámek.
V roce 1768 se majitelem panství stal Manuel Telez da Silva de Menezes e Castro hrabě Tarouca (1696–1771). Rod pocházel z Kastilie a jeho příslušníci po staletí byli ve službách portugalského královského dvora. Manuel byl významným politikem habsburské monarchie – byl rádcem Marie Terezie a prezidentem Nejvyšší rady pro rakouské Nizozemí, dnešní Belgii. Jeho vnuk František Josef I. Silva-Tarouca (1773–1835) zahájil ve 30. letech 19. století velkorysou přestavbu okolí zámku v anglický park. Zásluhou Františkova syna Ervína Viléma (1816–1846) získal zámek v letech 1839–1846 svou současnou pozdně klasicistní podobu. Hlavní vstup byl přemístěn do západního křídla, k němuž byly přistavěny dvě věže, vzniklo také monumentální schodiště z hlavního sálu přímo do parku.
Ervínův mladší bratr Bedřich (†1881), kněz a horlivý buditel českého národa, se přátelil s předním českým malířem Josefem Mánesem. Po Ervínově smrti se rodového majetku ujal jeho bratr August Alexander (1818–1872), který proslul jako štědrý mecenáš umění a vědy a také jako organizátor čilého společenského života. Byl nadaným kreslířem a příznivcem Josefa Mánesa, který v letech 1849–1871 na zámek často zajížděl, stal se „dvorním“ malířem rodu a jeho ženu Giselu vyučoval kresbě a malbě. V letech 1852–1853 byla v sousedství zámku postavena pseudogotická oranžérie do jejíhož průčelí Josef Mánes navrhl umístění dekorativního trojlistu s erby. V roce 1854 nechal hrabě podle malířova návrhu vybudovat zámeckou kapli.
Augustův syn František Josef II. hrabě Silva-Tarouca (1858–1936) zdědil po otci nejen panství se zámkem a romantickým parkem, ale i kreslířský talent. Byl výborným hospodářem a chovatelem koní, autorem knih z oblasti historie, dějin umění či pedagogiky a odborníkem na tvorbu parků a zahrad. Výrazně zasáhl do podoby zámeckého parku a za jeho působení také došlo k poslední větší změně exteriéru a interiérů zámku. Dodejme, že jeho mladší bratr Arnošt Emanuel (1860–1936) byl majitelem průhonického zámku a tvůrcem tamního proslulého parku.
Posledním držitelem panství z rodu Silva-Tarouca se stal František Arnošt (1890–1943), syn Františka Josefa II. Byl svobodný, hlásil se k české národnosti a v roce 1942 byla na jeho majetek uvalena nucená správa Velkoněmecké říše. Když byl v letech 1945–1949 velkostatek v soudním pozůstalostním řízení, projevil o něj zájem Františkův bratr Egbert Silva-Tarouca, který se však hlásil k německé národnosti. Zámek a celý majetek rodu byl v roce 1949 československým státem vyvlastněn a v letech 1953–2005 v něm byl zřízen dětský domov. Pamětní síň Josefa Mánesa otevřená v roce 1957 byla zrušena na podzim 2011 v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí zámku. Od roku 2008 je majitelem zámku a parku Olomoucký kraj, jeho správa byla svěřena Vlastivědnému muzeu v Olomouci. Od roku 2016 je zámek zpřístupněn veřejnosti a nabízí pět prohlídkových okruhů. My si většinou vybíráme ten první, který představuje obnovené interiéry jižního křídla zařízené ve stylu doby Františka Josefa II. Silva-Taroucy z přelomu 19. a 20. století a vyzdobené obrazy Josefa Mánesa, které vznikly buď přímo na zámku nebo na zakázku Silva-Tarouců.
Zámecký park, který patří mezi nejcennější romantické krajinářské realizace v České republice, se rozkládá na ploše 21,5 ha a je přístupný denně po celý rok. Jeho kompozice, která zůstala zachována či skryta v současném stavu porostů, byla vybudována v letech 1835–1872. Tehdy byly založeny oba rybníky a také vznikly drobné stavby jako pseudogotická romantická Červená věž sloužící jako rozhledna,...
... klasicistní Mánesův pavilon,...
... a již zmíněná oranžérie:
Další etapa krajinářských úprav v období let 1872–1936 je spojena s osobností Františka Josefa II. Silva-Tarouca a přinesla výrazné obohacení sortimentu dřevin z části pocházejícího z Dendrologické zahrady v Průhonicích. Po druhé světové válce prostor parku zarůstal nálety a teprve po roce 1980 započala jeho postupná obnova.
Josef Mánes (1820–1871), jeden z největších mistrů českého malířství doby romantismu a národního obrození, měl život velmi nešťastný, jelikož byl člověk nepraktický a plachý, navíc jej sestra Amálie donutila odvrhnout jeho jedinou lásku, z čehož se již nikdy zcela nevzpamatoval. Hraběnka Leopoldina Silva-Tarouca, rozená Sternberg-Mandersheid, v něm viděla schopného malíře, který by nohl svými díly důstojně vyzdobit Velký sál zámku. Díky přátelství s jejím synem, Bedřichem Silva Taroucou, se Mánes stal na zámku častým hostem a rodinným přítelem. Zajížděl sem rád nejen za prací a zábavou, ale hlavně za klidem, který mu rušná Praha nemohla poskytnout.
Poprvé – byť nakrátko – se v Čechách pod Kosířem ukázal roku 1846 při své cestě na Těšínsko. Delší dobu strávil na zámku až roku 1849 po rozehnání Kroměřížského sněmu, kde portrétoval české poslance. Od přelomu let 1849 a 1850 (po nešťastném konci jeho lásky k Františce Šťovíčkové, kterou – těhotnou – vyhnala Mánesova sestra Amálie z domu) na zámku již pobýval pravidelně, často několik týdnů i měsíců. Panstvo v něm mělo vtipného druha pro společenské akce i učitele, který zdokonaloval jejich vlastní malířské pokusy. Také jim byl rádcem pro úpravy zámku i parku.
Během svého pobytu v Čechách vytvořil řadu děl – některá z nich přímo na zakázku od Silva Tarouců, jako například velká plátna, která je dnes možné zhlédnout ve Velkém sálu zámku.
Po smrti hlavní ochránkyně Gisely (1864) už Mánes na zámku tolik vítán nebyl. Zřejmě tomu napomohly jeho psychické potíže, projevující se čím dál častěji. Měl přechodné potíže s vyslovováním, propadal trudomyslnosti a jeho chování bylo občas velmi podivné a zmatené. Přestával malovat, postavám na svých idylicky laděných obrazech začal přikreslovat vlčí drápy, přátelům psal zmatené dopisy náhle plné gramatických chyb a nesmyslných slovních spojení. Dokonce byl několikrát přistižen, jak svými obrazy vytírá podlahu. Ke konci života upadal do stále hlubší letargie. Předpokládá se, že chorobou, která jej postihla, byla progresivní paralýza, tj. pokročilá forma syfilis napadající mozek, nebo tuberkulóza mozkových blan. Zřejmě proto na něj František Josef II. Silva Tarouca – zámecký pán, do jehož doby přelomu 19. a 20. století je kladena zámecká prohlídková trasa, neměl z dětství hezké vzpomínky a jeho obrazy namalované pro jeho předky bral jako dobrý obchodní artikl, kterým řešil finanční potíže svého rodu.
Roku 1871 Josef Mánes ve svém pražském bytě zemřel v náruči své sestry Amálie… Pohřbu se zúčastnila i jeho nemanželská dcera Josefina.
Velký Kosíř (442 m), místními zvaný s notnou nadsázkou Hanácký Mont Blanc. Vzpomínám, jak jsem se na jeho vrcholu před dvaceti lety – konkrétně 21. března 1999 v 02:46 hod. – zúčastnil vítání jara. Nejen tato akce byla během onoho víkendu takovou atrakcí, že jsem se nyní rozhodl zařadit ji dodatečně do tohoto blogu. Podrobnosti si tedy můžete přečíst zde.
Od roku 1927 stála na vrcholku Velkého Kosíře dřevěná trámová rozhledna, ale v roce 1939 musela být kvůli špatnému technickému stavu stržena. O obnově rozhledny se po roce 2000 hovořilo několik let. Částku 11 až 17 mil. Kč na uskutečnění ambiciózního projektu betonové rozhledny pokryté přírodním kamenem z dílny brněnského Ing. arch. Svatopluka Sládečka, autora projektů rozhleden na Brdu v Chřibech a na Velkém Lopeníku v Bílých Karpatech, se však nepodařilo zajistit ani z evropských, ani z vnitrostátních zdrojů. V průběhu roku 2011 připravil architekt projekt levnější dřevěné 39 metrů vysoké konstrukce opláštěné vodorovnými dřevěnými latěmi s vnějším schodištěm, ale ani ten se z důvodu nedostatku financí neuskutečnil. Nakonec byla výška rozhledny o 11 metrů snížena a opláštěný kužel byl nahrazen otevřenou dřevěnou konstrukcí, kterou zvenčí ovíjí kryté schodiště. Vyhlídkovou plošinu kruhového půdorysu zakončuje lehká prstencovitá stříška.
Stejnou cestou se vracím do Čech pod Kosířem, abych na závěr dnešního výletu navštívil klasicistní zámek a park.
 |
| Balustráda se čtyřmi alegorickými sochami bohyní jara, umění, vědy a úrody přibyla až začátkem 20. století |
Augustův syn František Josef II. hrabě Silva-Tarouca (1858–1936) zdědil po otci nejen panství se zámkem a romantickým parkem, ale i kreslířský talent. Byl výborným hospodářem a chovatelem koní, autorem knih z oblasti historie, dějin umění či pedagogiky a odborníkem na tvorbu parků a zahrad. Výrazně zasáhl do podoby zámeckého parku a za jeho působení také došlo k poslední větší změně exteriéru a interiérů zámku. Dodejme, že jeho mladší bratr Arnošt Emanuel (1860–1936) byl majitelem průhonického zámku a tvůrcem tamního proslulého parku.
 |
| Osmiboká Červená věž vysoká 15 metrů |
Josef Mánes (1820–1871), jeden z největších mistrů českého malířství doby romantismu a národního obrození, měl život velmi nešťastný, jelikož byl člověk nepraktický a plachý, navíc jej sestra Amálie donutila odvrhnout jeho jedinou lásku, z čehož se již nikdy zcela nevzpamatoval. Hraběnka Leopoldina Silva-Tarouca, rozená Sternberg-Mandersheid, v něm viděla schopného malíře, který by nohl svými díly důstojně vyzdobit Velký sál zámku. Díky přátelství s jejím synem, Bedřichem Silva Taroucou, se Mánes stal na zámku častým hostem a rodinným přítelem. Zajížděl sem rád nejen za prací a zábavou, ale hlavně za klidem, který mu rušná Praha nemohla poskytnout.
Poprvé – byť nakrátko – se v Čechách pod Kosířem ukázal roku 1846 při své cestě na Těšínsko. Delší dobu strávil na zámku až roku 1849 po rozehnání Kroměřížského sněmu, kde portrétoval české poslance. Od přelomu let 1849 a 1850 (po nešťastném konci jeho lásky k Františce Šťovíčkové, kterou – těhotnou – vyhnala Mánesova sestra Amálie z domu) na zámku již pobýval pravidelně, často několik týdnů i měsíců. Panstvo v něm mělo vtipného druha pro společenské akce i učitele, který zdokonaloval jejich vlastní malířské pokusy. Také jim byl rádcem pro úpravy zámku i parku.
Během svého pobytu v Čechách vytvořil řadu děl – některá z nich přímo na zakázku od Silva Tarouců, jako například velká plátna, která je dnes možné zhlédnout ve Velkém sálu zámku.
Po smrti hlavní ochránkyně Gisely (1864) už Mánes na zámku tolik vítán nebyl. Zřejmě tomu napomohly jeho psychické potíže, projevující se čím dál častěji. Měl přechodné potíže s vyslovováním, propadal trudomyslnosti a jeho chování bylo občas velmi podivné a zmatené. Přestával malovat, postavám na svých idylicky laděných obrazech začal přikreslovat vlčí drápy, přátelům psal zmatené dopisy náhle plné gramatických chyb a nesmyslných slovních spojení. Dokonce byl několikrát přistižen, jak svými obrazy vytírá podlahu. Ke konci života upadal do stále hlubší letargie. Předpokládá se, že chorobou, která jej postihla, byla progresivní paralýza, tj. pokročilá forma syfilis napadající mozek, nebo tuberkulóza mozkových blan. Zřejmě proto na něj František Josef II. Silva Tarouca – zámecký pán, do jehož doby přelomu 19. a 20. století je kladena zámecká prohlídková trasa, neměl z dětství hezké vzpomínky a jeho obrazy namalované pro jeho předky bral jako dobrý obchodní artikl, kterým řešil finanční potíže svého rodu.
Roku 1871 Josef Mánes ve svém pražském bytě zemřel v náruči své sestry Amálie… Pohřbu se zúčastnila i jeho nemanželská dcera Josefina.
Následuje článek Za posledním puchýřem (III)
Žádné komentáře:
Okomentovat