(předchozí článek Výlet do Děčína)
V úterý vyjíždíme do Německa, abych si konečně splnil svůj dávný klukovský sen – navštívit Muzeum Karla Maye, autora knih o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi.
Muzeum se nachází v Radebeulu, městě víceméně spojeném s Drážďanami. Z Jílového je to jen pár kilometrů na dálnici D8, která se na hranicích mění v A17 a vede až k Drážďanům. Zde se napojuje na dálnici A4, po níž pokračujeme už jenom pár kilometrů a na sjezdu Dresden-Neustadt ji opouštíme. Šipka s nápisem Umleitung však způsobuje, že se dostáváme až na druhý konec Radebeulu, musíme se vrátit a zeptat místních. Nakonec se nám daří zaparkovat tak šikovně, že jen kousek přes ulici máme informační centrum.
Když si Karel May v roce 1895 pro svůj domov vybral Radebeul, byla to jen větší vesnice. Nyní jsou jeho vila a muzeum trochu utopené uprostřed zástavby městské čtvrti Radebeul-Ost. Muzeum vzniklo v roce 1928, v roce 1995 prošlo kompletní rekonstrukcí.
Platíme vstupné osm eur (plus dvě za povolení fotografovat, samozřejmě „ohne Flash“) a jdeme nejprve do srubu Bärenfett neboli Medvědí sádlo, stojícího v zahradě za vilou. Na úvod si v přednáškové místnosti vyslechneme krátké povídání – samozřejmě v němčině. Částečně rozumím a zbytek si díky znalosti životopisu Karla Maye snadno domyslím.
Ve srubu se nachází rozsáhlá etnografická výstava ukazující život a kulturu indiánů Severní Ameriky, trochu podobná té v pražském Náprstkově muzeu. Oblečení, předměty denní potřeby a samozřejmě zbraně. A také koutek věnovaný největšímu boji indiánů s bělochy, pověstné bitvě u Little Big Hornu v roce 1876, kde padl generál Custer. Největší část sbírky, asi 850 předmětů, pochází od spoluzakladatele a dlouholetého ředitele muzea Patty Franka.
Po prohlídce expozice ve srubu Bärenfett míříme do Mayovy vily Shatterhand. Průhledem mezi vzrostlými stromy vidíme věž cihlového luteránského kostela, podle níž jsme se měli – a mohli, kdyby nás neodklonila objížďka – orientovat.
Ve vile se nachází expozice Karel May – život a dílo. Všude jsou předměty, které si May dovezl z cest, od burnusu přes vodní dýmku k trojici zbraní, jež měli jeho nejznámější hrdinové.
V patře vily se nachází Mayova knihovna, pracovna ...
Vinnetou, Old Shatterhand, Nšo-či, Ribana, Kara ben Nemsí, Hadži Halef Omar..., kdo by je neznal? Ale jak je to se znalostí života jejich literárního otce – Karla Maye? Jeho romány byly sice plné fantazie, rovnosti, volnosti, bratrství, ale jeho život lehký nebyl. Ba právě naopak!
Když byl propuštěn z vězení, zůstal bez práce a bez prostředků. Nervově se zhroutil a v tomto duševním stavu se dopustil několika přestupků. Dnes by pro ně nebyl odsouzen, ale tehdy dostal čtyři roky nucených prací, uvězněn ve Cvikově, odkud ho pro dobré chování propustili 2. listopadu 1868. Vrátil se do Ernstthalu, kde se dozvěděl o smrti své babičky. Znovu se duševně zhroutil a stav mysli, dnes klasifikovaný jako disociativní porucha osobnosti, ale tehdejší lékařské vědě zcela neznámý, znovu propukl. Z dobových spisů vyplývá, že v jedné restauraci odcizil pět biliárových koulí, jinde zase utěrku a jednu cigaretovou špičku. Rovněž odvedl koně z ohrady a vedl jej do sousední vesnice. Byl dopaden a jako recidivista odsouzen ke čtyřem letům vězení.
Už v tomto posledním vězení začal sepisovat své sny o dalekých cestách a posílal povídky do různých časopisů, zpočátku pod několika pseudonymy. Jeho talentu si povšiml nakladatel Münchmeyer a nabídl mu místo redaktora. V roce 1875 se May přestěhoval do Drážďan, naplno se věnoval spisovatelské práci a publikoval svoje povídky a humoresky, mezi nimi i povídku Old Firehand, v níž je poprvé zmíněno jméno Vinnetou. Na konci roku 1876 pro neshody od vydavatele odešel, krátce zůstal nezávislým a psal povídky z Podkrušnohoří. V roce 1877 přijal místo redaktora v týdeníku Frohe Stunden, kde mu vycházel na pokračování jeho druhý román Zajati na moři, jehož část byla později začleněna do románu Old Surehand. V roce 1880 se oženil s Emmou Linou Pollmerovou, ale manželství se po třiadvaceti letech rozpadlo. Od roku 1892 začaly vycházet jeho romány z Orientu, jejichž hlavním hrdinou byl Kara ben Nemsí, totožný s Old Shatterhandem, a jeho popularita rostla. On sám se začal prohlašovat za Old Shatterhanda, vydával plakáty se svými fotografiemi v jeho kostýmu, které se prodávaly v tisícových sériích. Do roku 1890 vycházela jeho díla na pokračování v časopisech a teprve potom knižně. Od roku 1892 jako Sebrané příběhy z cest a od roku 1896 pod titulem Povídky z cest. Stále tvrdil, že vypráví své vlastní příběhy z cest, které vykonal do USA v letech (1862–1863), na Dálný východ (1864–1865) a do Orientu (1868–1870). V roce 1896 také koupil dům v Radebeulu u Drážďan, který nazval Villa Shatterhand.
... a pak na místní, asi kilometr vzdálený Kirchhof, tedy hřbitov, kde jsou Karel May a jeho žena pochováni. Čekal jsem něco ve stylu Divokého Západu, případně Orientu, ale nic takového. Hrobka má podobu malého bílého antického chrámu jako by tu spočíval nějaký Marcus či Augustus. V nice stojí anděl líbající na čelo přicházející ženskou postavu, žádný Manitou ani padišáh.
Stejnou cestou se vracíme ke kostelu, dovnitř však nemůžeme, přestože dveře jsou dokořán – probíhá v něm stavební rekonstrukce.
Usedáme do auta a navzdory očekávanému bloudění zcela bez problémů míříme k zámku Moritzburg vzdálenému jen asi deset kilometrů. Zná ho každý, i když o tom třeba ani neví, stačí, že viděl film Tři oříšky pro Popelku.
Muzeum se nachází v Radebeulu, městě víceméně spojeném s Drážďanami. Z Jílového je to jen pár kilometrů na dálnici D8, která se na hranicích mění v A17 a vede až k Drážďanům. Zde se napojuje na dálnici A4, po níž pokračujeme už jenom pár kilometrů a na sjezdu Dresden-Neustadt ji opouštíme. Šipka s nápisem Umleitung však způsobuje, že se dostáváme až na druhý konec Radebeulu, musíme se vrátit a zeptat místních. Nakonec se nám daří zaparkovat tak šikovně, že jen kousek přes ulici máme informační centrum.
Když si Karel May v roce 1895 pro svůj domov vybral Radebeul, byla to jen větší vesnice. Nyní jsou jeho vila a muzeum trochu utopené uprostřed zástavby městské čtvrti Radebeul-Ost. Muzeum vzniklo v roce 1928, v roce 1995 prošlo kompletní rekonstrukcí.
Platíme vstupné osm eur (plus dvě za povolení fotografovat, samozřejmě „ohne Flash“) a jdeme nejprve do srubu Bärenfett neboli Medvědí sádlo, stojícího v zahradě za vilou. Na úvod si v přednáškové místnosti vyslechneme krátké povídání – samozřejmě v němčině. Částečně rozumím a zbytek si díky znalosti životopisu Karla Maye snadno domyslím.
Ve srubu se nachází rozsáhlá etnografická výstava ukazující život a kulturu indiánů Severní Ameriky, trochu podobná té v pražském Náprstkově muzeu. Oblečení, předměty denní potřeby a samozřejmě zbraně. A také koutek věnovaný největšímu boji indiánů s bělochy, pověstné bitvě u Little Big Hornu v roce 1876, kde padl generál Custer. Největší část sbírky, asi 850 předmětů, pochází od spoluzakladatele a dlouholetého ředitele muzea Patty Franka.
Po prohlídce expozice ve srubu Bärenfett míříme do Mayovy vily Shatterhand. Průhledem mezi vzrostlými stromy vidíme věž cihlového luteránského kostela, podle níž jsme se měli – a mohli, kdyby nás neodklonila objížďka – orientovat.
 |
| Proslulé pušky Vinnetoua a Old Shatterhanda: stříbrná puška, medvědobijka a henryovka |
... a přijímací pokoj zařízený jako typický měšťácký salon.
Karel May se narodil jako páté dítě v chudé a početné rodině Heinricha Augusta a Christiny Wilheminy Mayových v německém Ernstthalu v Krušných horách. Rodiče museli věnovat všechen čas obstarávání obživy a děti vychovávala babička. Pravděpodobně vlivem podvýživy, nedostatkem vitaminu A a D a špatných hygienických podmínek po narození trpěl zrakovou poruchou a křivicí. Teprve v pěti letech se lékařům podařilo mu zrak opět navrátit. Když začal chodit do školy, projevil se jako velmi nadaný žák a pod přísným dohledem svého otce musel tvrdě studovat. Četl a přepisoval knihy, učil se latinsky, anglicky i francouzsky a také hře na klavír, housle a varhany. V roce 1861 úspěšně vystudoval učitelský seminář, ale jako pomocný učitel byl zakrátko propuštěn, když domácí, který byl alkoholik, viděl, jak políbil jeho o mnoho let mladší manželku při hodině klavíru. Přešel na školu v Altchemnitz, kde byl zanedlouho na falešné udání svého spolubydlícího odsouzen za údajnou krádež hodinek k šesti týdnům vězení a dostal zákaz vykonávání učitelského povolání. Trest nastoupil v Saské Kamenici (Chemnitz) 8. září 1862. Tyto nešťastné rány osudu zapříčinily jeho nervové zhroucení, které podrobně popsal ve své biografii.
Když byl propuštěn z vězení, zůstal bez práce a bez prostředků. Nervově se zhroutil a v tomto duševním stavu se dopustil několika přestupků. Dnes by pro ně nebyl odsouzen, ale tehdy dostal čtyři roky nucených prací, uvězněn ve Cvikově, odkud ho pro dobré chování propustili 2. listopadu 1868. Vrátil se do Ernstthalu, kde se dozvěděl o smrti své babičky. Znovu se duševně zhroutil a stav mysli, dnes klasifikovaný jako disociativní porucha osobnosti, ale tehdejší lékařské vědě zcela neznámý, znovu propukl. Z dobových spisů vyplývá, že v jedné restauraci odcizil pět biliárových koulí, jinde zase utěrku a jednu cigaretovou špičku. Rovněž odvedl koně z ohrady a vedl jej do sousední vesnice. Byl dopaden a jako recidivista odsouzen ke čtyřem letům vězení. Už v tomto posledním vězení začal sepisovat své sny o dalekých cestách a posílal povídky do různých časopisů, zpočátku pod několika pseudonymy. Jeho talentu si povšiml nakladatel Münchmeyer a nabídl mu místo redaktora. V roce 1875 se May přestěhoval do Drážďan, naplno se věnoval spisovatelské práci a publikoval svoje povídky a humoresky, mezi nimi i povídku Old Firehand, v níž je poprvé zmíněno jméno Vinnetou. Na konci roku 1876 pro neshody od vydavatele odešel, krátce zůstal nezávislým a psal povídky z Podkrušnohoří. V roce 1877 přijal místo redaktora v týdeníku Frohe Stunden, kde mu vycházel na pokračování jeho druhý román Zajati na moři, jehož část byla později začleněna do románu Old Surehand. V roce 1880 se oženil s Emmou Linou Pollmerovou, ale manželství se po třiadvaceti letech rozpadlo. Od roku 1892 začaly vycházet jeho romány z Orientu, jejichž hlavním hrdinou byl Kara ben Nemsí, totožný s Old Shatterhandem, a jeho popularita rostla. On sám se začal prohlašovat za Old Shatterhanda, vydával plakáty se svými fotografiemi v jeho kostýmu, které se prodávaly v tisícových sériích. Do roku 1890 vycházela jeho díla na pokračování v časopisech a teprve potom knižně. Od roku 1892 jako Sebrané příběhy z cest a od roku 1896 pod titulem Povídky z cest. Stále tvrdil, že vypráví své vlastní příběhy z cest, které vykonal do USA v letech (1862–1863), na Dálný východ (1864–1865) a do Orientu (1868–1870). V roce 1896 také koupil dům v Radebeulu u Drážďan, který nazval Villa Shatterhand.
Na první skutečně doloženou cestu se vydal až v roce 1899 do Orientu, navštívil dějiště svých románů a dostal se až na Sumatru. Tato cesta trvala patnáct měsíců a pro Maye znamenala těžkou konfrontaci se skutečností, která byla zcela odlišná od jeho literárních představ. Jeho věhlas byl otřesen, když po Münchmeyerově smrti vydal nakladatel Adalbert Fischer staré kolportážní romány v knižní podobě s uvedením Mayova jména, na veřejnost se dostala také jeho kriminální minulost a May se začal se svými odpůrci soudit. V roce 1903 se rozvedl a krátce na to si vzal Kláru Plöhnovou a nakonec navštívil i Ameriku, vlast Vinnetoua. Téměř celý zbytek života strávil u soudů. V roce 1910 sepsal svou autobiografii Můj život a mé cíle a v prosinci 1911 soudní spory vyhrál. Zanedlouho, 30. března 1912, v důsledku vysílení a prodělaného zápalu plic zemřel na srdeční mrtvici.
* * *
Z vily Shatterhand jdeme naproti přes ulici podívat se do parčíku Karla Maye... 
(následující článek Zámek Moritzburg)
Žádné komentáře:
Okomentovat