Výlet do Děčína

Po dopoledním dešti si odjíždíme prohlédnout Děčín. Ještě předtím se ale krátce zastavujeme v Jílovém.

(předchozí článek Ostrovské skály v Labských pískovcích)
Městečko Jílové vzniklo jako osada na obchodní stezce do Lužice. Nejstarší písemná zmínka je v listině krále Karla IV. z roku 1348 a hovoří o osadě jménem Eulow. Česky, poněkud romanticky řečeno Údolí sov, čemuž odpovídá znak s tímto nočním ptákem sedícím na větvi dubu.

V polovině 16. století tu stávala tvrz, koncem 17. století přestavěná na renesanční zámek. Nějakou dobu sloužil továrníkovi Josefu Münzbergovi jako přádelna bavlny, tkalcovna a barvírna, ale ve 30. letech 20. století se opět stal panským sídlem. Přestěhovali se do něj Thun-Hohensteinové, kteří své dosavadní působiště, děčínský zámek, přenechali státu jako náhradu za dluh na daních. Pustili se do nákladné přestavby, jejíž součástí bylo i vybudování přilehlého romantického parku s jezírkem a glorietem. Nádvoří pak ozdobila kašna, sochy a vázy převezené z Děčína.

Po druhé světové válce sloužil zámek armádě, pak v něm byla škola, školka, dětský domov a zemědělské učiliště. Po roce 2000, kdy se stal majetkem města, nastaly lepší časy a jednotlivé etapy rekonstrukce mu postupně vracejí někdejší lesk. V přízemí se nachází obřadní síň a městská knihovna, v prvním patře velký sál s divadelním jevištěm, krbový sál a salonek.
V Děčíně necháváme auto nedaleko budovy městské knihovny. V létě 2009 se začalo s demolicí železobetonové budovy z počátku 60. let 20. století, v níž sídlilo kulturní zařízení Československé plavby labsko-oderské a výletní restaurace Atlantik. Na jejím místě vyrostla moderní budova tvarem (prý) připomínající loď. Tu se mi sice nepodařilo identifikovat (na rozdíl od sousední restaurace a cukrárny Paroloď), ale jako dobrý nápad mi připadají barevné pásy představující hřbety knih se jmény významných českých spisovatelů (je tu i Jaroslav Hašek). Budova, v níž je i turistické informační centrum, byla uvedena do provozu v roce 2012.

Procházíme pod obloukovým mostem pojmenovaným po zdejším rodákovi Dr. Miroslavu Tyršovi, jdeme se podívat k zámku a pak k historickému mostu přes Ploučnici, která se nedaleko odtud vlévá do Labe. Podrobnosti o Děčíně jsem na tomto blogu popsal loni v článku Před DP Ústecká jarní padesátka, tak abych se neopakoval, přidávám jen pár snímků.

Na nádvoří děčínského zámku

Růžová zahrada před zámkem

Historický kamenný most přes Ploučnici

Zvláště nás zaujaly malby na pilířích nového mostu přes Labe (3 x foto I. V.)

Po levém břehu Labe se blížíme k obloukovému mostu. Sluníčko klonící se k západu je pro fotografy hotovým požehnáním.

Za mostem, na levém břehu Labe se nachází Hungerstein neboli Hladový kámen. Tímto výrazem se v minulosti označovaly výrazné balvany, případně části skalního podloží, vystupující za nízkého stavu vody z koryta řeky.

Nedostatek vody způsobený dlouhodobým suchem se později projevil nízkou úrodou a následnou bídou a hladem. Stalo se zvykem vytesat na tyto kameny příslušný letopočet a značku minimální hladiny jako svědectví pro budoucí generace. 

Jedná se o jednu z nejstarších hydrologických památek ve střední Evropě, neboť nejstarší záznam pochází údajně z roku 1159. V průběhu staletí ovšem doznal několika změn. Původní německý nápis z roku 1800 „Wenn du mich siehst, dann weine.“ (Když mě uvidíš, plač.) byl spolu s několika staršími záznamy postupně vydřen či odlomen příležitostně kotvícími plavidly. Franz Mayer v roce 1911 nápis obnovil a celý kámen dal obezdít pískovcovými bloky. V roce 1938 nechal František Sigmund, majitel továrny na pumpy v Lutíně, vytesat na kámen reklamní slogan „Neplač holka, nenaříkej, když je sucho, pole stříkej.“, který je částečně čitelný dodnes. Nejstarší dochovaný – a dodnes čitelný – záznam je z roku 1616.

Od Hladového kamene jdeme přes železniční přejezd a stoupáme na Pastýřskou stěnu. Vyhlídková restaurace na strmé pískovcové skále vypínající se do výšky 160 metrů je vedle zámku další dominantou Děčína. Skála sloužila v minulosti jako zdroj stavebního materiálu. Pískovec z ní byl v průběhu 19. století použit na stavbu železnice Praha–Drážďany a také při stavbě řetězového mostu přes Labe. Na místě dnešní kamenné restaurace stálo již od roku 1892 dřevěné pohostinství. Rozmach turistického ruchu si však vynutil stavbu nového objektu. Financovalo ho tehdy ještě samostatné město Podmokly. Projekt byl svěřen stavitelům z Děčína, Putzovi a Weberovi, kteří navrhli objekt s restaurací, ubytováním a válcovou věží s vyhlídkovým ochozem.

Vyhlídková restaurace Pastýřská stěna (foto I. V.)

Romantická stavba napodobující středověký hrad byla slavnostně otevřena v roce 1905. V 90. letech prošel objekt rekonstrukcí a bílé zdivo nyní kontrastuje s tmavou barvou pískovce. Výstup na vyhlídkový ochoz dnes není v podstatě možný, neboť pokoje pod věží byly přetvořeny v soukromý byt.
I vyhlídka z terasy je ovšem dechberoucí! Zleva doprava Labe, obloukový most, zámek a v dálce nad městem řada zalesněných vrcholů, vpravo soutok Ploučnice s Labem.

Stejnou cestou sestupujeme dolů a návštěvu Děčína končíme posezením na terase Parolodi. Tak se jmenuje objekt postavený v roce 1895 jako výletní restaurace paroplavební společnosti. Ne vždy byl k tomuto účelu využíván, ale dnes je zde opět restaurace, lépe řečeno pizzerie, cukrárna a kavárna. Ta má letní terasu evokující palubu parníku, na ní se usazujeme a užíváme si podvečerního sluníčka a výhledu na Pastýřskou stěnu.

Následující článek Muzeum Karla Maye v Radebeulu