Po stopách Karla Hynka Máchy v Litoměřicích

Zastávku při cestě na týdenní pobyt v Jílovém u Děčína věnujeme nejen autorovi Máje, ale Litoměřicím vůbec.

Malebné historické sídlo v srdci Českého středohoří leží na soutoku Labe a Ohře, je okresním městem, v němž žije bezmála 25 000 obyvatel. Známé je zdejší výstaviště, kde se každoročně v září koná výstava Zahrada Čech. Díky své poloze a klimatu jsou Litoměřice významným zemědělským centrem s velkou tradicí pěstování vinné révy a následné výroby vína.
Naše první kroky vedou samozřejmě do infocentra umístěného v podloubí budovy městského úřadu, která se dříve nazývala Dům pod bání, protože na své střeše nese značně neobvyklou vyhlídku – věž ve tvaru kalichu.

Původní pozdně gotický dům v letech 1570–1580 přestavěl italský stavitel Ambroggio Balli pro Jana Samuela Mráze do renesanční podoby s kalichovitou bání připomínající zmíněnou vinařskou tradici. Rod Mrázů zde zastával úřad perkmistrů hor viničních a městských radních. Dům byl používán nejen ke slavnostním příležitostem pro příbuzenstvo, ale byl i propůjčován vzácným návštěvám Litoměřic. Ve věži se konala zasedání městské rady, při nichž měl každý radní k dispozici jedno okénko, z něhož vyvěšoval vlajku a tak bylo na první pohled patrné, zda se zasedání účastní. V roce 1834 proběhla rozsáhlá přestavba, při které byly sňaty renesanční štíty a nahrazeny empírovým průčelím.
Dáme si ranní, tedy lépe řečeno dopolední, rozcvičku v podobě výstupu na Mostnou horu. Procházíme Jiráskovými sady a stále mírně stoupající ulicí se dostáváme k lesoparku, na jehož okraji stojí bronzový odlitek slavné Myslbekovy sochy Karla Hynka Máchy, stojící v Praze na Petříně. Byla vytvořena zásluhou občanského sdružení Salva Guarda, Nadačního fondu Kalich, města Litoměřice a za přispění litoměřických občanů. K jejímu slavnostnímu odhalení, kterému přihlížela zhruba tisícovka občanů, došlo v roce 2010 při příležitosti 200. výročí básníkova narození.

Pokračujeme ve stoupání, dokud nestojíme před restaurací s rozhlednou. Byla postavena v roce 1910 a hned se stala oblíbeným výletním místem místních obyvatel. Jméno tohoto nevysokého návrší (272 m) pochází od toho, že se zde v roce 1452 těžilo dřevo na stavbu prvního litoměřického mostu přes Labe.

Zdá se, že máme dnes smůlu, je zavřeno. Za budovou je však zaparkované auto, to znamená, že v restauraci někdo je, a tak se osměluji a mačkám tlačítko zvonku. Počítám s nerudnou reakcí, ale kupodivu přichází mladík a ochotně nás pouští na rozhlednu. Rozplýváme se nad nádherným výhledem a fotíme.

Stejnou cestou se vracíme do města a jdeme na hrad, který dnes slouží jako multifunkční centrum se zaměřením na prezentaci historie a současnosti českého vinařství. Projekt Hrad Litoměřice – Svatostánek českého vinařství byl realizován v letech 2006–2011 za podpory fondů Evropské unie. Celkové náklady na rekonstrukci činily 165 milionů korun. Hrad původně sestával z paláce a hospodářských budov a byl chráněn samostatnými hradbami. Dodnes se zachoval pouze palác, respektive jeho pozdějšími úpravami poškozený obvodový skelet, s novou střechou. Ta vychází z analogií gotických staveb v Čechách a v roce 1987 ji realizovala firma Armabeton Praha. Samotný palác je dnes označován jako „hrad“.

Jak jsem již uvedl, je na hradě instalována Expozice českého vinařství, ale nás sem přitahuje výstava Holzmannovy Litoměřice, věnovaná známému a oblíbenému komikovi, který se sice narodil v Teplicích 8. 7. 1921, ale značnou část svého života strávil v Litoměřicích.

Několik panelů s fotografiemi mapuje nejen jeho profesní dráhu, ale také soukromý život. Začínal jako herec v litoměřickém ochotnickém souboru a později se proslavil svými scénkami založenými na vtipném dialogu. Vytvořil typ natvrdlého chlapíka, kterému všechno dochází nezvykle dlouho, se zvláštním tázavým zpěvavým protahováním koncovek. Od konce 60. let žil a pracoval v Německu, ale do Litoměřic se často a rád vracel. Zemřel 13. 9. 2002 v Chemnitz (česky Saská Kamenice, za „socíku“ Karl-Marx-Stadt). Na výstavě je i několik autentických předmětů, které používal ve svých legendárních scénkách, z nichž některé je možné zhlédnout na obrazovce.
Vracíme se na náměstí, a protože k výstupu na Kalich je ještě čas, jdeme se projít. Jen o pár metrů dál stojí dům U Černého orla, jeden z nejvýznamnějších renesančních domů se skvostnými sgrafity. V první polovině 16. století jej postavil, stejně jako Dům pod bání Ambroggio Balli.
Na protější straně úzké uličky vedoucí k Máchovým schodům stojí dominanta náměstí – kostel Všech svatých.

Kolem empírové budovy Máchova divadla procházíme až na konec uličky, kde stojí socha Karla Hynka Máchy od sochaře Václava Blažka. Základní kámen byl dovezen z místa posledního Máchova výletu, z Radobýlu, v roce 1936. Téhož roku, při příležitosti 100. výročí básníkova úmrtí, byl pomník odhalen, ale o dva roky později – když hrozilo obsazení českého pohraničí Němci – byla socha, podobně jako Máchovy ostatky, odvezena. Vrátila se až v roce 1946 a na svém místě přímo u divadla zůstala až do roku 1996, kdy byla 27. září přemístěna sem, na okraj Máchových schodů.

Je odtud krásný výhled na Dómské náměstí s raně barokní katedrálou sv. Štěpána, postavenou v letech 1662–1670. Pětašedesát metrů vysoká věž, která dnes slouží jako vyhlídka a s katedrálou je propojena mohutným obloukem, byla postavena až o dvě stě let později.

Procházíme parkány José Rizala (1861–1896), jež jsou součástí vnějšího opevnění města z roku 1513. Je zde umístěna bysta básníka a prozaika José Rizala, filipínského národního hrdiny, buditele a bojovníka za nezávislost a osvobození Filipín od španělské koloniální nadvlády. Rizala vázalo přátelství s litoměřickým středoškolským profesorem Ferdinandem Blumentrittem (1853–1913), jehož zde také navštívil.

Z parkánu lze sejít do Máchovy ulice k domu Na Vikárce, respektive k Máchově světničce, kde slavný český básník žil a tvořil.
Procházíme kolem Gotického dvojčete, nenápadné stavby z 2. poloviny 15. století, která je nejstarším zachovaným měšťanským domem v Litoměřicích. Označení „dvojče“ je dáno dvojitým štítem.

Zastavujeme se u bývalého jezuitského kostela Zvěstování Panně Marii, významné památky barokní architektury, postavené v letech 1701–1731 věhlasným italským architektem Octaviem Broggiem.

Vracíme se na náměstí. Uprostřed se nachází barokní morový sloup, postavený na paměť morové epidemie v roce 1680, a dvě barokní kašny s chrliči v podobě ryb.
Na domě čp. 25, stojícím vedle Knihovny K. H. Máchy, je bronzová bysta Felixe Holzmanna, který v něm prožil své dětství. Shlíží na kolemjdoucí ve svém pověstném tralaláčku a s nedbale uvázaným šátkem kolem krku. Autorem bysty, která sem byla instalována v roce 2008, je litoměřický akademický sochař Libor Pisklák (*1962).
Dalším objektem našeho zájmu jsou zdejší podzemní prostory. Vstupuje se do nich vedle vchodu do vinárny Radniční sklípek, která byla zřízena v historickém sklepení domu čp. 21. Sklepy budované z hospodářských důvodů již od středověku mají mnohdy tři podlaží a jsou propojeny sítí podzemních chodeb dosahující délky tří kilometrů. Zpřístupněných je 366 metrů, které slouží také jako lapidárium Okresního vlastivědného muzea.

Jedním z jeho zajímavých exponátů je kámen s vrypy, tzv. Rillenstein. Pochází z budovy radnice a vznik jeho rýh se vysvětluje pověrou o broušení zbraní před bojem či jejich doteky při přísaze.

Znovu vstupujeme do „íčka“ a s průvodkyní stoupáme na vyhlídkovou věž Kalich. Prohlížíme si historické jádro města z ptačí perspektivy, průvodkyně nám identifikuje jednotlivé kostely a jiné významné stavby a také kopce kolem dokola.

Katedrála sv. Štěpána

Biskupství

Kostel Zvěstování Panně Marii

Vlevo bývalá radnice, dnes muzeum, vpravo kostel Všech svatých

Nakonec si necháváme návštěvu zdejšího hřbitova. Cesta k němu není úplně jednoduchá a nalézt původní Máchův hrob jakbysmet. Máme sice z „íčka“ plánek hřbitova, ale nechali jsme se zmást jiným vchodem, a tak chvíli trvá, než se zorientujeme.
Míjíme pomník rudoarmějců, jakýsi betonový stan s drobnou modrou mozaikou a střešním otvorem ve tvaru pěticípé hvězdy,...

... a řady německých hrobů, z nichž mnohé se samy otevírají a vzniklými štěrbinami do nich lze nahlédnout. Divná podívaná, pro leckoho jistě poněkud strašidelná, zejména za tmy. Úplně vzadu, až u hřbitovní zdi, stojí Máchův kenotaf, tedy symbolický pomník, u něhož básníkovo tělo nikdy nebylo.

Máchův hrob byl o tři náhrobky níže, je zde i tabulka s daty narození (16. 11. 1810), úmrtí (6. 11. 1836), exhumace (1. 10. 1938) a pohřbu v Praze na Vyšehradě (7. 5. 1939).

Opouštíme Litoměřice, ale už po pár kilometrech zastavujeme v obci Žalhostice a po žluté značce stoupáme na Radobýl (399 m). Jeho charakteristickou „vykousnutou“ siluetu má na svědomí někdejší kamenolom, který v několika patrech odkryl a odtěžil velkou část západní strany kopce.

Lomová stěna představuje krásnou ukázku sloupcového rozpadu čediče.

V neděli 23. října 1836 zde Mácha odpočíval a upravoval svou poslední báseň Cesta z Čech, když v blízkosti Litoměřic vypukl požár. Mácha jej utíkal hasit. Zřejmě následkem dlouhého běhu, uřícení a vyčerpání se nachladil a o pár dní později zemřel. Říká se ale také, že se nalokal vody, která mohla být zdrojem infekčního onemocnění. Úřední záznam uvádí jako příčinu úmrtí Brechdurfall, mírnější formu cholery, projevující se dávením a průjmy. Protože panovala obava ze šíření nákazy, bylo na úřední listině jeho datum úmrtí o jeden den posunuto. Z toho důvodu je na pamětní desce v Litoměřicích uvedeno datum úmrtí již 5. listopadu. Pohřeb na litoměřickém hřbitově se konal 8. listopadu 1836 v 15 hodin za přítomnosti básníkova bratra Michala.
Na holém temeni Radobýlu byl v roce 1992 osazen mohutný kovový kříž, v pořadí už osmý. V roce 1622 byl vztyčen první, tehdy ještě z dubového dřeva.

Od kříže se nám naskýtá kruhový výhled na Litoměřice, Lovosice, Říp, Hazmburk a přilehlou část Českého středohoří.

Stejnou cestou se vracíme k autu a teď už bez zastávky jedeme až do Jílového u Děčína, konkrétně do rekreačního zařízení Mír.
Hlavní budova byla postavena někdy kolem roku 1925 jako nadační projekt Klubu českých turistů. Již od počátku poskytovala ubytování a občerstvení, ale byla i součástí kulturního dění, využíval se zdejší taneční sál. Po roce 1948 byla chata znárodněna, předána mysliveckému sdružení a místní jí proto začali říkat Myslivecká chata. Pořádaly se tady nedělní taneční odpoledne, tehdy populární „Čaje o páté“. Od roku 1960 chata sloužila jako rekreační středisko národního podniku Elektrárny Mělník. Areál byl dovybaven chatičkami a podsadovými stany a přebudován na mezinárodní pionýrský tábor. Po sametové revoluci několikrát změnil majitele, až v roce 1991 se na inzerát přihlásili coby správci manželé, kteří jsou zde od zprivatizování celého areálu dodnes. V hlavní budově je možnost ubytování 38 hostů, v deseti chatkách dalších šedesáti. Dále jsou tu dva finské domky, každý s kuchyňkou, sociálním zařízením a dvěma ložnicemi pro šest lidí. V jednom z těchto domků jsme si objednali na týden ubytování.

(následující článek Ostrovské skály v Labských pískovcích)