Tiské stěny

(předchozí článek Na nejvyšší vrchol Děčínské vrchoviny)

Až ve čtvrtek konečně dochází na hlavní cíl našeho týdenního pobytu – Tiské stěny.

Při jízdě z Jílového do Tisé zastavujeme v kopci nad Libouchcem u smírčího kříže stojícího vpravo od silnice. Podle pověsti zde byl v roce 1626 zavražděn mastičkář, který se tudy vracel po zemské stezce do Čech.

Vstupní bránou do Tiských stěn je Tisá, obec německého typu se zástavbou podél hlavní komunikace i s domy roztroušenými po okolních loukách. Leží ve výšce 550 m n. m. a má 670 stálých obyvatel. Až do roku 1918 bylo skalní město bez místního průvodce nepřístupné, časem však bylo vybavováno schůdnějšími cestami, na exponovaných místech zábradlími a postupně zpřístupňováno. Dnes je celá oblast rájem turistů i horolezců, pro které je zde 113 registrovaných lezeckých cest. Příspěvek na údržbu přístupu k vyhlídkám, prohlídkového okruhu a naučné stezky je zajišťován výběrem vstupného 30 Kč za dospělého a 15 Kč za dítě.

Tiské stěny, chráněné jako přírodní památka, jsou součástí rozsáhlé pískovcové tabule vzniklé asi před 90 miliony let v křídovém období druhohor. Po ústupu moře, které se zde v té době rozkládalo, zůstaly vrstvy usazených pískovců, zpevněných nejrůznějšími tmely. Vlivem pohybů zemské půdy, eroze a působení vody došlo k popraskání těchto sedimentů, postupnému zvětrávání a odnosu materiálů, což dalo vzniknout bohatě členěné krajině. Setkáváme se tu se všemi formami pískovcových skal – mohutnými stěnami, jednotlivými izolovanými věžemi i štíhlými jehlami. Mezi nimi procházejí úzké soutěsky, divoké rokle a strže, místy vznikla zřícením skal kamenná moře s balvany úctyhodných rozměrů. 
V centru Tisé stojí pozdně barokní kostel sv. Anny, od kterého stoupáme přímo do skalního města, dá se přímo říct na skalní náměstí, které se opravdu jmenuje Skalní náměstí. Vychází odtud naučná stezka značená bílým čtvercem s úhlopříčným zeleným pruhem: doleva menší okruh do Malých Tiských stěn, který se od severu vrací zpět, a vpravo trasa Velkými Tiskými stěnami. Naplánovali jsme si samozřejmě projít celou naučnou stezku až k Turistické chatě a po červeně značené turistické cestě návrat zpátky do Tisé. 
Obcházíme oblý pilíř s úzkým podstavcem – Janusovu hlavu 

– a pokračujeme ke skalní soutěsce, kterou stoupáme po kamenných schodech k Západní vyhlídce. Vpravo vidíme panoráma Severních stěn, za nimiž se objevují siluety pískovcových stolových hor Saského Švýcarska. Přímo před sebou máme Velké stěny a za nimi Děčínský Sněžník (723 m n. m.), nejvyšší bod Labských pískovců, jehož plochá tabule se zvedá 110 m nad vrcholovou plošinou Tiských stěn. Vpravo od Sněžníku se nachází pásmo dalších skalních stěn s šikmou věží na okraji – Dogou, na druhé straně údolí Jílovského potoka se rozkládá panoráma vrcholů Českého středohoří, pod námi leží obec Tisá a do dáli se táhne plochý hřbet východní části Krušných hor.

Po příkrých kamenných schodech sestupujeme do soutěsky a postupně procházíme mezi jednotlivými skalami i jejich seskupeními. Mnohé z bizarních útvarů inspirovaly lidskou fantazii a získaly svá jména, v terénu má označení útvarů podobu černých čísel v bílých čtverečcích. V Malých stěnách je 19, ve Velkých stěnách 56 skalních útvarů, každý okruh je číslován zvlášť. 
Protahujeme se úzkými chodbami a prohlížíme si různé důsledky zvětrávání – otvory, výklenky, okna, jeskyně a převisy. Nakonec přicházíme zpátky na Skalní náměstí, odkud se vydáváme do Velkých stěn.

Kolem mohutné skály připomínající obrovské slony odbočujeme na červenou značku, abychom nahlédli mezi skály do Zavalené rokle, volného prostranství posetého balvany, a zase se vracíme na zeleno-bílé značení naučné stezky. 

Průběžně si čteme v průvodci, kde jsou jednotlivé skály pojmenovány, někdy s názvem souhlasíme (například Starosta a Hubený doktor), jindy nikoli, například Tančícího medvěda či Cikánský tábor nějak nepoznáváme... 

Na závěr procházíme kolem Želvy a Hřibu...

... a končíme u Turistické chaty, kterou samozřejmě nemíjíme bez povšimnutí.

Při krátkém posezení u kafíčka vymýšlíme ještě pokračování naší cesty po žluté značce vedoucí lesem pod skalním hřebenem. Pokud se nám někde podaří vystoupit nahoru (na mapě žádná pěšina zakreslená není), máme v úmyslu ulovit pár kešek a zblízka se podívat na Dogu.
Zanedlouho už se strmým svahem drápeme vzhůru a jediným problémem je, že začíná drobně pršet. Nakonec stojíme nahoře, deštík ustává a před sebou máme krásný výhled.

Plánované kešky se nám daří odlovit a také Dogu vidíme zblízka, byť nevíme proč se tak jmenuje.

Přicházíme na silnici, která nás přivádí k Turistické chatě a podle původního plánu se po červené značce vracíme do Tisé k autu. 
Lov kešek nás dnes tak zaujal, že zkoušíme ještě tři další v Jílovém. Díky té poslední, umístěné na kopci nedaleko hřbitova, vidíme krásnou duhu, symbolickou tečku za dnešním putováním.

(následující článek Na dvě zříceniny a vodní hrad)