Setkání toulkařů v Kytlicích (III)

(předchozí článek Setkání toulkařů v Kytlicích II)
Hlavním dnešním cílem je výstup na Klíč, ale kolegové přichystali po cestě několik překvapení. Tedy pokud se jim podaří nás k nim dovést...

Z Kytlic vycházíme po silnici k Nové Huti. Krátce se zastavujeme u Hraničního rybníku ležícího v údolí mezi Srní horou a Velkým Bukem. Je napájen řadou drobných potůčků a vytéká z něj říčka Kamenice. 

V minulosti se jeho voda používala jednak k pohonu hamru na drcení železné rudy a jednak k plavení dřeva na pilu v Dolním Falknově. Původně se jmenoval Waldteich neboli Lesní rybník, po roce 1945 však byl přejmenován na Hraniční rybník, protože kolem něj prochází hranice mezi okresy Česká Lípa a Děčín, která sleduje podstatně starší hranici panství. Dnes rybník slouží jako zásobárna pitné vody.
V říjnu 2013 byl v lesíku vlevo od silnice umístěn nevelký kříž připomínající šest německých obyvatel Kytlic, kteří zde byli zastřeleni při divokém odsunu dne 19. června 1946.

Přicházíme k samotě Nová huť ležící v sedle (552 m) u silnice ze Svoru do Rumburka. Vedla tudy už stará zemská cesta spojující vnitrozemí Čech se Zhořelcem, v letech 1794–1797 ji nahradila nová císařská silnice, která v podstatě slouží dodnes. Od roku 1869 silnici křižuje železniční trať z České Lípy do Rumburka. Samota Nová Huť vznikla v roce 1870, kdy tu výrobce skla Johann Christoph Müller z Okrouhlé založil sklářskou huť. Koncem roku 1799 ji koupil Anton Kittel z Falknova  a v roce 1805 tu postavil zájezdní hostinec. Za napoleonských válek došlo ke značnému omezení sklářského obchodu, časem byla zdejší výroba zastavena a v 70. letech 19. století byla huť i s dělnickými byty zbořena. Zůstaly stát jen hájovna s hostincem a prodejnou tabáku, které však koncem září 1866 zcela shořely a na jejich místě byl postaven zcela nový zájezdní hostinec s hájovnou a hospodářskými objekty, který tu stojí dodnes. Až do druhé světové války byla Nová Huť oblíbeným výletním místem, po roce 1945 byl ale hostinec zrušen a neudržované budovy zvolna chátraly. Obnovy se dočkaly až po roce 2002, nějaký čas zde opět fungoval hostinec, ale brzy byl uzavřen.
Odbočujeme ze silnice spolu se žlutou značkou a úzkou asfaltovou silničkou klesáme k viaduktu železniční trati. V lokalitě, označované dnes pomístním jménem Staré Mlýny, byly nalezeny kameny ze stavení, mlýnský náhon s částí mlýnského kola, zlomky skleněné taveniny, sklářských pánví a železného nářadí. Podle nalezených zlomků keramiky z 13. století je to jedna z nejstarších doložených skláren v Čechách.
Po chvíli odbočujeme ze silničky doleva a lesní cestou stoupáme podél Rousínovského potoka. Záhy i tuto cestu opouštíme a drápeme se vzhůru lesem ke skupině skalisek zvaných Tři bratři. Z jednoho „bratra“ je výhled – sice poněkud omezený, nicméně dostatečný pro dlouhou diskuzi, kterým směrem je Klíč, Jedlová, Velký Buk a Bouřný.

Traverzujeme svah a po krátké chvíli přicházím k druhému dnešnímu předem avizovanému překvapení – Bedřichovskému viklanu. Je s podivem nejen to, že k němu nevede turistická značka, ale že na některých mapách ani není uveden!

Znovu se dostáváme na silničku, ale záhy z ní opět odbočujeme doleva a lesní cestou stoupáme po jihovýchodním svahu kopce původně zvaného Hengstberg (Hengst = hřebec), snad podle hřebčína, který prý stával na jeho návrší. Nesprávným překladem se stalo, že dnes je v mapách označován jako Kobyla (625 m). Ve svahu jsou roztroušeny velké pískovcové a křemencové skály, naším cílem je Vinný sklep, nevelká jeskyně či spíše nízký převis, jehož portál je asi šest metrů široký a v nejvyšším místě dva metry vysoký. Směrem dovnitř se ale prostor rychle zmenšuje a asi po třech metrech přechází do nízké plazivky. Pokračuje prý ještě asi sedm metrů do hloubky skalního masívu, ale to už nezkoumáme...

Další krátká zastávka patří takzvanému Samperovu obrázku. Ještě před druhou světovou válkou byl zavěšen na jednom ze starých smrků vpravo od cesty. Na plechu malovaný obrázek sv. Trojice doplňoval veršovaný popis neštěstí, které se přihodilo v přilehlém lese v roce 1819. Dřevorubec Franz Samper tu tehdy se svými dvěma syny kácel strom, při jehož pádu na zem se vymrštila volně ležící větev a udeřila mladšího syna do prsou tak nešťastně, že ho na místě usmrtila.
Obrázek byl několikrát obnovován, ale po druhé světové válce zanikl. Až kolem roku 1998 zavěsil někdo dřevěnou desku s textem a jednoduchou kresbou na kmen vzrostlé douglasky. 
Deska je čas od času obnovována, naposledy právě letos. Zjednodušený text s pravopisnými chybami ovšem průběh neštěstí neobjasňuje:

          Když strom jsem tady kácel,
          jedno poleno se vymrštilo....

          Smrt přichází někdy z nenadání,
          jsi mladý, zdráv a dobře se Ti daří,
          ona Tě však zkolí bez váhání.
          postůj poutníče

          Osud můj bude i Tvým
          mě včera a Tobě dne

Druhá deska s veršovaným německým textem a jeho překladem do češtiny je umístěna na vzrostlém buku u cesty k přehradě Naděje.
Široká lesní cesta nás přivádí ke skalní bráně, která je součástí skalního masívu (562 m) s nepatrnými zbytky středověkého hradu Milštejna. Zhruba 120 metrů dlouhý skalnatý hřbítek je tvořen křemenným pískovcem, který se pro svou velkou tvrdost a odolnost odedávna používal k výrobě mlýnských kamenů a brusných kotoučů. Skalní brána, tři a půl metru vysoká a sedm metrů široká, vznikla pravděpodobně zvětráváním masivu a zřícením uvolněných kamenných bloků.

Přestože se o hradu dochovalo poměrně dost zpráv, přesnou dobu jeho založení, ani jméno prvního majitele neznáme. Předpokládá se, že jej někdy ve 2. polovině 13. století vybudovali Ronovci k ochraně důležité obchodní cesty vedoucí z Čech přes Českou Lípu a Oybin do Lužice. Majiteli hradu byli Berkové z Dubé, kteří si v roce 1541 vybudovali renesanční zámek v Zákupech a Milštejn od té doby pomalu upadal. Koncem 16. století byl již pustý, jeho zbytky zničila vojska švédského generála Banéra a definitivní zkázu završila vzrůstající těžba kamene.

Jak napovídá název hradu (Mühlstein = Mlýnský kámen), těžba křemenného pískovce tu zřejmě začala ještě před vybudováním opevněného sídla a pokračovala v jeho bezprostředním okolí po celý středověk. Po opuštění hradu došlo i na jeho podloží, většího rozsahu dosáhla těžba v letech 1665–1689, kdy byla částečně snesena velká hradní věž, aby neohrožovala lamače. Druhá věž se zřítila v roce 1726 a v roce 1793 nechal cvikovský polesný Franz Homolka podkopat a střelným prachem do vzduchu vyhodit i poslední zbytek velké věže. Další nárůst těžby přineslo její zprůmyslnění v roce 1873, v sezóně zde prý pracovalo až sto dělníků. Ročně se zde vyrobila až 600 mlýnských kamenů, které se z větší části vyvážely do Ruska, Německa a Skandinávie. Těžba skončila v roce 1910 pro nedostatek vhodné suroviny.

Po červené značce šlapeme do Svoru, rekreační obce s mnoha dochovanými chalupami lužického typu. Po krátkém občerstvení v hospůdce u hlavní silnice pokračujeme směrem k hornímu konci obce, kde nás značka nekompromisně žene do kopce.
Klíč (760 m) je výrazná znělcová hora, majestátně se vypínající nad krajinou asi půl druhého kilometru od Svoru. Je to jedna z nejkrásnějších a nejznámějších dominant Lužických hor, jejíž z dálky viditelný kuželovitý tvar vyniká zejména při pohledu od východu nebo západu. V roce 1967 byla na Klíči vyhlášena přírodní rezervace, na jižních skalnatých svazích se zachoval řídký porost dubu zimního s jeřábem, javorem klenem, jilmem a lískou. Holý skalnatý vrchol nabízí za pěkného počasí daleký kruhový výhled, často považovaný za nejkrásnější v Lužických horách. Dnes nám bohužel počasí moc nepřeje, na druhou stranu platí, že musíme být rádi, protože by mohlo být hůř.

Sestupujeme na rozcestí a po modré značce přicházíme k Jezírku. Pokračujeme ke sv. Antonínu, neznačenou cestou do kopce a po žluté značce přes rekreační osadu s podivným názvem Řachvaj přicházíme už za tmy do Kytlic.

(následující článek Návrat z Kytlic)