Trilobit je v tomto případě přiléhavý název barrandovského odboru KČT, Holyně je poměrně odlehlá část hlavního města, spadající do městské části Praha-Slivenec.
Start je od stanice metra Luka, ležící téměř na konci trasy B. Registruji se na pětatřicítku a bez otálení vyrážím, neboť je už téměř půl desáté! Postupně procházím třemi vnitrobloky z paneláků a fotím Nepomucký rybník, nad nímž vede tubus metra, kterým jsem před chvílí přijel. Rybník byl vybudován v 80. letech 20. století v souvislosti s výstavbou sídlišť Stodůlky, Lužiny a Velká Ohrada a slouží k zachycování nárazových dešťových srážek a vod z dešťové kanalizace.
Následující část trasy znám z jiných pražských pochodů a již jsem ji na tomto blogu popsal, takže jen telegraficky – cestou nad údolím Prokopského potoka, kolem retenční nádrže Asuán a Novoveskou ulicí do Butovic (vpravo nahoře se ukrývá románský kostelík sv. Vavřince). Po cyklostezce A122 vedoucí po úzké asfaltce, která ohraničuje Přírodní park Prokopské a Dalejské údolí, klesám do Prokopského údolí.
Na samém jeho okraji, v Hurdálkově jedové chýši, je kontrola a konečně čas na kafíčko. Po něm pokračuji přes Zlíchov do Hlubočep. Na dohled od zdejšího zámečku se několika podchody dostávám pod železniční trať a nájezdy na Barrandovský most a po cyklostezce šlapu podél Vltavy až do Chuchle. Přichází stoupání k minizoo a sestup do Radotína, kde v bistru U Ondřeje je další kontrola. Následuje stoupání lesem a logicky opět klesání, a to do Černé rokle. Dál cesta pokračuje do Kosoře, obce nacházející se v chráněné krajinné oblasti Český kras a přitom přímo sousedící s Prahou.
Polní cestou, která se záhy mění v lesní, klesám ke Kalinovu mlýnu. Mlynářský rod Kalinů jej vlastnil od roku 1715 do poloviny 20. století. Na počátku 20. století byl oblíbeným výletním místem Pražanů. Kromě jiných jej v té době navštěvoval spisovatel Jindřich Šimon Baar, který v nedaleké obci Ořech sloužil jako farář. Na počátku 30. let 20. století byl při mlýně zřízen hostinec a v roce 1932 k němu byla přistavěna hostinská budova. Mlýn je stále v majetku rodu Kalinů, byť po přeslici. Hostinské ani jiné služby už dávno neposkytuje, i naše kontrola je u cesty v lese nad mlýnem.
Míjím dřevěné šipky s nápisy Ariana a Západní míle, ukazující cestu k trampským – dnes už lépe řečeno chatovým – osadám. V roce 1940 se několik kamarádů z osady Ariana „rozmrzeno s vedením osady a nekamarádským chováním některých členů“, rozhodlo, že vystoupí z osady a založí novou, kterou pak pojmenovali Západní míle.
Polní cestou, která se záhy mění v lesní, klesám ke Kalinovu mlýnu. Mlynářský rod Kalinů jej vlastnil od roku 1715 do poloviny 20. století. Na počátku 20. století byl oblíbeným výletním místem Pražanů. Kromě jiných jej v té době navštěvoval spisovatel Jindřich Šimon Baar, který v nedaleké obci Ořech sloužil jako farář. Na počátku 30. let 20. století byl při mlýně zřízen hostinec a v roce 1932 k němu byla přistavěna hostinská budova. Mlýn je stále v majetku rodu Kalinů, byť po přeslici. Hostinské ani jiné služby už dávno neposkytuje, i naše kontrola je u cesty v lese nad mlýnem.
Míjím dřevěné šipky s nápisy Ariana a Západní míle, ukazující cestu k trampským – dnes už lépe řečeno chatovým – osadám. V roce 1940 se několik kamarádů z osady Ariana „rozmrzeno s vedením osady a nekamarádským chováním některých členů“, rozhodlo, že vystoupí z osady a založí novou, kterou pak pojmenovali Západní míle.
Procházím vesnicí Ořech ležící na samé jihozápadní hranici Prahy. Míjím dobovou středověkou restauraci Rapír, která podle reklamy slibuje návrat o několik století zpět, a římskokatolický kostel Stětí sv. Jana Křtitele, v němž v letech 1895–1897 a 1909–1919 jako farář působil, jak jsem už zmínil, spisovatel Jindřich Šimon Baar (1869–1925).
Modrá značka vede po silnici do Řeporyjí, přičemž nadjezdem křižuje rychlostní komunikaci Pražského okruhu. V Řeporyjích je v restauraci hotelu U České koruny poslední kontrola, ale ještě než k ní dorazím, dobíhá mně Viktorka, známá postava v bílém triku, červené sukni a pohlaví neznámého. V restauraci si objednává půllitr kohoutkové vody a po jeho/jejím odchodu se mě mladá servírka ptá: „To je Vaše kamarádka?“ Mírně šokován, avšak rozhodně a s širokým úsměvem se ohrazuji, že nikoliv a navíc, že to není ona, ale on! Objednávám si jedno chotěbořské a doufám, že Viktorka už běžel(a) do cíle.
Modrá značka vede po silnici do Řeporyjí, přičemž nadjezdem křižuje rychlostní komunikaci Pražského okruhu. V Řeporyjích je v restauraci hotelu U České koruny poslední kontrola, ale ještě než k ní dorazím, dobíhá mně Viktorka, známá postava v bílém triku, červené sukni a pohlaví neznámého. V restauraci si objednává půllitr kohoutkové vody a po jeho/jejím odchodu se mě mladá servírka ptá: „To je Vaše kamarádka?“ Mírně šokován, avšak rozhodně a s širokým úsměvem se ohrazuji, že nikoliv a navíc, že to není ona, ale on! Objednávám si jedno chotěbořské a doufám, že Viktorka už běžel(a) do cíle.
Po zelené značce, která vede souběžně s naučnou stezkou Údolím Dalejského potoka, přicházím k železniční zastávce Holyně. Odtud je to už jen kilometr do kopce po modré značce do Holyně, malé vesnice, která má asi čtyři sta obyvatel a připojením k Praze se nijak výrazně nezměnila. První část byla připojena v roce 1968, celé katastrální území pak v roce 1974. Cíl pochodu je v restauraci U Knotků, pořadatele zaskočil počet účastníků, nedostávají se jim diplomy a slibují, že je zašlou poštou.
Po necelém kilometru přicházím na konečnou tramvaje na okraji sídliště Barrandov a odjíždím do centra.
Po necelém kilometru přicházím na konečnou tramvaje na okraji sídliště Barrandov a odjíždím do centra.
Žádné komentáře:
Okomentovat