Bulharské hory I (Výstup na Vitošu)

Po dobrých zkušenostech a všestranné spokojenosti s brněnskou CK Alpina jsme se letos přihlásili na zájezd Rila a Pirin s podtitulem Perly západního Bulharska: Rila, Pirin, Vitoša, Melnik, monastýry.

V pátek po 13. hodině – po naložení bagáže a kol (neboť zájezd je napůl pro pěšáky a napůl pro cyklouše) – odjíždíme z Brna směr Bratislava, Szeged, Bělehrad, Niš a Sofie. Na hranicích mezi Evropskou unií a Srbskem musíme vystoupit z autobusu a s pasy v ruce projít místností s úředníkem, který každý pas naskenuje a zkontroluje s počítačovou databází, ale vše probíhá poměrně rychle. Podobně je tomu na srbsko-bulharské hranici, kde si navíc posunujeme hodinky o jednu hodinu dopředu (mobil to zvládá sám) a vyměňujeme eura za leva. Kurs je přibližně 1 : 2, tedy jeden leva je čtrnáct korun.
Když zapátrám ve vzpomínkách, vybaví se mi ve spojení se slovem Bulharsko zaprvé moje první cesta k moři v roce 1966 – s rodiči ve škodovce Octavia (tou původní, samozřejmě) s kufrem naloženým konzervami a polévkami v pytlíku, za druhé tři dovolené u Černého moře autobusem ze skláren Bohemia, a za třetí pojmy jako šopský salát, balkánský sýr, bétéčka (ač nekuřák, na cigarety BT = Bulgartabak si pamatuji) a Balkancar (značka vysokozdvižných vozíků, která mi připomíná moji bývalou profesi zásobovače). Bulhaři používají cyrilici, jejíž autorství se sice připisuje Metodějovu žáku Klimentovi, ale důkazy chybějí. Mladší cestovatelé s ní mají problémy, my starší, kteří jsme se ruštině učili deset let a museli z ní maturovat, to máme jednodušší. Horší je to s gesty, neboť Bulhaři na souhlas vrtí hlavou a na znamení nesouhlasu jí kývají. Někteří se ovšem snaží turistům přizpůsobit a pak je nedorozumění jisté. Nejlepší je odpovídat na dotaz „da“ nebo „ně“ a hlavou nehýbat. Ale vydržte to!

Ale teď vážně. Je nejvyšší čas, říci si alespoň pár slov o Bulharsku. Země má rozlohu 110 994 km2 a má asi 7,5 milionu obyvatel. Leží v jihovýchodní části Balkánského poloostrova a má 354 kilometrů dlouhé pobřeží Černého moře. To, jak už víte, nás tentokrát neláká, přijeli jsme poznat pohoří jihozápadního Bulharska – Vitošu, Rilu a Pirin. Masiv Vitoša (2290 m) se vypíná nad náhorní plošinou, na níž leží hlavní město Sofie, v krystalickém pohoří Rila se nachází nejvyšší vrchol Balkánu Musala (2925 m) a ve vápencovém Pirinu je nejvyšším vrcholem Vichren (2915 m).

Ve starověku obývali oblast Bulharska Thrákové, od 8. stol. př. n. l. vznikaly na pobřeží četné řecké osady. V roce 681 založil chán Asparuch první bulharský stát, když předtím kočovné kmeny původem ze střední Asie splynuly se slovanským obyvatelstvem, usídleným zde asi o sto let dříve. V roce 1396 zemi obsadili osmanští Turci, pod jejichž nadvládou zůstala po pět set let. Rozmach národně osvobozeneckého hnutí vedl v 19. století k úpadku turecké moci a v roce 1876 vyvrcholil Dubnovým povstáním, které ovšem bylo krvavě potlačeno. O rok později vypukla rusko-turecká válka a na základě ruského vítězství vzniklo v roce 1878 bulharské knížectví. V roce 1908 vyhlásil kníže Ferdinand nezávislost Bulharska a přijal titul cara. Následovaly dvě balkánské války, přičemž po té druhé muselo Bulharsko odstoupit část území Turecka a jižní Dobrudžu Rumunsku. Balkánská politika přivedla zemi v první i druhé světové válce ke spojenectví s Německem a stála ji další ztrátu území. V roce 1944 vstoupila do Bulharska Rudá armáda, vznikla komunisty ovládaná Vlastenecká fronta v čele s Georgi Dimitrovem (1882–1949), o dva roky později byla zrušena monarchie a Bulharsko se stalo lidovou republikou. Komunistický režim, plně loajální Sovětskému svazu, vládl tvrdou rukou až do roku 1989, kdy v celém prosovětském bloku došlo k vlně změn. Todor Živkov (1911–1998), který Bulharsku vládl pětatřicet let, byl po sérii stávek a demonstrací sesazen. V roce 2004 země vstoupila do NATO a od roku 2007 je členem Evropské unie.

*  *  *

Hlavním městem Bulharska je Sofie. Leží jen padesát kilometrů od srbských hranic a má asi 1,3 milionu obyvatel. Projíždíme jejím předměstím a blížíme se k Vitoši. Úpatí tohoto pohoří začíná jen sedm kilometrů od centra a obyvatelé sem jezdí v létě sbírat lesní plody a byliny, na výšlapy či na piknik a v zimě si zalyžovat. Má přezdívku „plíce Sofie“, protože odtud vane do města svěží horský vítr, a je také významným zdrojem pitné vody. Geologicky je Vitoša tvořena převážně žulou. Už v roce 1934 byla vyhlášena jedním z nejstarších národních parků v Evropě a druhým na Balkáně.
Silnice vede až k chatě Aleko ležící ve výšce 1820 metrů. Nese jméno spisovatele Aleko Konstantinova (1863–1897), klasika bulharského fejetonu a cestopisu. V roce 1895, v době, kdy pěší turistika byla více výrazem vlastenectví než sportem, vedl Konstantinov skupinu tří set bulharských idealistů na Černi vrch, nejvyšší bod Vitoši, a jejich výstup se stal počátkem bulharské vysokohorské turistiky.
Černi vrch (2290 m) je i naším cílem. V originále jej Bulhaři píší „Црни връх“, přičemž „ъ“ je takzvaný tvrdý znak neboli jer, který se vyslovuje nezněle (ə) a do latinky se přepisuje jako „a“ případně „ă“. Z toho vyplývá, že někteří neználkové namísto Černý vrch píší a říkají Černý vrah. Na internetu najdete takových případů nespočet...
Cyklouši vykládají kola, my se převlékáme a přezouváme a s průvodkyněmi Alenou a Markétou se vydáváme na cestu. Nad hranicí lesa je značení kovovými žluto-černě pruhovanými tyčemi, což připomíná spíše trasu plynovodu než turistickou cestu. 
Překonáváme kamennou řeku...

... zpovzdálí si prohlížíme kupoli radaru...

... a blížíme se k vrcholu. 

Černi vrch je skála obklopená travnatou náhorní planinou, kde stojí chata. Dnes je sobota, a tak je tu turistů opravdu požehnaně. 

Odpočíváme na trávě nedaleko chaty, do které je možné se dostat jen po absolvování dlouhé fronty.

Další naše cesta vede po hřebeni, či spíše náhorní rovině, vlevo i vpravo podél cesty jsou různá uskupení skal.

Přicházíme na Jarlovski kupen (2173 m), kde znovu krátce odpočíváme, neboť před námi je nekonečná cesta dolů a času máme nadbytek. V obci Jarlovo, která je naším cílem, budeme čekat na cyklouše, ale především na autobus, jehož řidiči musí dodržet devítihodinovou přestávku.

Vydáváme se na předlouhý sestup po travnatých loukách, po předchozím převýšení 600 m nás nyní čeká klesání o 1300 metrů.
V závěru míjíme výraznou skálu...

... a pokračujeme lesem do Jarlova. 

Na návsi naproti kostelu stojí slibovaná restaurace, kde jsme se mínili navečeřet, bohužel má tento týden zavřeno. 

Sedíme tedy u pár stolků před obyčejnou krčmou, kde mají jen láhvové pivo, rakiji a jiný tvrdý alkohol. Nebo se naproti můžeme napít vody...

O hladu nakonec také nebudeme, v sousedním obchodě si kupujeme chléb a v jiném rajčata a sirene, zdejší vynikající sýr. Drze večeříme u stolků před krčmou a zdá se, že hostinskému je to jedno.
Kolem 23. hodiny přijíždíme do města Samokov, ubytováváme se v hotelu Bistrica a rychle usínáme unaveni dlouhou jízdou a vysokohorskou turistikou. 

Přímo před hotelem stojí replika hamru, jehož fotky jsem ovšem pořídil až dalšího dne.

Samokov leží ve výšce 950 metrů a má asi 28 000 obyvatel. Jde o staré hutnické město, v 17. století zde a v okolí pracovalo 85 tavicích pecí! Bylo tu i 20 vodních hamrů (bulharsky samokovi) a kujné železo se vyváželo na trhy v osmanské říši.
Kolem této základní činnosti vyrostlo mnoho řemeslnických dílen a Samokov se stal bohatým a kulturním městem. Produkovaly se zde podkovy, hřebíky a také kotvy a jiné materiály pro loděnice v bulharských černomořských přístavech. Vzkvétalo také tkalcovství a krejčovství, neboť se zde šily uniformy pro tureckou armádu. Místní dřevorytci a malíři ozdobili svými díly nejlepší bulharské kláštery.

Následující článek Bulharské hory II (Výstup na Musalu)