K pramenu Sázavy

Projít trasu podél Sázavy od pramene až k jejímu soutoku s Vltavou je stále mým nesplněným přáním. Ani letos k jeho realizaci nedojde, a tak si jako předkrm servíruji první dvě etapy.

Odjíždím vlakem do Žďáru nad Sázavou a odtud po půl hodině autobusem do Vojnova Městce. Městys, který má dnes necelých osm set obyvatel, patří k nejstarším českým osadám, které vznikly na pomezí Čech a Moravy v první vlně kolonizace zdejších hvozdů podél Liběcké stezky. Za zakladatele tehdejší osady je označován žďárský cisterciácký klášter. Název získalo městečko ve 30. letech 15. století podle majitele a uživatele zdejší tvrze Jana Vojny ze Štětína. V době baroka zde zanechal svoji stopu významný stavitel Jan Blažej Santini-Aichel (1677–1723), a to stavbou hostince J. Němečka z počátku 18. století.

Vojnův Městec opouštím po modře značené Cestě partyzánské brigády Mistra Jana Husa směrem na Novou Huť. V první polovině 19. stoleti byla v Nové Huti sklárna, v zimě 1944–1945 první a jedno z hlavních center partyzánského hnutí na Vysočině. Partyzáni si v lese za osadou vybudovali přechodný úkryt a místní obyvatelé jim i s nadlesním Karlem Němcem a lesním personálem všemožně pomáhali. Partyzáni používali obydlí téměř všech obyvatel zmíněné osady a občas byli ubytování také na různých místech ve Vojnově Městci. O činnosti a sídle partyzánů se dozvědělo gestapo a vykonalo řadu prohlídek a obklíčení. Údajně se za partyzány vydávali příslušníci armády generála Vlasova, kteří sídlili v blízkém Krucemburku, a nedorozumění, které z toho vzniklo, zaplatil jeden z partyzánů životem. Dvě partyzánské skupiny se sešly na Nové Huti a nevěříce si navzájem zahájily palbu. Pár set metrů před osadou stojí u cesty hrob a památník ruského partyzána Ivana, jehož příjmení je neznámé.

Na okraji osady přicházím k asfaltové silničce, po níž doprava pokračuje modrá značka. Po pár metrech přicházím k malému pomníčku.

Na křižovatce lesních silniček značka odbočuje doprava a já doleva. Řídím se GPSkou, takže na další křižovatce odbočuji opět doleva. Asi po kilometru opouštím asfalt a lesní cestou vpravo vzhůru a asi po půl kilometru úzkou vyšlapanou vpravo odbočující pěšinkou přicházím k prameni Sázavy.

Od pramene se vracím stejnou cestou až na modrou značku. Opouštím ji asi po půldruhém kilometru, když odbočuje doleva, zatímco já pokračuji rovně dolů z kopce. 

Přicházím do obce Karlov, jejíž počátky se váží k dějinám cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou, který zde založil klášterní dvůr. Zastavuji se u památného kříže mezi lipami, na který věnovala sto zlatých hraběnka Klotilda Clam-Gallasová.

Od roku 1990 funguje v Karlově sklárna, přebudovaná ze školy. Jaroslav Svoboda (*1938), její zakladatel a majitel, se rozhodl pro její vznik poté, co škrdlovická sklárna, ve které pracoval, byla vrácena rodině Beránků.
Jeho zkušenosti a vitalita, rodinná sklářská tradice a několik spolupracovníků ze Škrdlovic, to vše stálo u zrodu jeho vlastní sklárny Svoboda AGS, kterou založil okamžitě, jakmile tato forma podnikání byla možná, v roce 1990. 
Nejprve to byla brusírna s prodejnou skla, na jaře 1993 byl zahájen provoz na dvoupánvové sklářské peci a od listopadu 1995 v nové hale na pětipánvové peci. Do sklářského provozu lze nahlédnout v rámci exkurze, ve vzorkovně je k vidění okolo 1 700 objektů z barevného, ručně tvarovaného hutnického skla, jako vázy, mísy, nápojové sklo, svícny, těžítka a skleněné ovoce, květiny. Díla a myšlenky Jaroslava Svobody a zručných sklářů však provázejí návštěvníka i mimo sklárnu...

...včetně již zmíněného křížku.

Zastavuji se před motorestem s penzionem a galerií, dnes je ovšem pondělí, zavírací den.

Pokračuji tedy v cestě k Velkému Dářku. Největší rybník na Českomoravské vysočině vznikl zásluhou Viktorina z Kunštátu a má rozlohu 206 ha. Účelem bylo shromažďování vody na pohon hamrů, pil a mlýnů na horním toku Sázavy. Dnes je Velké Dářko rekreační oblastí a významným centrem cestovního ruchu a turistiky. Jeho rozlehlá vodní hladina se stala rájem pro příznivce koupání, windsurfingu, jachtingu, ale i projížděk na loďkách.

Po naučné stezce vedoucí po břehu rybníka přicházím na jeho hráz, která jej odděluje od Nového rybníka. Na okraji hráze stojí od léta 2011 Dařbucha, jeden z obřích výtvorů se zvířecí a trochu pohádkovou tematikou žďárského výtvarníka Milana Olšiaka. Čtyřmetrová betonová plastika s obřím nosem představuje oživlé kořeny vodních rostlin a plní funkci svérázného rozcestníku.

Po červené značce procházím podél chatové kolonie rozložené na západním břehu Nového rybníka, jdu se podívat na hráz Železného rybníka a kolem Kamenného rybníka a Stříbrného rybníka přicházím do Polničky. Na konci obce opouštím červené značení a po cyklostezce č. 5061 pokračuji po východním břehu Pilské nádrže k dalšímu Olšiakovu betonovému sousoší nazvanému Hraniční kámen. 

Přímo na historické zemské hranici se sice nenachází, i tak ji ale symbolizuje. Sousoší tvoří orlice hlídající moravské území a lev dohlížející na území Čech. Mezi nimi je umístěný „hraniční kámen“, ovšem ten pravý stojí u silnice asi tři sta metrů daleko.
Kolem rekreačního areálu Pilák přicházím na okraj Žďáru nad Sázavou.

Následující článek Ze Žďáru nad Sázavou do Přibyslavi