Bulharské hory V (Výstup na Vichren)

Předchozí článek Bulharské hory IV (Rilski manastir a Stobski piramidi)
První túra v pohoří Pirin – a hned na jeho nejvyšší vrchol.

Pirin je nejdivočejší horská oblast Bulharska. První Slované žili v přesvědčení, že je sídlem boha hromu a blesků Peruna, který dal název celému pohoří. Je v něm pětačtyřicet vrcholů s výškou přes 2590 metrů, deset vrcholů převyšuje 2800 metrů. Hory jsou převážně žulové, ale nachází se tu i krasová oblast s vápencovými útesy a jeskyněmi. Na dně několika ledovcových dolin je sto osmdesát šest jezer. Nejvyšší vrchol a většina jezer se rozprostírá v severní části pohoří, která je protkaná sítí značených tras. V roce 1976 byl Pirin prohlášen národním parkem, který má rozlohu 27 455 ha.

*  *  *

Dvěma mikrobusy vyjíždíme z Banska a po třináct kilometrů dlouhé, divoce se klikatící silnici se dostáváme až k chatě Vichren, postavené v roce 1941 ve výšce 1950 metrů. Svítí sluníčko, nebe je azurové, ale vrcholek Vichrenu je v mracích. 

Začínáme chůzí po horské louce, ale víme, že bude hůř. 

Kamenná stezka s červeným turistickým značením se proplétá klečí a pohled zpátky nás ujišťuje, že vytrvale stoupáme. 

Po opuštění klečového porostu se stezka dostává do kamenného splazu, kterým traverzuje stále vzhůru, místy přímo proti vrstevnicím. Nad splazem překonáváme nevýrazný skalní práh a dostáváme se na travnatý, mírně ukloněný svah, po němž cestička vede pozvolna vzhůru až pod jedno z klíčových míst. 

Po pravé straně je takřka na dosah mohutná skalní stěna stoupající až k vrcholku, červená značka nás ale vede doleva, strmě traverzuje svah a dosahuje rozcestníku Vihrenski Preslap, kde je ideální místo k odpočinku před závěrečnou ztečí. 

Směrem vzhůru chvílemi nevidíme nic, nebo naopak celou cestu k vrcholu, představující zhruba 300 výškových metrů po úpatí „pyramidy“ nespočetnými cik-caky a jejich variantami dle toho, jak má který turista chuť stoupat či sestupovat. 

Během necelé hodiny, v níž je množství krátkých zastávek na vydýchání, se ocitáme u vrcholové kameno-železné konstrukce značící konec výstupu. Stojíme na vrcholu Vichrenu (2914 m), druhého nejvyššího vrcholu Bulharska a třetího na celém Balkánu (prvním je Musala, jak již víte, druhým je řecký Olymp s 2917 metry). Turci jej nazývali El tepe neboli vrch Ruka. 
Po odpočinku a samozřejmě společné fotografii... 

... se můžeme vydat dále, respektive dolů. Nikoli ovšem stejnou cestou, kterou jsme přišli, ale severním svahem. Sestup není příliš příjemný, stezka je doslova zakousnutá do prudkého skalnatého svahu, velká část je jištěná řetězy, takže pro bezpečný postup je nutné použít tří a někdy všech čtyř končetin. 

S úlevou se scházíme v sedle Premkata, před námi – či spíše nad námi – se v mracích tyčí vrch Kutelo (2906 m) a za ním Končeto (Kůň), půl druhého kilometru dlouhý hřeben užší než jeden metr a zajištěný ocelovým lanem. 

Už mnohem přívětivějším terénem pokračujeme v sestupu. Užíváme si pozorování místní fauny a flóry a snažíme se nemyslet na to, jak dlouho nám to bude ještě trvat, než se dostaneme k chatě Banderica (1770 m), kam pro nás přijedou mikrobusy.

Okolní scenérie se postupně mění. Skály jako z filmů o Vinnetouovi...

... střídá zbrázděný hřeben, po němž se plazí porost kosodřeviny.

Sestup je opravdu nekonečný, především závěrečná pasáž v lese. Ale všechno jednou končí – a když je to v restauraci, tím lépe. Studené pivo, skvělé jídlo a do odjezdu autobusu přiměřeně daleko – co víc si přát?

Následující článek Bulharské hory VI (Roženski manastir a Melnik)