Ze Žďáru nad Sázavou do Přibyslavi

Po včerejším výšlapu z Vojnova Městce k pramenu Sázavy a přes Velké Dářko do Žďáru nad Sázavou pokračuji podél Sázavy k západu.

Vzhled náměstí Republiky ve Žďáru nad Sázavou silně poznamenala výstavba v letech socialismu. O jeho revitalizaci se na radnici mluvilo od konce 90. let, ale došlo k ní až v letech 2013 a 2014. Stavební práce stály 28 milionů korun a město na ně dostalo dotaci 11 milionů z evropského Regionálního operačního programu (ROP) Jihovýchod. Náměstí bylo předlážděno, má nový mobiliář a upravenou zeleň, nově byly upraveny i parkovací plochy pro auta. Přibyla také středověká studna, kterou nečekaně objevili archeologové při stavebních pracích, ale především nová žulová kašna vytvořená týmem akademického sochaře Jiřího Plieštika. 

Od dubna 2014 zpracovávali kameníci a kamenosochaři v mrákotínském lomu kámen o rozměrech 5 x 5 x 2,5 m a váze přes osmdesát tun a po převozu do Žďáru dílo dokončovali do poloviny října přímo v centru města. Desetitunová leštěná žulová mísa má na vnější straně reliéf s motivem pramenů pěti řek pramenících ve Žďárských vrších (Sázavy, Svratky, Oslavy, Doubravy a Chrudimky) a osmačtyřicet bočních trysek, z nichž stříká voda. A jak to tak už bývá, našla si své příznivce i odpůrce, podle nichž prý vypadá jako UFO nebo čínská miska. 

Současně byla na boční zeď Staré radnice umístěna zvonkohra s devíti malými zvony, které byly odlity ve žďárských strojírnách a slévárnách, a to u příležitosti 60. výročí jejich založení. 
Zajímavým zážitkem je propojení zvonkohry a fontány kašny v souhru zvuku, vody a světla, kterou si lze vychutnat vždy minutu před celou hodinou od 7 do 22 hodin, aby se „netloukly“ s údery kostelních zvonů. Šestnáct melodií lidových a církevních písní je nastaveno tak, aby hrály každoročně od 7. ledna do Zeleného čtvrtku do 16 hod. Poté zvonkohra utichne – její zvony společně s kostelními zvony „odletí do Říma“. Od Velikonoční neděle až do 23. prosince zvonkohra hraje stejné melodie lidových a církevních písní jako před Velikonocemi, ale v jiném pořadí, a od 24. prosince do 6. ledna hraje zvonkohra šestnáct melodií vánočních koled.
Po červené turistické značce opouštím náměstí a zastavuji se před vchodem do vinárny U Charlieho. Nemám v úmyslu zkoumat pravdivost rčení in vino veritas (ostatně je na to příliš brzy), ale podívat se na další dílo místního sochaře Michala Olšiaka – betonovou sochu známého komika s černou buřinkou.

Také dvě další moje zastávky patří jeho výtvorům. První stojí od roku 2007 vpravo od silnice do Hamrů nad Sázavou. Jmenuje se Hamroň a je jakýmsi křížencem šneka a žáby.

O rok starší je Mamut stojící o tři kilometry dál na louce pod Rozštípenou skálou.

Jen o pár set metrů po proudu Sázavy se nachází Šlakhamr, dříve nazývaný Brdíčkův mlýn. Osídlení zdejší oblasti je spojeno s řádem cisterciáků ze žďárského kláštera, kteří zde zakládali hospodářské provozy. Původně středověký hamr – mechanická kovárna, měl za úkol zpracovávat železnou rudu těženou v okolí. Zanikl v 17. století a náhon byl později využit pro obilní mlýn, který pracoval až do období druhé světové války. 

Poslední mlynář a hospodář na statku tragicky zahynul při svážení úrody. Dědici usedlosti se stali syn Jan Brdíčko, který byl invalida, a jeho dlouhá léta těžce nemocná matka, takže oba dožili v sociálních ústavech. Technické muzeum v Brné od nich roku 1976 objekt zakoupilo a zamýšlelo využít jej k vybudování expozice mlynářství, ale později, po přehodnocení situace a hodnoty částečně dochovaných technologických zařízení, bylo rozhodnuto jinak. 

Rekonstrukci a využití objektu však nepříznivě ovlivnilo soudní řízení, které po několikaletých průtazích (1993–1998) zamítlo nároky restituentky J. Trojanové, pravnučky poslední majitelky, jako neoprávněné. V roce 2011 zde Technické muzeum v Brně otevřelo expozici věnovanou hamernictví, dřevařství a bydlení za posledních majitelů. 

Jádrem expozice je plně funkční hamerské zařízení, zakoupené od J. Zíky, majitele hamru v Podhůří u Nepomuku, na kterém při speciálních akcích pracují kováři. 
Při běžných prohlídkách je návštěvníkům předváděna činnost vodního kola, potřebného pro provoz hamerského kladiva.

Po prohlídce expozice se vracím kolem Mamuta na rozcestí Pod Štenicí a stoupám po žluté značce, která mě přivádí na širokou cestu vedoucí k hájovně Štenice. Nedaleko za ní stojí krásný smírčí kámen s reliéfem latinského kříže, pod jehož levým ramenem je hůl. Kámen podle pověsti postavil Jan Slezák, hledač stříbrného pokladu na vrchu Peperek, na památku poustevníka Eremicola, jenž mu odkázal svůj oděv a hůl, které ho vyléčily nejen z nemoci, ale i z posedlosti po bohatství.

Přicházím do obce nesoucí jméno řeky, která jí protéká. Po celá staletí byla spojena s okolními vesnicemi a městy pouze špatnými cestami, ale v prosinci 1898 došlo k pronikavé změně. Byl zprovozněna jednokolejná železniční dráha mezi tehdejším Německým Brodem a Žďárem. Zpočátku po ní jezdily dva vlaky oběma směry denně a v roce 1953 byla nahrazena novou dvoukolejnou tratí, jež vede dále od obce. Po zastavení provozu tratě tehdejšími ČSD byl úsek mezi Sázavou a Přibyslaví předán železničnímu vojsku a ostatní úseky postupně rozebrány. V Sázavě vznikl areál s technickým vybavením a kasárnami, nakonec došlo ke zrušení železničního vojska i tratě. Na úseku ze Sázavy do Přibyslavi vznikla krásná cyklostezka, o které jsem na tomto blogu psal zde. Než na ni vkročím, musím projít celou obcí, postupně tedy míjím katolickou kapličku,

evangelický kostel...

... a rodinný dům, na jehož dvorku stojí slon.

Je z betonu, půl druhého metru vysoký a jeho autorem je samozřejmě opět Michal Olšiak.
Jak už jsem zmínil, cestu po cyklostezce do Přibyslavi jsem už jednou popsal, tak se nyní omezím jen na ohlédnutí dozadu...

... dopředu...

... a pod nohy.

To se přes vyhřátý asfalt cyklostezky hbitě přeplazila užovka obojková (Natrix natrix), náš nejznámější a také nejhojnější had. Jejím charakteristickým rysem jsou žlutavé skvrny ve tvaru půlměsíčků za hlavou, které obyčejně bývají černě lemované.