Co jsem také přečetl_______________ ________detektivky Josefa Škvoreckého

Česko-kanadský spisovatel-prozaik, esejista, překladatel a exilový nakladatel, z jehož díla jsem přečetl většinu, detektivky nevyjímaje

V roce 1965 (a znovu 1968) vyšly Škvoreckého Nápady čtenáře detektivek, pozoruhodná kniha teoretických studii o historii a problémech tohoto „okrajového žánru“, v níž autor obhajoval, analyzoval a vykládal „okrajový“ detektivní literární žánr. Krátce poté publikoval Škvorecký i první vydání dvanácti detektivních povídek pod názvem Smutek poručíka Borůvky.

Povídky plně respektují „pravidla hry“, vyznačují se perfektní kombinací a prolíná se v nich radost se smutkem právě v té míře, jak je přináší život sám, doba. Bez nadsázky se dá říci, že této knize neschází nic z toho, co očekáváme od dobré detektivky, která se bez výhrad hlásí ke svému „pokleslému typu“ právě tak jako k literatuře. První vydáni z roku 1966 vřele přijali čtenáři a literární kritika a Josefu Škvoreckému byla za ně udělena výroční prémie Mladé Fronty. V roce 1968 vyšlo v MF druhé vydání, opět v tehdy oblíbené edici Smaragd.

Konec poručíka Borůvky (1975) popisuje nešťastné případy, kdy se kriminalista, doktor práv Borůvka, dostane do sítí Státní tajné bezpečnosti, a třebaže zachrání mnohé, sám málem platí cenu nejtvrdší. Pro něj téměř osudný případ ale Borůvka pojednal ve velkém stylu – elegantně a nelítostně. Dílo patří k živé klasice české detektivky. Nové příběhy smutného detektiva, kterého čtenáři již znali z knih Smutek poručíka Borůvky a Hříchy pro pátera Knoxe (1973), napsal Josef Škvorecký v polovině sedmdesátých let. V době, kdy už bylo jasné, že pobyt v exilu se autorovi – stejně jako dalším desetitisícům posrpnových exulantů – poněkud protáhne, vracel se Josef Škvorecký domů alespoň prostřednictvím hrdinů svých knížek. V případě poručíka Borůvky to ale zřejmě nebyl návrat úplně příjemný. Praha, okupovaná od srpna 1968 „spojeneckými“ vojsky, se stala místem zločinů s politickou motivací, ale i s politickým „krytím“, vůči nimž je i ten nejdůvtipnější detektiv bezmocný. A protože poručík Borůvka nenosil hroší kůži a se zločinci nespolupracoval, nemohla jeho kariéra tehdy skončit happyendem. Šest Borůvkových případů z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let připomíná dobovou atmosféru až nepříjemně naléhavě.

Návrat poručíka Borůvky (v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu 1981) –  volné pokračování knih Smutek poručíka Borůvky a Konec poručíka Borůvky. Na rozdíl od předchozích knih se jedná o ucelený příběh, ne o povídky. Na to, jak je poslední kniha věnovaná poručíku Borůvkovi krátká, propletenec postav a zápletky je natolik komplikovaný, že jsem se v jednom i druhém přestal brzy orientovat. On příliš nepomohl ani záměrně pozměněný vypravěč, kdy příběh nesledujeme z pohledu smutného detektiva, ale nějakého joudy z Toronta, který se účastní vyšetřování. Jde sice o věrné zachycení obyčejného člověka (s dost pravděpodobně autobiografickými prvky), ale sám Borůvka má kvůli tomu roli natolik vedlejší, že jeho post mohl odehrát kdokoliv jiný a nic by se nestalo. Jeho přítomnost v zápletce postrádá faktické opodstatnění, přičemž Škvorecký navíc spoléhá na čtenářovu znalost postavy z předchozích dvou knih, takže kdo s Návratem naskočí do vlaku poprvé, ocitá se ve značné nevýhodě. Jako vždy ovšem nelze ignorovat čistou stylistiku a nádhernou práci s českým jazykem.

Josefu Škvoreckému se navíc podařilo úspěšně navázat na detektivky, které vydal s Janem Zábranou, a nyní spolu s manželkou Zdenou Salivarovou zavádí čtenáře do prostředí českých exulantů a emigrantů v Torontu po roce 1968. Komunitou otřese vražda Veroniky, turistky z Prahy, která do Kanady přijela s cestovní kanceláří Čedok. Vyšetřování se ujímá detektiv Harold Sinclair, ale není sám, kdo po vrahovi mladé ženy pátrá. Na vlastní pěst se po pravdě totiž pídí i Anna Lomnická, česká hraběnka žijící v Kanadě se svým manželem Tonym, dcerkou a také nevítanou nájemnicí Martou, zaměstnanou v Annině kadeřnictví. Co zpočátku vypadá jako obyčejná loupežná vražda, se ukáže být mnohem komplikovanější. Jenže kdo by chtěl Češce na výletě ublížit? A proč? Lyrický detektivní příběh je napsaný s jemným smyslem pro humor, v němž ale samozřejmě nechybí ani pořádná dávka napětí... Čtenář tak může řešit několik hádanek najednou – nejen kdo je vrah a proč, ale i kdo je autorem které kapitoly či kterých pasáží knihy. Kniha napsaná v letech 1998–1999 vyšla jednak jako třináctý svazek Spisů J. Š. v roce 1999, jednak v brněnském nakladatelství MOBA (2018). 

Druhý detektivní příběh z kanadského Toronta Setkání po letech, s vraždou nás opět zavede do prostředí českých emigrantů. Od chvíle, kdy v bytě manželů Lomnických došlo k vraždě mladé dívky, uplynulo deset let. Anna a Tony však znovu stojí před vážným problémem. V okolí jejich přátel došlo ke zločinu a mezi podezřelými jsou také blízcí lidé Anny a Tonyho, dokonce i sotva zletilá, avšak vyzývavá Nicole...

Kniha vyšla v Nakladatelství Ivo Železný jako 17. svazek Spisů Josefa Škvoreckého v roce 2001 a znovu v nakladatelství MOBA (2018).

 

Závěr volné trilogie tvoří Setkání na konci éry, s vraždou (2001, v nakladatelství MOBA 2019). Po předchozích dílech už zbytečné množství reminiscencí na bývalé Československo, Amati Kraslice, jazz, swing a hlavně různé typy saxofonů. Jako by vlastní detektivka mizela v pozadí. Zůstává sice policejní inspektor Harold Sinclair, ale změnil se amatérský detektiv – nastupuje komtesa Lucy, „chytrá dcera chytré matky“, objeví se i mrtvola majitele vzácného subkontrabassaxofonu, ale jinak má kniha k opravdové detektivce dost daleko...

Blízko měl zato Škvorecký k saxofonu. Viz Povídky tenorsaxofonisty (1993) či novela Bassaxovon, která poprvé vyšla knižně v roce 1967 ve sbírce Babylónský příběh).

Setkání v Bílé dámě, s vraždou (2003, v nakladatelství MOBA 2019) – v luxusním hotelu u Stříbrného jezera hluboko v kanadských lesích dojde k vraždě. Obětí je dáma, které se v loterii podařilo vyhrát několik milionů. Motiv zločinu je tedy jasný. Nebo není? Jako v předchozích knihách, defiluje i v tomto románu galerie postav a postaviček, jejichž proplétající se osudy se odvíjejí na pozadí divoké kanadské přírody a viktoriánského hotelu u jezera. Styl vyprávění je shodný s předešlými detektivkami této autorské dvojice, opět česká emigrantská komunita v Torontu, opět zubař Tony a kadeřnice Anka Lomničtí, opět inspektor Harold Sinclair – už to začíná být nudné. Opět každá kapitola má jiného vypravěče, což mimo jiné znamená mnohá opakování téže situace popisované různými aktéry.

* *  *

Následovaly ještě detektivky Setkání v Praze s vraždou (2004, v nakladatelství MOBA 2019) a Setkání v Torontu, s vraždou (2006). Ale ty už asi číst nebudu...

*  *  *

Zdena Salivarová (*1933) je česká spisovatelka, překladatelka, nakladatelka, ale také zpěvačka a herečka, která měla ke knihám odmala velice blízko – jejím otcem byl pražský knihkupec a nakladatel Jaroslav Salivar. Ten po zkušenosti s komunistickým vězením opustil zemi a nenávist režimu poté pocítily jeho děti. Zdena zpívala ve Státním souboru písní a tanců (odtud vedou stopy k Honzlové) a vokální skupině Inkognito kvartet. Hrála v divadle a v několika filmech. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se svým manželem, spisovatelem Josefem Škvoreckým, emigrovali do Kanady a v Torontu v roce 1971 založili legendární exilové nakladatelství ‘68 Publishers, v němž vyšlo přes 200 titulů českých, komunistickým režimem odmítaných autorů. Zde v roce 1972 vyšla i její kniha Honzlová. V roce 1968, ještě v Československu, jí vyšla kniha tří povídek Pánská jízda, po roce 1989 pak byly všechny její kratší prózy shrnuty do souboru Nebe, peklo, ráj a nakonec vyšel epistolární román Hnůj země. S manželem dohromady napsali čest detektivek, většinu své profesní energie ovšem po odchodu z Československa věnovala práci v ‘68 Publishers.