Press trip po Českomoravském pomezí (I)

Dostal jsem opět pozvánku na dvoudenní press trip, tentokrát na Českomoravské pomezí, a opět jsem ji s radostí  přijal. Některá místa jsem sice již v minulosti navštívil, ale jiná zůstala bílým místem na mapě...

Turistická oblast Českomoravské pomezí je vymezena pěticí historických měst Litomyšl, Moravská Třebová, Polička, Svitavy a Vysoké Mýto. Region se rozkládá podél historické hranice mezi Čechami a Moravou a i když dnes spadá do Pardubického kraje a východních Čech, je část turistické oblasti česká (Litomyšl, Vysoké Mýto, Polička) a část moravská (Svitavy, Moravská Třebová).

Na sraz před pardubickým nádražím přicházím jako první, překvapením je, že jsme pouze tři plus průvodce. Odjíždíme do Moravské Třebové, kde je naplánována prohlídka zámku a výšlap na Křížový vrch.

Zámek v Moravské Třebové, postavený na místě původního hradu z 13. století, patří k nejvýznamnějším renesančním památkám na sever od Alp. Na konci 15. století se zde vůbec poprvé v českých zemích objevily moderní renesanční prvky a na začátku 17. století vznikla tři manýristická křídla podle plánů italského stavitele. Zámek proto nechybí v žádné české učebnici dějin umění. 

Jednou z nejdůležitějších postav zdejší historie byl Ladislav Černohorský z Boskovic (asi 1455–1520), který v mládí procestoval za vzděláním velkou část Itálie, seznámil s myšlenkami humanismu a renesance a později si pozval řemeslníky do Moravské Třebové. Raně renesanční portál, dnes vsazený do jižní brány na nádvoří, tvořil původně hlavní vchod do „starého zámku“. Je datovaný rokem 1492, což z něj dělá nejstarší dochovanou renesanční památku v České republice.

Největšího rozkvětu se město dočkalo za Ladislava Velena ze Žerotína, který se zasloužil o největší přestavbu zámku. Mezi léty 1611 a 1616 nechal přistavět tři rozsáhlá arkádová křídla v manýristickém stylu, která patřila k největším skvostům své doby ve střední Evropě a dodnes patří k nejikoničtějším symbolům zdejšího zámku. Projektantem celého díla byl nejspíše Giovanni Maria Filippi, který působil také na Pražském hradě, kde navrhl např. Matyášovu bránu. 

V roce 1616, tedy po dokončení stavby, se Ladislav Velen podruhé oženil a jeho manželkou se stala Alžběta z Thurnu. Její strýc, Jindřich Matyáš z Thurnu, se krátce nato dostal do čela stavovského povstání a Ladislavova politická hvězda tak začala značně stoupat. Po prohrané bitvě na Bílé hoře však musel Velen uprchnout ze země a zpět se již nikdy nevrátil. Do konce života působil jako polní maršál ve švédském vojsku, zemřel roku 1638 na neznámém místě v Polsku. Téměř všechen Žerotínův majetek získal Karel z Lichtenštejna, bývalý přítel a dokonce kmotr Velenových dětí, který dokázal šikovně využít situace dvacátých let 17. století a stal se jedním z nejbohatších pánů a nejvlivnějších politiků v zemi. Na zámku už sídlili jen úředníci a správa panství, Lichtenštejni sem jen tu a tam přijížděli zalovit si do okolních lesů nebo probrat hospodářské záležitosti.

Na konci dubna 1840 zachvátil zámek i velkou část města ničivý požár. Tehdejší majitel Alois II. z Lichtenštejna nechal „nový“ žerotínský zámek opravit podle původních plánů, ale „starý“ zámek, který byl ze tří čtvrtin zbourán (zůstalo jen východní křídlo – Rytířský sál a pozdně gotická sklepení) dostal společně s jihozápadním křídlem zámku empírovou podobu.

Prohlídkový okruh Od renesance do 19. století je věnovaný historii, životu a zvykům šlechty na zámku v Moravské Třebové od rané renesance do 19. stol.  

V dalších místnostech expozice se seznamujeme s životním stylem bohatých měšťanů v minulých staletích. Dubový nábytek je doplněn obrazy, soubory skleněných pohárů, pivních korbelů, porcelánu nebo fajánse. Celá prohlídka končí v Rytířském sále, kde jsou na svornících pozdně gotické křížové klenby restaurované alianční znaky pánů z Boskovic, pánů z Dubé a Lipé, pánů z Kravař a pánů z Rožmberka. V předsálí i v samotném sále jsou ukázky dobových zbraní a terčů.

Další expozice má název Tortura a alchymie. Expozice nazvaná Středověká mučírna se nachází ve sklepení (ale ve skutečnosti na zámku nikdy nebyla) a návštěvníky seznamuje s nelidskými praktikami tortury. Jsou zde různé mučící nástroje a donucovací prostředky jako je španělská bota, pranýř, palečnice, stolička pro čarodějnice či skřipec. Expozice Alchymistické laboratoř mistra Bonaciny, jenž byl dvorním alchymistou, astrologem a lékařem Ladislava Velena ze Žerotína, představuje vybavení alchymistické laboratoře:

Po prohlídce zámku stoupáme na nedaleký Křížový vrch. Přes říčku Třebůvku se klene renesanční kamenný most, na jehož poprsni je zabudovaná malá architektonická kulisa s trojúhelným štítem. Má vyhloubeny tři niky, v nichž jsou osazeny pískovcové desky s polokruhovým horním ukončením. Uprostřed je deska s Kalvárií, vlevo s lichtenštejnským znakem ve vavřínovém věnci, pořízená dle nápisu Karlem Eusebiem z Liechtenštejna roku 1665 na paměť povodně v roce 1663 a nové výstavby cesty, pravá deska upozorňuje na rekonstrukci mostu v roce 1770.

Stoupáme po tzv. Schodech mrtvých s renesančním portálem, které nechal je postavit Jan z Boskovic v roce 1575. Navštěvujeme hřbitovní kostel Povýšení sv. Kříže, běžně přístupný pouze při bohoslužbách. 

Na místě původního dřevěného kostelíka ze 13. století byla v roce 1505 dokončena stavba kostela v gotickém slohu, avšak roku 1602 rozhodla městská rada o jeho zásadní přestavbě, která se uskutečnila v letech 1603–1605. 

Vznikla trojlodní halová stavba osvětlovaná vysokými hrotitými okny, na jejíž střední loď navazuje presbytář. Podle dochovaných listin je stavitelem Andreas Balzer ze slezské Nisy společně s kameníkem Christophem. V roce 1700 strhla vichřice střechu a poničila věž, v roce 1785 se uvažovalo o zboření kostela pro jeho špatný stav. O záchranu stavby se zasadili samotní farníci z města a přilehlých obcí. V roce 1838 došlo k výrazné opravě kostela i nedaleké hřbitovní zdi. 

V interiéru kostela se v současnosti nachází pět oltářů. Presbytář je vyzdoben malbami J. T. Suppera z roku 1755. Na stropě je vyobrazena legenda o nalezení sv. Kříže císařovnou Helenou, boční freska zachycuje sestup Krista do předpeklí. Za hlavním oltářem jsou umístěny tři dřevěné kříže, které původně stály na vrcholu nedalekého Křížového vrchu až do doby, kdy tam bylo vybudováno kamenné sousoší Kalvárie. 

Kostelní lavice pocházejí z roku 1632 a pro příslušníky cechů byly označeny malovanými cechovními znaky. 

Na vnější straně kostela jsou dodnes umístěny renesanční kamenné náhrobníky významných měšťanů a osobností Moravské Třebové. Některé umělecky hodnotnější náhrobníky jsou umístěny v lapidáriu v horní části hřbitova:

Cestou k lapidáriu se zastavujeme u hrobu Anny Gromesové, rozené Glässerové, o které se dozvíme víc o chvíli později...

Na vrcholu Křížového vrchu (427 m) se nachází monumentální barokní sousoší Kalvárie od místního sochaře Jiřího Pacáka, žáka Matyáše Brauna:

Lesní cestou sestupujeme k soše Plačící Anny připomínající nešťastnou lásku již zmíněné Anny Glässerové a Josefa Herknera, který se nikdy nesmířil s koncem jejich více než pětiletého milostného vztahu:

Jejich příběh se vztahuje k letům 1818–1825. Byla to patrně náhoda, když se v roce 1818 při slavnosti císařských střelců na střelnici v Moravské Třebové seznámila Anna Glässerová, dcera revírníka z nedalekého Karlína s Josefem Herknerem, synem třebovského purkmistra. Mezi oběma mladými vznikla láska na první pohled. Osud jim však štěstí nepřál. Rodiče Anny trvali na ukončení známosti a schůzky s Josefem zakázali. Měli pro ni vyhlédnutého jiného ženicha. Josef několikrát otce Anny žádal o její ruku, ale vždy byl hrubě odbyt. Anna byla často hlídána v myslivně a dokonce ve svém pokoji zamykána. Jedinou vazbou jim tak zůstaly tajné schůzky a nespočet dopisů, ve kterých se ujišťovali o své lásce. Vzájemná korespondence trvala od roku 1819 až do března 1823, kdy Anna napsala Josefovi poslední smutný dopis. Události pak dostaly rychlý spád. Za necelý rok se Anna z donucení otce provdala za Franze Gromese, rychtáře z Linhartic. Josef ještě před Anninou svatbou založil nedaleko bývalého lomu na úbočí Křížovém vrchu překrásnou zahradu, odkud bylo vidět do Linhartic na Annino obydlí. Brzy po svatbě začala Anna chřadnout a v roce 1825 zemřela na chrlení krve. Následně byla pohřbena do rodinného hrobu Gromesů. Ještě téže noci Josef Annino tělo z hrobu tajně vykopal a boční brankou, jež vede ze hřbitova, je vynesl do své zahrady rozkládající se na jižní a východní straně Křížového vrchu. Zde Annino tělo pohřbil, bez rakve, do vrstvy růží a černého hedvábí. Legenda vypráví, že v předvečer svátku sv. Anny roku 1825 osvětlily cestu z města k Herknerově zahradě pochodně. Ohně plály také na zahradě, kde bylo osvětleno místo podobné hrobu. Pochodně zde tvořily nápisy Dir Dort (Tobě tam) a Es heisse Annenruhe (Ať se místo jmenuje Annino odpočinutí). V pozadí hrála hudba a děj přitáhl pozornost řady obyvatel Moravské Třebové i Linhartic. 

Pravdivost legendy podporuje objevení prázdné rakve v Annině hrobě v roce 1924. O deset let později pak v místech dřívější Herknerovy zahrady našli dělníci při práci ve zdejším pískovcovém lomu kostru mladé ženy, která byla pohřbena v černém hedvábí ve velké vrstvě květin. Šetření tehdy označilo za velmi pravděpodobné, že jde o ostatky Anny Gromesové, rozené Glässerové. Její nevlastní vnučka následně rozhodla, aby byly ostatky pohřbeny znovu do hrobu Gromesů.

V bývalé zahradě se ještě před druhou světovou válkou objevila socha Plačící Anny, místními zvaná Pláče, kterou v 90. letech 20. století vandalové zničili. V souvislosti s úpravami prostranství na Křížovém vrchu vznikla postupně myšlenka na obnovu kamenné sochy. Město Moravská Třebová spustilo na podzim roku 2018 veřejnou sbírku s cílem shromáždit finanční prostředky a lidé během sbírky darovali přes 95 tis. Kč, zbylá část nákladů byla financována prostřednictvím rozpočtu města. Slavnostní odhalení nové sochy plánované na 1. listopadu 2020 však bylo v souvislosti s pandemií covid 19 zrušeno...

*  *  *

Po obědě na terase restaurace příznačně nazvané U Kalvárie odjíždíme na hrad Svojanov. Stojí uprostřed hlubokých lesů nad údolím řeky Křetínky a je nejen jedním z nejstarších královských hradů u nás, ale také jediným hradem u nás, v jehož architektuře se mísí gotika s empírem, tedy středověk s 19. stoletím. 

Založil jej kolem roku 1224 královský purkrabí Svéslav z Bořitova, hrad zajišťoval ochranu zemské obchodní stezky spojující Brno s Litomyšlí a zároveň střežil historickou zemskou hranici mezi Čechami a Moravou. Jeho dominantu dodnes tvoří válcová věž zvaná hláska, proti přístupové cestě se obracející ostrým břitem. Hrad obepíná mohutná hradba, jejíž síla dosahuje místy až osmi metrů. Původní raně gotický palác se dodnes dochoval ve zdivu nynějšího paláce empírového. 

Po smrti krále Přemysla Otakara II. hrad jako královský věnný majetek získala královna vdova Kunhuta, která zde žila se svým druhým manželem Závišem z Falkenštejna. Král Karel IV. Svojanov ve svém zákoníku Majestas Carolina zařadil mezi jedenáct nejvýznamnějších českých hradů, které neměly být nikdy prodány nebo zastaveny. Toto přání ale nedodržel již Karlův syn král Zikmund, který hrad předal do držení pánům z Boskovic. Dalšími držiteli hradu byli Trčkové z Lípy, kteří nechali postavit na původní hradbě nový renesanční palác, jehož fasádu dodnes zdobí fragmenty psaníčkových sgrafit. Palác samotný se však dochoval jen ve zříceninách. Roku 1569 byl hrad poškozen požárem, poté byl sice ještě opraven, ale byl využíván spíše jako hospodářské centrum panství. V 19. století se v jeho držení vystřídala řada méně významných majitelů a v části areálu byla vybudována továrna na zpracování grafitu. Po požáru roku 1842 nechali manželé Kriestenovi hrad částečně přestavět v empírovém stylu. Svou nynější podobu tehdy dostal hlavní obytný palác a vstupní úřednická budova. V roce 1879 nechal poslední soukromý majitel Antonín František Haasche vyzdobit interiéry paláce pozdně empírovými malbami. Roku 1910 hrad zakoupilo město Polička a zahájilo první zabezpečovací práce jednotlivých budov, věže i hradeb. V roce 1953 byl Svojanov znárodněn a v 70. a 80. letech proběhla rozsáhlá, ne však vždy citlivě prováděná rekonstrukce. V roce 1992 byl hrad navrácen do vlastnictví Poličky, která zrealizovala citlivě provedenou obnovu celého areálu, jejímž cílem bylo navrátit hradu podobu z poloviny 19. století, tedy z doby poslední stavební etapy. 

V empírovém paláci je instalována expozice života na hradě v 2. polovině 19. století, návštěvníci mohou spatřit gotickou sloupovou síň, expozici o historii hradu, kuchyni, spižírnu a soukromý byt posledních majitelů – jídelnu, přípravnu, dámský salon a ložnici s dětským koutem a pánský salon a ložnici s pracovnou. V empírových pokojích se dochovaly krásné nástropní malby, místnosti jsou zařízeny tak, aby podávaly co největší představu o tom, jak se na hradě skutečně v minulosti žilo. Druhý prohlídkový okruh představuje tajemná gotická sklepení s expozicí prezentující pověsti hradu a se středověkou mučírnou. Vystoupat lze také po 84 schodech na vrchol 26 metrů vysoké břitové věže a obdivovat nádherný výhled do údolí řeky Křetínky, nebo si odpočinout v gotické zahradě, jediné svého druhu ve střední Evropě.

Vyvrcholením prohlídky je obnovený goticko-renesanční dům zbrojnošů, v jehož horním sále je expozice života hradní posádky na konci 15. století. Jsou tu oděvy, dvě brnění, zbraně  a dobové hry:

Na prvním hradním nádvoří je otevřena restaurace a v prvním patře vstupní budovy se nacházejí pokoje penzionu, které dříve sloužily jako byty pro úředníky správy panství. 

V nabídce je deset dvou- až čtyřlůžkových pokojů vybavených nábytkem z přelomu 19. a 20. století:

Hrad je dnes místem konání četných kulturních akcí, jako koncertů divadelních vystoupení a šermířských slavností a je také oblíbeným místem konání svatebních obřadů.

Následuje článek Press trip po Českomoravském pomezí (II)