Polička byla založena v roce 1265 jako královské město českým králem Přemyslem Otakarem II. Mezi výsady královských měst patřilo právo várečné, které umožňovalo vařit pivo měšťanům vlastnícím domy uvnitř městských hradeb a s ním úzce související právo mílové, zaručující výhradní výrobu a prodej piva v okruhu jedné míle kolem města. Při požáru 10. července 1845 lehlo popelem celé městečko, včetně pivovaru a kostela. O dvacet let později byl vybudován nový pivovar, v němž se vaří dodnes. Podnikem s dlouholetou tradicí jsou Poličské strojírny a.s., založené již roku 1920 pod názvem „První vojenská muniční továrna“, kdy se orientovala na produkci ručních granátů a dělostřelecké munice. Významnou částí současného výrobního programu jsou pneumatické prvky a příslušenství k ovládání dveřních systémů dopravních prostředků hromadné přepravy osob a měřicí a čerpací technika kapalin.
Dnes má Polička necelých devět tisíc obyvatel a já musím zmínit, že do zdejší tiskárny jsem v letech 2003 až 2015 dodával podklady pro tisk Světelského zpravodaje.
Opevnění města, v podobě v jaké je známe dnes, bylo budováno v polovině 14. století. Hlavní hradba má šířku 2,5 metru, její jádro je z litého opukového zdiva (kamenné rovnaniny prolité řídkou maltou), obě venkovní strany jsou vyzděny z tvrdého kamene. Původní výška hradeb byla 10 metrů, v osmi metrech zdivo na vnitřní straně ustupovalo, čímž vznikl ochoz, chráněný zdí s cimbuřím.
Celý 1220 metrů dlouhý hradební okruh byl zesílen 19 půlválcovými baštami vyzděnými do výšky 14 m s celkovou výškou 22 m. Parkánová zeď – předsunutá 9, na jihu 7 m před hlavní hradbu – byla vysoká asi 4 m a plnila funkci mechanické překážky. Před parkánovou zdí byl zhruba 14 m široký vodní příkop chráněný valem s palisádou. Vstup do města umožňovaly čtyři brány, dávno však již zbořené. Význam opevnění od konce 16. století postupně klesal a definitivní zánik jeho funkčnosti přinesly změny válečné techniky ve třicetileté válce. Dochovanost poličských hradeb je v České republice výjimečná; srovnatelné je snad pouze pozdně gotické opevnění Kouřimi.
Siluetu již nefunkčních hradeb doplnily počátkem 19. století domky městské chudiny, vestavěné do prostoru mezi hlavní hradbu a parkánovou zeď. Většina této zástavby byla stržena při asanacích se zahájením obnovy hradeb. Několik domků – od základu rekonstruovaných – stojí na severovýchodním úseku v ulici, příznačně zvané „Na bídě“: Dominantou města je novogotický děkanský kostel sv. Jakuba Většího, postavený v letech 1853–1865 Františkem Schmoranzem st. na místě starého chrámu poškozeného již zmíněným požárem města v roce 1845. Vysvěcení kostela na den sv. Jakuba Většího 30. července 1865 bylo spojeno s oslavou 600. výročí Poličky. Při přestavbě byl důsledně dodržen půdorys gotického kostela, ale hmotově se novostavba proměnila z baziliky na halu – tj. všechny tři lodi jsou stejně vysoké. Západní hladké průčelí má téměř pevnostní ráz, monumentální dojem je zdůrazněn cimbuřím a opěráky v nárožích, které vrcholí fiálami s kytkou. Výška věže po střed makovice je asi 63 m (plus třímetrový kříž), podlaha věžního ochozu je ve výšce 37 m. Ve věži se nachází malá světnička, v níž se 8. prosince 1890 narodil a část svého dětství prožil budoucí slavný hudební skladatel Bohuslav Martinů. K návštěvě unikátního, romantického, i když pro život trochu nepraktického místa je třeba zdolat 192 schodů. Pětičlenná rodina Martinů žila ve věži až do Bohuslavových 11 let. Hlavou rodiny byl otec Ferdinand, který kromě svého ševcovského povolání vykonával práci pověžného. Jeho úkolem bylo držet stráž proti ohni ve dne i v noci, natahovat věžní hodiny a zvonit klekání. S rodinou tu žil i ševcovský pomocník, kterému přezdívali „děda“. Pomáhal rodině v domácnosti a protože světnička byla malá, měl svoji postel pod hodinami ve věži. Z věžního ochozu se nabízí pěkný rozhled po městě. Bohuslav Martinů svoji věž jednou přirovnal k majáku:
Na náměstí stojí barokní radnice a jeden z nejkrásnějších morových sloupů v Čechách. Je vysoký 22 metrů a byl vytvořen v letech 1727–1731 jako dík za ochránění města před morem roku 1713. Jeho architektonickou kompozici pravděpodobně navrhl přední český architekt František Maxmilián Kaňka, sochy vytesal Jiří František Pacák z Litomyšle. Půdorys sloupu tvoří stupňovitě se zužující trojúhelník s otupenými rohy. Podstavec obklopuje balustráda, na níž stojí sochy sv. Josefa, sv. Anny a sv. Jáchyma. Ve výklencích spodního dílu podstavce jsou sochy sv. Václava, sv. Víta a sv. Floriána. Na bohatě profilované římse nad nimi stojí sochy sv. Karla Boromejského, sv. Šebestiána a sv. Rocha a ještě výše jsou v kartuších tři mariánské reliéfy. Sloup je zakončen trojbokým štíhlým jehlancem pokrytým obláčky s andílky a sochou Panny Marie s aureolou dvanácti hvězd, stojící na půlměsíci a zeměkouli. Na další zajímavost, kterou bychom patrně přehlédli, nás upozorňuje náš průvodce:
Při obnově města, zničeného požárem v roce 1845, vzniklo množství vyřezávaných klasicistních domovních vrat a dveří. Z pětašedesáti evidovaných vrat a dveří vnitřního města se jich do dnešní doby zachovalo třicet a celý tento unikátní soubor je památkově chráněn.
Žádné komentáře:
Okomentovat