(předchozí článek Klášter Plasy)
Když několik dní bydlíme v Manětíně, bylo by smutné, kdychom se nepodívali do zdejšího zámku...
Manětín je poprvé v písemných pramenech připomínán roku 1169, kdy král Vladislav I. daroval zdejší újezd rytířskému řádu johanitů (dnes Řád maltézských rytířů) jako projev své zbožnosti. Ti zde postavili první kostel zasvěcený sv. Janu Křtiteli, hlavnímu patronu řádu, a zřídili sídlo komtura, komendu. Při staré obchodní cestě z Chebu do Prahy vzniklo městečko, které král Václav I. roku 1235 povýšil na město. Pravděpodobně už ve 14. století užívalo znaku, jenž vznikl spojením stříbrného johanitského kříže na červeném poli a černé orlice vpravo hledící na zlatém poli. Po husitských válkách Manětín patřil Švamberkům, kteří jej roku 1544 prodali Volfovi ml. Krajíři z Krajku, po němž se vystřídali další majitelé, až se panství dostalo do rukou hrabat Lažanským, kterým patřilo více než 300 let. Za jejich vlády Manětín prožíval období nebývalé prosperity a hospodářské stability. Mezi osobnosti, které se velmi zasloužily o rozkvět města po hospodářské i umělecké stránce, náleží hrabě Václav Josef Lažanský (1673–1715) a zejména jeho manželka Marie Gabriela Lažanská, vnučka Humprechta Černína z Chudenic. Tato štědrá podporovatelka umění se snažila ze svého skromného venkovského panství vytvořit sídlo dvorské kultury. Svědčí o tom přítomnost řady vynikajících umělců – mj. sochaře Josefa Herschera a malíře Petra Brandla. Řídila a financovala rozsáhlé opravy a přestavbu města po ničivém požáru, který vypukl 22. září 1712.
Manětínské náměstí před zámkem bylo po požáru zcela přestavěno a na svažitém terénu byly vystavěny tři velkorysé terasy osazené sochami ctností a kamennými vázami sochařů Štěpána Borovce a jeho žáka Josefa Herschera. Náměstí dominuje socha Nejsvětější Trojice a na terasách stojí dvě kašny se sochami sv. Václava a sv. Floriana.
Projekt pro znovuvýstavbu zámku vytvořil tyrolský architekt Tomáš Haffenecker. Jeho původním záměrem byla osově souměrná, dosti rozlehlá jednopatrová stavba, jak ji můžeme spatřit na fresce ve vstupní hale. Tento záměr se však zcela nenaplnil, neboť z finančních důvodů zámek nebyl nikdy úplně dostavěn: Posledním pánem z rodu Lažanských na manětínském panství byl Jan Karel Lažanský (1857–1932), čestný rytíř řádu johanitů, český konzervativní politik. Jeho dcery Terezie a Vilemína se provdaly za bratry Josefa a Františka hrabata Seilern-Aspangy. Po druhé světové válce byl majetek rodu Seilern-Aspang na základě dekretů prezidenta republiky zestátněn a na zámku byly zřízeny byty a kanceláře Státních lesů. Ačkoliv v době socialismu prošel těžkou dobou úpadku, podařilo se prosadit malé vlastivědné muzeum, koncem devadesátých let zde vznikl již malý prohlídkový okruh a nyní se v restaurovaných interiérech setkáme nejen s množstvím původního inventáře,... ... ale i s kvalitní freskovou výzdobou nebo obrazovou portrétní galerií hraběcí rodiny Lažanských. Naprostým unikátem je pak ikonograficky ojedinělý soubor třinácti portrétů služebnictva v životní velikosti z období kolem roku 1716: Po prohlídce zámku odjíždíme – opět přes Rabštejn nad Střelou – do obce Žihle. Na jejím okraji je parkoviště, kde necháváme auto a po žluté turistické značce se vydáváme k přírodní památce U Báby – U Lomu. Skládá se ze tří samostatných, od sebe vzdálených částí. Nejprve přicházíme k žulovému balvanu s názvem Dědek. Je vysoký pět metrů a široký osm metrů: Asi 350 metrů severně se nachází další žulový blok nesoucí název Bába (výška 6 m, šířka 12 m): Dědek, Bába a další balvany povalující uprostřed lesa jsou staré miliony let a vznikly pomalým tuhnutím magmatu někdy na přelomu starohor a prvohor, současnou podobu jim pak dodalo teplé a vlhké podnebí během druhohor a třetihor. Asi o půl druhého kilometru na západ se nachází třetí část přírodní památky – Viklan. Vlastně jsou tu viklany dva:Po cyklotrase Greenway Berounka – Střela se vracíme do Žihle a po krátkém venkovním posezení restaurace U Kiliána pokračujeme autem do nedaleké, dalo by se říct sousední obce Odlezly. Zvědavost nás táhne k Odlezelskému jezeru, nejmladšímu jezeru u nás: Vzniklo totiž v noci z 27. na 28. května 1872, kdy po mimořádně silných deštích rozvodněný Mladotický potok podemlel svah a v důsledku sesuvu půdy se na potoce vytvořila mohutná přírodní hráz o délce 300 metrů:  |
| Hráz bezprostředně po sesuvu podle skutečnosti nakreslil Eduard Herold |
Vedle povodně však měly vznik jezera na svědomí také těžba pískovcových kvádrů, které se v širokém okolí používaly na výrobu mlýnských kamenů, a výkop zářezu pro železniční trať. Mohutnými vodními přívaly se zvýšila váha nadloží a vodou nasákla i vrstva jílů a šedých lupků v podloží.Jezero je protaženo severojižním směrem, má zhruba rozlohu čtyři a půl hektaru, dlouhé je půl kilometru, široké zhruba sto metrů. Hloubka byla roku 1912 14 metrů, v roce 1972 o polovinu menší – 7,7 m, roku 1999 6,7 metru a v roce 2006 jen 6,6 metru. Z uvedených údajů i podrobných pozorování vyplývá, že k zanášení sedimenty nedochází rovnoměrně, takže není jasné, kdy zanikne. „Při současném tempu ukládání sedimentů by mohlo být zcela zazemněno přibližně během 77 let,“ upozorňuje hydrobiolog Luboš Zelený. Od 7. 3. 1973 je jezero a jeho okolí vyhlášeno chráněným přírodním výtvorem a od roku 1985 národní přírodní památkou. Obcházíme jezero kolem dokola, protože chceme vidět dva malé vodopádky (a ulovit u nich kešku). Obojí je poměrně náročné, ale zvládli jsme to:
Podél železniční tratě se vracíme k autu a odjíždíme do Manětína. Zítra pokračujeme do Plzně.
Žádné komentáře:
Okomentovat