Ráno opouštíme penzion a odjíždíme směrem na Plzeň. Poprvé zastavujeme na polní cestě odbočující doprava ze silnice z Liblína na Břasy a pěšky vyrážíme ke zřícenině hradu Libštejn. Hrad byl postaven na nepřístupném místě, na skalnatém ostrohu, který na západní straně spadá příkře do údolí řeky Berounky, na severu a jihu je ohraničen strmými roklemi dvou potoků. Přístupná byla jen východní strana, a proto tu bylo třeba vybudovat opevnění. Předhradí s hospodářskými budovami, bylo nejen chráněno vlastním příkopem, ale dalším příkopem bylo odděleno od hradu. Hrad stál na skalnatém hřebenu a na každém jeho konci byla mohutná čtverhranná věž, z nichž se dnes zachovala jen severní. Svým vzezřením je úplnou obdobou věže na nedalekém hradě Gutštejně. Nádvoří, které se rozkládalo mezi oběma věžemi, bylo uzavřeno vysokou zdí, k níž přiléhal hradní palác.
Zakladatel hradu byl bezdězský purkrabí Karla IV., Oldřich Tista, jenž zemřel roku 1379 a krátce poté prodal jeho syn Oldřich Libštejn Albrechtovi z Kolovrat, který držel nedaleký Krašov. Albrecht byl prvním známým předkem všech Kolovratů, ti, kteří drželi Libštejn, se psali Libštejnští z Kolovrat. Albrecht i jeho stejnojmenný syn na hradě zpravidla nebydleli, ale měli tu své purkrabí. Albrecht II. zemřel roku 1413 a zanechal dva syny – Bedřich se usídlil na Libštejně, Hanuš na Krašově. Oba byli horlivými katolíky a jako nepřátelé husitství byli oba terčem útoků husitských vojsk. V roce 1420 vtrhli do zdejší krajiny táboři a sirotci, vyplenili a vypálili okolí Krašova a Libštejna, ale o dobytí hradů se nepokusili. V roce 1425 přitáhli znovu, Libštejn oblehli a ostřelovali jej z okolních kopců. Dostali se do předhradí, ale hrad, hájený 80 zbrojnoši, nedobyli. Zanechali zde tedy 400 bojovníků, aby hradní posádku vyhladověli. Po sedminedělním obléhání se Bedřich i Hanuš Kolovratové rozhodli smluvit s husity smír a uzavřeli s nimi spolek. Úmluvu věrně plnili, zúčastnili se tažení polních vojsk i slavné bitvy u Domažlic 14. srpna 1431. Posledními obyvateli hradu byli Jan Vojtěch a Jan Vilém Valdštejnové a když se vystěhovali, rychle chátral. V roce 1590 se uvádí jako pustý. * * *
Stejnou cestou se vracíme k autu, popojíždíme jen pár kilometrů a zastavujeme u rozhledny Na Vrchách. Patnáct metrů vysoká dřevěná stavba nevšedního tvaru vyrostla v roce 2013 v lokalitě, kde se v minulosti nacházel vojenský objekt, který monitoroval letecký provoz nad Německem. Stavbu financoval obec Břasy ze svým prostředků.
Když se pokocháme kruhovým výhledem na masiv Radče, okolí Berounky, plzeňské rozhledny Chlum, Krkavec a Sylván a také Radyně a vrch Vladař, odjíždíme k nedalekému bývalému dolu Terezie, v němž se těžilo hlavní úpadnicí z hloubky asi dvaceti metrů. Rozloha ani mocnost uhelné sloje zde nebyla nijak závratná – 2,65 m s proplástky (tj, tenkými vložkami jalové horniny), navíc bylo ložisko silně tektonicky porušené. Těžilo se tu do roku 1943, pak byl důl opuštěn. V roce 1957, kdy už byla většina dolů v břaském revíru „vyuhlena“ a uzavřena, začal na výchozu pokus o povrchové dobývání. Bylo skryto téměř 200 000 m3 nadloží a vytěženo 46 000 tun uhlí. Už v roce 1958 byl ale konstatován neuspokojivý stav skrývky i dobývky – sloj s četnými proplástky je ukloněná a zatímco ve výchozí severní části je nadloží cca 2 m, směrem k jihu zapadá do hloubky 8 až 9 m. Hlavním problémem byl však fakt, že sloj byla již asi z 60 % vyrubána a rozfárána starými důlními díly, takže bylo dobývání vzápětí ukončeno. Po modré turistické zančce stoupáme na vrch Na Oulehli (463 m), kde členové kulturní komise obce Břasy s přáteli z Vranovic vybudovali kamenný kruh:
Z lomu v Těškově bylo převezeno devatenáct kamenů a pomocí těžké techniky byly druidy z Kruhu 21 usazeny. Aby kruh získal sílu, musí stát kámen na vhodném místě a zároveň usazený tak, aby vzájemně komunikoval se svými sousedy. Uprostřed kruhu vzniklo meditační sezení k dobití energie a o kousek výš nad kruhem je pro skupinu spiritualistů umístěn ještě úžasnější prvek – tři kameny do tvaru trojúhelníku. Já těmto věcem nerozumím a nefandím, naším cílem je asi 120 metrů vzdálený vrchol kopce Hovězák (466 m):
Vracíme se do obce Břasy. V současnosti má na 2300 obyvatel a svůj název údajně získala podle vřesu (vřasy), který se na zdejším území po vykácení původních lesů ve velkém rozrostl. Auto necháváme u budovy obecního úřadu, před níž se nachází plastika ve tvaru padáku, odhalená 12. července 2009 v rámci vzpomínkového pietního aktu ke dni 90. výročí narození Jiřího Potůčka-Tolara (1919–1942), radisty skupiny Silver A, který zde prožil část svého mládí. Přímo v obci stoupáme na návrší Křemenáč (495 m), které je pro svoji archeologickou minulost uvedeno v seznamu kulturních památek. Na vrcholku je vyhlídkové místo s dřevěnou lavičkou a jednoduchým zábradlím:
Je odtud pěkný výhled, ale začíná krápat, tak se tu dlouho nezdržujeme. Spěcháme k autu a odjíždíme. Část deště prosedíme v autě, část v cukrárně a když přestává pršet, odjíždíme do Oseku. Na jižním jeho okraji se zvedá buližníkový suk Kamýk (424 m), jehož původní podoba není známa, neboť od 20. let 20. století se z něj těžil kvaitní kámen zpracovávaný ve štěrkovně na východním úpatí kopce. Už z dálky je na něm vidět zřícenina letohrádku, který v roce 1750 nechal postavit tehdejší vlastník oseckého panství Jan Šternberk: Do letohrádku jezdilo panstvo ze zámečku na severovýchodní straně obce na lodičkách přes rozlehlý Podzámecký rybník, jehož vysoká hráz byla na místě dnešní asfaltové komunikace od židovského hřbitova k obecnímu úřadu. Poslední zbytek této hráze byl odstraněn v 70. letech minulého století. Rybník byl zrušen záhy po zániku oseckých železáren kolem roku 1814. Využití letohrádku tak bylo poměrně krátké. Z dostupných pramenů vyplývá, že již kolem roku 1839 byla z něj ruina. V letech 1979–1981 byla ruina zásluhou tehdejšího vedení obce upravena do současné podoby a v letech 2005 a 2006 byl Kamýk svépomocí občanů zbaven náletových dřevin. Následovat bude článek Z Plzně domů
.JPG)
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat