Začínáme komentovanou prohlídkou litomyšlského zámku, renesančního klenotu zapsaného v roce 1999 na Seznam světového a kulturního dědictví UNESCO. Byl postaven nejvyšším kancléřem Království českého Vratislavem II. z Pernštejna jako dar pro milovanou ženu Marii Manrique de Lara.
Základní kámen byl položen v roce 1568, zámek byl dokončen v roce 1581. Budova ve stylu moravských renesančních zámků byla navržena italským architektem Gioannim Baptistou Avostalisem de Sala. Poslední členka rodu, Frebonie z Pernštejna, pozvala do Litomyšle řád piaristů, který dodal místu nový barokní nádech. Po její smrti byl však zámek v roce 1649 prodán německému rodu Trauttmansdorffů. Následně pak od roku 1753 panství se zámkem vyženili Valdštejn-Vartenberkové, kteří však během své správy nashromáždili tolik dluhů, že v roce 1855 byla Litomyšl prodána posledním majitelům Thurn-Taxisům, k nimž se přivdala princezna Helena Bavorská, odmítnutá nevěsta císaře Františka Josefa I. Od roku 1945 je zámek státním majetkem a je spravován Národním památkovým ústavem.
Prohlídka prvního patra západního křídla zámku s reprezentačními a soukromými pokoji hraběte Antonína I. Valdštejn-Vartenberka a jeho choti Kajetány z Fünfkirchen, kteří vlastnili zámek mezi lety 1825–1848, představuje předpokoj, audienční sál, Zelený salon, Modrý salon, pracovnu hraběte, ložnici hraběcího páru, čítárnu, biliár, salon hraběnky, ložnici pro hosty, kávovou kuchyni s bydlením komorné a přípravnu jídel. Interiéry prošly v roce 2021 zásadní obměnou, která jim vrátila někdejší funkci a zařízení na základě historických pramenů. Honosí se původním zařízením (nábytek, obrazy, sklo, porcelán) a klasicistní výmalbou stěn od malíře Dominika Dvořáka. Prohlídka vrcholí návštěvou zámeckého divadla, jehož stavbou v letech 1796–1797 uzavřel hrabě Jiří Josef Valdštejn-Vartenberk velké úpravy zámeckých interiérů. Otevřeno bylo v dubnu 1798 a až do poloviny 19. století v něm probíhal bohatý divadelní život. Členové hraběcí rodiny a její přátelé tady hráli pro potěšení své i publika z města oblíbené konverzační komedie. Divadlo se dodnes zachovalo včetně jevištní mašinérie a osvětlovací techniky. Cenný je jedinečný soubor dekorací Josefa Platzera, císařského divadelního malíře, autora dekorací pražského Nostitzova (Stavovského) divadla a vídeňského dvorního divadla. V současné době na renesančním zámku pokračuje rozsáhlá rekonstrukce, jež si vyžádá přes půl miliardy korun. Památkáři ji opakovaně odkládali, neboť nejdříve se jim nedařilo sehnat peníze a potom jim antimonopolní úřad zrušil veřejnou soutěž na stavitele a museli ji vyhlásit znovu. Stavební obnova probíhá v několika etapách rozdělených jak po stavební stránce, tak dle zdrojů financování. Týká se obnovy sgrafitové výzdoby vnějšího pláště zámku, vybraných vnitřních prostor, krovů a dožívajícího střešního pláště, který už přímo ohrožoval unikátní střešní konstrukci. Úprava jeho tvaru, spočívající ve „vytažení“ nad okapy, poskytne navíc potřebnou ochranu renesančním sgrafitům a umožní zařadit prohlídku řemeslně výjimečných krovů do stálé nabídky prohlídkových okruhů.
V přízemí dojde k obnově místností, které byly v minulosti nešetrně využity pro komerční činnost, a k modernizace stávající pokladny na návštěvnické centrum. Při úpravě třetího nadzemního podlaží vznikne nová expozice zaměřená na dochované zámecké divadlo z roku 1797 a na divadelní kulturu v aristokratických sídlech obecně. Bude zde uložena nejvzácnější zámecká sbírka, kterou je kolekce kulisových scén autora Josefa Platzera. Součástí projektu je i digitalizace této sbírky a její zpřístupnění veřejnosti. Dále vznikne multimediální expozice věnovaná sgrafitové výzdobě a renesančnímu stavitelství. Prostředky poskytnuté Integrovaným regionálním operačním programem (IROP), přes který se v České republice rozdělují peníze z Evropského fondu pro regionální rozvoj, je nutné proinvestovat do konce roku 2023. Takže například střechy a část interiérů musí být opravené už do letošního prosince. * * *
Po prohlídce zámku procházíme Klášterními zahradami, kde v roce 2000 vznikl díky citlivé moderní přestavbě odpočinkový městský park s fontánou:
Okolo malého bazénku stojí čtyři ženské postavy a opodál na trávníku jedna mužská postava. Jsou dílem Olbrama Zoubka, jehož život a dílo je s Litomyšlí neodmyslitelně spjato. Olbram Zoubek (*1926 v Praze) se v roce 1951 začal věnovat restaurátorské praxi. Je také autorem posmrtné masky Jana Palacha a například Pomníku obětem komunismu v Praze na Petříně. V letech 1974 až 1991 restauroval jako režimu nepohodlný umělec sgrafita na zámku v Litomyšli. Zde také nalezl, po smrti své první ženy Evy, druhou rodinu a svůj druhý domov. Střídavě žil v Litomyšli a v Praze, kde roku 2017 zemřel. * * *
Z Klášterních zahrad míříme do Portmonea. Tak se jmenuje muzeum, které nemá jinde obdoby. Už včera jsme procházeli ulicí Josefa Váchala vyzdobenou motivy z jeho Krvavého románu, což byl jakýsi předkrm před dnešním hlavním chodem:
Josef Váchal (1884–1969) vynikal především jako grafik a tvůrce knih na ručním papíru, které pojímal jako svébytný umělecký artefakt a od rukopisu přes sazbu, barevné či černobílé dřevoryty až po vazbu je vytvářel zcela sám: Poprvé přijel do Litomyšle v roce 1920 na pozvání místního milovníka umění a knih Josefa Portmana (1893–1968). Ten sbíral Váchalovy grafiky a knihy a ve svém domě si během čtyř let nechal vymalovat dva pokoje a vybavit je vyřezávaným a malovaným nábytkem: V přízemí se nachází stálá expozice věnovaná třem mužům spojeným s historií domu – majiteli domu a objednateli maleb Josefu Portmanovi, výtvarníkovi Josefu Váchalovi a majiteli nakladatelství a mecenáši muzea Ladislavu Horáčkovi (1947–2015), který roku 1991 koupil dům jako naprostou ruinu od Národní galerie, celý ho ze svých prostředků opravil a 26. června 1993 v něm otevřel Muzeum Josefa Váchala. Unikátní technologie obnovy maleb, vyvinutá restaurátory speciálně pro olejové malby, je dodnes pozoruhodnou záležitostí. V roce 2016, po smrti Ladislava Horáčka, prodaly dědičky muzeum Pardubickému kraji, který následně provedl jeho celkovou rekonstrukci a svěřil je do správy Regionálního muzea v Litomyšli. Váchalovy nástěnné malby v Portmoneu jsou tak složitou strukturou, že je velmi těžké popsat je jednoduchým způsobem. Na první pohled naprosto nesourodá směsice námětů a malířských stylů má svoji vnitřní logiku, kterou nelze dešifrovat bez znalosti celého Váchalova díla, ale především bez znalosti jeho životních postojů a názorů na umění. Malby jsou protkány desítkami významových a přímých citací jiných umělcových děl. Naleznete zde krajinu a vedle ní množství ďáblů, ďáblíků, skřetů a duchů, střídajících se s klasickými tématy křesťanské ikonografie a s odkazy na hinduistickou bhavagadhítu a jiné orientální prameny. Jedná se vlastně o jakýsi Orbis Pictus Váchalova duševního života a uměleckých názorů. Na závěr stoupáme do podkroví, kde se nachází multimediální expozice v podobě videomappingu o životě a díle Josefa Váchala – Kumštýře boha i ďábla. Přes počáteční nedůvěru jsme překvapeni a nadšeni!
Žádné komentáře:
Okomentovat