Kolo, kolo mlejnský

Počtrvrté během měsíce na turistické akci v Praze či nejbližším okolí, to nemá obdoby

Na vině je nejen rekordní teplé počasí - v půli února přes deset stupňů nad nulou (!), ale také nedostatek pochodů na Vysočině či blízkém okolí. Tentokrát vyrážíme na akci Kolo, kolo mlejnký, kterou pořádá pražský oddíl KČT TurBan neboli Turistická banda.

Start je od stanice metra B Luka, odkud se po (téměř) nezbytném kafíčku vydáváme na trasu. Déšť, který nás provázel z domova po celou cestu vlakem, mezitím ustal, obloha je modrá a svítí sluničko. K iluzi začínajícího jara už chybí jen aby se začala zelenat tráva. Ale to si ještě počkáme...

Procházíme okrajovými částmi Prahy 13 a cestou mezi poli se dostáváme do někdejší osady Chaby. První připomínka její existence je z doby kolem 1360, ale osada je pravděpodobně mnohem starší. Stojí zde několik větších i menších historických statků, ale v polovině 19. století tu byly jen čtyři domy s 28 obyvateli. V roce 1974 byla osada spolu se sousedními Třebonicemi připojena k Praze a postupně se rozrostla. Majitelé, kteří restituovali své majetky, se pustili do rozsáhlých rekonstrukcí a dnes tu místo polorozpadlých zřícenin vidíme krásně opravená venkovská obydlí.

Odbočujeme doleva na travnatou cestu s nedávno vysázenou alejí ovocných stromů a míříme k bývalé obci Krteň, která zanikla za třicetileté války. Zbyl tu jen kostelík sv. Jana a Pavla,...

... dosud používaný hřbitov a studánka v lesíku naproti kostelu. Kostel byl postaven v pozdně románském slohu v 2. čtvrtině 13. století s pravoúhlým presbytářem a průčelní čtverhrannou věží. Jako farní je zmiňován v roce 1352 v dokumentu týkajícím se sazby papežského desátku. Není známo, zda je zasvěcení dvěma světcům původní, nebo zda vzniklo dodatečným rozšířením. V roce 1575 byla přistavěna boční loď na severní straně, roku 1699 sakristie na severním boku presbytáře a v letech 1732–1734 byla zvýšena věž. Roku 1890 byly přístavby přizpůsobeny novorománskému stylu podle návrhu A. Živného. V současné době je v kostelíku jednou ročně, v červnu, sloužena slavnostní poutní mše.

Na ploše u hřbitova je umístěno novodobé dílo napodobující dolmen  – prehistorickou megalitickou stavbu z velkých nepravidelných kamenných bloků:

Na podmáčené loučce pod kostelem začíná kvést devětsil lékařský. Jde o vytrvalou, až 50 cm vysokou rostlinu se silným oddenkem, ze kterého (většinou počátkem března) vyhánějí tlusté, duté, masově červené, šedoplstnaté, šupinaté lodyhy, ukončené květy v hroznovitých úborech. Jazykové i trubkovité květy jsou špinavě purpurové až bledě růžové a hezky voní. Listy vyrůstají až po odkvětu, jsou dlouze řapíkaté s nápadně velkou, trojhranně srdčitou, mělce zubatou čepelí, která mnohdy dosahuje rozpětí až 50 cm. Jsou to jedny z největších listů mezi rostlinami vyskytujícími se běžně u nás. Vyskytuje se téměř v celé Evropě, dále v západní a severní Asii. 

Roste na vlhkých až silně podmáčených loukách, březích potoků, v říčních nivách, řidčeji i v příkopech a při okrajích cest, vždy však na vlhkých půdách, zejména v podhorských a horských oblastech. Je to léčivá rostlina, kdysi se jí přisuzovala léčebná síla proti moru, dnes se občas využívá v lidovém léčitelství jako náhrada podbělu. Sbírá se oddenek na jaře před rozvitím květů, suší se při 40 °C. Droga působí protikřečově zejména při chorobách dýchacích cest (kašel, chrapot), ale i při křečích žaludku, močového ústrojí či žlučníku, výrazně utišuje kašel, osvědčila se při astmatu, dně, reguluje látkovou výměnu, působí protirevmaticky, močopudně a proti zácpě. Čerstvé, jemně naklepané listy se užívají jako obklady na odřeniny či při výronu kloubu, kořene se zejména v minulosti užívalo proti střevním parazitům (hlístům). Jako lék se připravuje buď čaj z listů nebo se vaří ve víně s medem prášek ze sušených oddenků.

*  *  *

Přecházíme můstek přes Dalejský potok a při pohledu zpět se nám odkrývá výhled na krteňský kostelík sv. Jana a Pavla tvořící působivou dominantu krajiny:

Po silnici míříme do Řeporyjí, které jsou od roku 1974 městskou částí Prahy. Na konci druhé světové války se v Řeporyjích usadil štáb Ruské osvobozenecké armády, pro kterou se podle velitele Andreje Andrejeviče Vlasova (1901–1946) vžil název vlasovci. Když vypuklo Pražské povstání, jednotky ROA bojovaly na straně povstalců proti Němcům.

Dne 30. dubna 2020, v roce 75. výročí Praského povstání a osvobození Československa, byly v severní části Řeporyjského náměstí odhaleny Pomník pražského povstání a pamětní deska ROA. Iniciátorem výstavby památníku byl starosta městské části Praha-Řeporyje, bývalý moderátor, herec a bulvární novinář Pavel Novotný (*1981, syn moderátora a baviče Petra Novotného). Podle něj ho k myšlence přivedl podnět historika Pavla Žáčka, který se po celou dobu realizace podílel na věci jako zjevný konzultant a věc podpořil řadou veřejných vystoupení i osobní účastí na klíčovém zasedání zastupitelstva, které se těšilo mimořádné pozornosti médií i veřejnosti.

Pamětní místo sestává z pamětní desky a tři metry vysokého kovového stožáru, na jehož vrcholu je umístěna drobná plastika sovětského tanku s německou přilbou, zhruba velikosti dlaně. Autor si nepřál být jmenován, ale podle Wikipedie je jím dle všeho známý sochař David Černý (*1967).

Na pamětní desce je text: „Je 6. května 1945 a právě odbilo 22.00 hodin, ulicemi hlavního města se šíří pražské povstání. V Řeporyjích na velitelství 1. divize ozbrojených sil výboru pro osvobození národů Ruska padá rozkaz jít bratrům Čechům na pomoc. Povel vydává genmjr. Sergej Kuzmič Buňačenko, a obrací tak výsledek povstání proti německým okupantům ve prospěch českého lidu. Působení protistalinské ruské osvobozenecké armády, známé jako vlasovci, je spjaté s četnými kontroverzemi. Zůstává však nepopiratelným historickým faktem, že tito muži se jako jediná organizovaná vojenská síla postavili po bok povstalců. Jejich zásah v nejkritičtější chvíli zastavil postup nacistických jednotek a zachránil Prahu před zničením. Za osvobození města během pražského povstání položilo život více než 300 vlasovců. Většina padlých spočinula v mnohdy hromadných, řádně neoznačených a nedůstojných hrobech. Některé z nich dodnes nebyly a zřejmě nikdy nebudou objeveny.“

Dole na pamětní desce je citát z knihy Alexeje Solženicyna Souostroví Gulag: „Zdali všichni Češi pak pochopili, kteří Rusové zachránili jejich město? 

*  *  *

Na opačném konci náměstí se zastavujeme v občerstvovně nazvané Bistro a Kavárna Na náměstí. Objednáváme si svrchně kvašené pivo Kavárenský povaleč 11,5° z minipivovárku v sousedních Třebonicích a konstatujeme, že je – jako ostatně většina piv z malých pivovarů – výborné. Při odchodu ho chválím a výčepní děkuje...

Pokračujeme v cestě po zelené turistické značce, s níž současně vede naučná stezka Údolím Dalejského potoka. Máme v úmyslu „ulovit“ několik kešek, ať již to jsou tradičky, multinky, či earthky. První z nich je Placatá skála, odkrytá skalnatá plocha tvořená vrstvami šedozelených pískovců a prachovců uloženými paralelně se svahem, takže se na ní téměř nedrží hlína – proto „placatá“.

Postupně dáváme dohromady indicie multikeše, u areálu bývalé vápenky Biskup, Kvis, Kotrba, který v roce 2000 vyhořel, přecházíme koleje...

... a tunelem – patrně pro úzkokolejnou malodrážku, která sloužila pro dopravu těženého kamene,...

... přicházíme do bývalého lomu a s údivem zíráme:

Prudkým svahem stoupáme k finálce a máme radost nejen z toho, že jsme její souřadnice dobře spočítali a kešku našli, ale i z toho, že se na chvilku prodralo sluníčko:

Vracíme se na naučnou stezku Údolím Dalejského potoka a obdivujeme další a další geologické lokality, jako bývalý vápencový lom Mušlovka, Černý lom a především ovšem Červený lom s vápencem bohatým na oxidy železa:

Ve svazích na levém břehu Dalejského potoka probíhalka od začátku 19. století těžba vápence, který sloužil k výrobě vápna i jako stavební kámen pro místní usedlosti. Tak vznikl nejen Červený lom, ale i další menší lomy v západní části území. Za druhé světové války byl v prostoru Červeného lomu zřízen malý trestanecký tábor pro budovatele podzemních prostor v Prokopském lomu vzdáleném asi půl druhého kilometru po proudu Dalejského potoka.

Nedaleko soutoku Dalejského a Prokopského potoku, v místě zaniklé železniční zastávky Praha-Klukovice, odbočujeme doleva do Prokopského údolí, čímž se dostáváme takřka až k místu, kde jsme minulou sobotu Prokopské údolí opouštěli. Asfaltovou silničku vedoucí podél potoka záhy opouštíme a ulicí K Jihu prudce stoupáme – k severu! Pokračujeme kolem retenční nádrže Asuán, postavené v 80. letech 20. století v souvislosti s výstavbou sídlišť Stodůlky, Lužiny a Velká Ohrada, a dál po cyklostezce až do cíle pochodu v restauraci Mlýn.

Po vyřízení formalit se tam už dál nezdržujeme, protože se chceme podívat k pramenu Prokopského potoka a dojít ke stanici metra B Stodůlky.