Okolo Zbraslavi

Turistický pochod s podtitulem Mezi Berounkou a Vltavou, pořádaný KČT, turistickým oddílem Viking 

Starobylá ves Zbraslav na soutoku Vltavy a Berounky je prvně zmíněna roku 1115 jako jedna z pětadvaceti vesnic, které byly věnovány nově založenému klášteru benediktinů v Kladrubech. V roce 1292 Václav II. ve Zbraslavi na místě původního královského dvorce založil klášter cisterciáků Aula Regia !Královská síň), jehož chrám založený roku 1297 měl sloužit jako královské pohřebiště. Klášter byl zrušen v roce 1785 Josefem II. a přešel do soukromých rukou. Ves byla roku 1967 povýšena na město Zbraslav nad Vltavou, ale již v roce 1974 se stala součástí hl. m. Prahy v rámci obvodu Praha 5.

*  *  *

Start i cíl je na Zbraslavském náměstí, kam přicházíme z nádraží přes Most Závodu míru a kolem vily, kterou si zde nechal postavit přibyslavský rodák, knihkupec a nakladatel, vydavatel Ottova slovníku naučného Jan Otto (1841–1916). Třípodlažní secesní vila s mansardovou střechou, kterou navrhl architekt Otakar Novotný (1880–1959), byla pojata jako malebný letní dům s řadou dekorativních, figurálních a ornamentálních detailů. Byla postavena v letech 1909–1911:

Ottova rodina jezdila na léto na Zbraslav již od roku 1873, sám Jan Otto na Zbraslav přijížděl za rodinou denně v kočáru obvykle až k večeru. Rodina dům odprodala v roce 1920 a roku 1935 přešel do vlastnictví československého státu. V době druhé světové války byl zkonfiskován ve prospěch Velkoněmecké říše. Od 50. let sloužil ministerstvu dopravy a českým drahám jako budova železničního učiliště. Za socialismu vila vyhořela a zchátrala, v roce 1995 ji od města převzali manželé Borensteinovi z Belgie a zrekonstruovali do původní podoby. Po záplavách v roce 2002, kdy voda dosahovala až k podlaze v přízemí, byla dokončena rekonstrukce vily soukromým investorem a nyní je v majetku Městské části Praha-Zbraslav.

*  *  *

Od stanu pořadatelů se přesunujeme jen pár kroků do sousední cukrárny U Zámku a teprve po kafíčku se vydáváme na cestu. Zastavuji se před památníkem obětí světové války, který vznikl v letech 1921–1927. Autorem je sochař Josef František Žák.

Pomník je tvořen bronzovou sochou a dvěma kamennými pylony se jmény padlých zbraslavských občanů. Nepřehlédnutelnou součástí je i mohutný kámen, který byl vyloven z Vltavy v okolí Kamýku.

Než se pustíme na trasu pochodu, odbočujeme do areálu zámku. Nad vsupem je pamětní deska s textem: „1912–1925 průmyslník Cyril Bartoň Dobenin obnovil co průmysl zničil koncem osmnáctého století. Opravu řídil architekt Dr. Alois Čenský, provedl stavitel Ing. Otakar Nypl.“

O pár metrů dál si prohlížíme druhou pamětní desku s nápisem: „K uctění památky francouzského důstojníka Paula Pina a jeho doprovodu. V květnu 1945 Paul Pin zde přesvědčil velení SS, aby upustilo od dalších bojů a vzdalo se. Pozdější generál a v civilu profesor medicíny Paul Pin byl vyznamenán československým válečným křížem, jmenován čestným občanem města Zbraslavi a byla mu udělena medaile České lékařské společnosti J. E. Purkyně a medaile university Karlovy. Věnují prof. J. Blahoš (ČLS JEP), dr. C. Michel (Francie), JUDr. J. Patejdl“

V propozicích pořadatelé slibovali komentovanou prohlídku kostela sv. Jakuba Většího, která měla začít už před půl hodinou. Pravděpodobně však začala později, protože větší část výkladu jsme si vyslechli.

Na místě kostela sv. Jakuba Většího stála původně opatská kaple stejného patrocinia, která byla cisterciáckými mnichy využívána jako místo bohoslužeb. V gotickém stylu nově postavený kostel byl vysvěcen roku 1654, v polovině 17. století došlo k jeho rozšíření a přebudování v raně barokním slohu.

Součástí vnitřní výzdoby je obraz Nanebevzetí Panny Marie, který namaloval Giovanni Battista Piazetta, jeden z hlavních představitelů benátského rokoka, v letech 1743 až 1744:

Kromě něj se v kostele nachází kopie jednoho z nejlepších děl českého gotického malířství, Zbraslavské madony, jež je umístěna na oltáři jižní lodi, a socha Madony z Rouchovan, dnes společně s originále, Zbraslavské madony vystavená v Národní galerii v Anežském klášteře. Výzdobu doplňují obrazy Petra Brandla a Karla Škréty:

U vstupu do presbyteria stojí pomník Přemysla Oráče, jehož autorem je Jan Štursa. Jedná se o jedno z jeho pozdních děl, konečné podoby ani instalace (1926) se sochař nedožil. Do výsledné podoby je dovedl dávný Štursův spolupracovník, kameník Josef Velinský. Zachycuje bájného Přemysla, opírajícího se o pluh a lípu. V její koruně jsou prosklené schránky, do kterých byly vloženy přemyslovské lebky Václava II., Elišky Přemyslovny a domněle Václava III. Další královské ostatky byly uchovávány v soklu pomníku. 

Už od odb cisterciáků byly královské kosterní ostatky umístěny v sakristii v malé tumbě, od roku 1858 pak ve skříňce vedle oltáře sv. Bernarda:

Od roku 1977 ostatky zkoumal antropolog dr. Emanuel Vlček (1925–2006) a identifikoval ostatky Václava II., štědré donátorky kláštera Elišky Přemyslovny a zřejmě jednoho z jejích dvojčat – dcery Elišky. U lebky, jež měla patřit Václavu III., velmi mladému muži, zjistil, že patřila neznámému, přibližně čtyřicetiletému Přemyslovci, což nevylučuje, že se mohlo jednat o některého z levobočků Václava II. Dne 23. června 1991 byly přemyslovské ostatky znovu slavnostně pohřbeny do dvou nových hrobek pod bronzovými deskami v podlaze u vstupu do presbyteria:

Při návratu z kostela si v zámeckém parku prohlížíme jezdeckou sochu sv. Václava od Josefa Václava Myslbeka, která zde stojí od září 2016. Jde o definitivní model sochy, která stojí na Václavském náměstí.

S červenou turistickou značkou prudce stoupáme po vyšlapané cestě k altánu zvanému Karlův stánek: 

Od roku 1850 stával na tomto místě litinový kříž, který sem na paměť zemřelé dcery umístil zbraslavský lékař J. Šurovský. V 70. letech 19. století byl z iniciativy knížete Oettingena nahrazen zděným altánem. Místo získalo své označení podle pověsti, která praví, že se na tomto místě při svém návratu do Čech zastavil císař Karel IV. a rozhlížel se po kraji. Je odtud výhled na Lahovice a Komořany. 

Pokračujeme – již téměř po rovině – ke zbraslavskému hřbitovu s kostelem sv. Havla na vrchu Havlín (268 m):

V roce 2020 bylo vedení městské části osloveno místní umělkyní Vladimírou Tesařovou s nabídkou spolupráce na projektu – stavbě skleněného oltáře. Realizaci samotného díla se rozhodl finančně dotovat zbraslavský patriot Otakar Rubeš. Oltář je instalovaný v objektu zrestaurované bývalé kostnice stojící vedle kostela:

Slavnostní otevření Skleněného oltáře pro Zbraslav se konalo 20. prosince 2021. Z bezpečnostních důvodů je možno si jej prohlédnout pouze zamřížovaným okénkem ve vstupu, příležitostně je prý objekt zájemcům i zcela otevřen. 

Oltář je trojdílný. Ve střední, hlavní části je Panna Maria Zbraslavská, Matka Boží jako univerzální patronka všech křesťanů. Pod ní je sv. Havel s dalšími bratry benediktiny, který je vzýván jako pomocník nemocných s horečkou, zároveň je patronem Zbraslavi. Při čelním pohledu vlevo od střední části jsou zobrazeni archanděl Michael jako patron vojáků a policistů, strážný anděl církve a Izraele, dále sv. Jan Křtitel a čeští světci sv. Ludmila, matka chudých, slepých a pomocnice vdov a sirotků, a sv. Jan Nepomucký jako patron kněží, zpovědníků, lodníků, vorařů, mlynářů a ochránce mostů. Na pravém křídle pak je sv. Terezie z Ávily, patronka misií, misionářů, karmelitek, zahradníků, letců, nemocných a Francie, dále sv. Antonín jako patron cestujících, horníků a pekařů, snoubenců, manželů a rodin, a dále následují tři čeští světci: sv. Vojtěch, sv. Václav a sv. Anežka Česká.

*  *  *

Vladimíra Tesařová (*1958) je česká sklářská výtvarnice, jejíž práce byly prezentovány na výstavách v Japonsku, USA, Itálii, Belgii, Kanadě. Velký úspěch sklidila na EXPO Sevilla ´92. Vytvořila velké skleněné plastiky pro Komerční banku na Malostranském náměstí a Českou spořitelnu ve Vodičkově ulici v Praze, proslavily jí také skleněné oltáře – v kapli Panny Marie Bolestné ve Vatěticích, v severní kapli kostela Nanebevzetí Panny Marie v Domažlicích, v poutním kostele sv. Vintíře v šumavské osadě Dobrá Voda (včetně skleněné křížové cesty, sochy sv. Vintíře, betlému a sochy Panny Marie). Její socha na mostě přes řeku Otavu v Čepicích u Sušice je od května 2011 největší skleněnou plastikou (1,75 m) sv. Jana Nepomuckého na světě. K dalším jejím dílům patří skleněná plastika rukou, do nichž spadá zázračný pramen v Hauswaldské kapli u Srní.

*  *  *

Stoupáme ulicí K Vejvoďáku, přecházíme hlavní silnici Na Baních, kde u autobusové zastávky začíná turistické značení. Společně s červenou turistickou značkou vede naučná stezka kolem kapličky Panny Marie Zbraslavské, později odbočuje na most přes výpadovku Strakonická a za mostem se noří do lesa. Dostáváme se na severovýchodní okraj chráněného území nazvaného Přírodní park Hřebeny. Byl vyhlášen v září 2009 z důvodu ochrany krajinného rázu hřbetu s částmi přírodě blízkých bučin a smíšeného lesa s rozptýlenými věkovitými stromy.

Po necelých dvou kilometrech jsme pod vysílačem Cukrák. Kvůli www.vrcholovka.cz stoupáme na vrchol, který se jmenuje Kopanina (411 m) a je jen asi třicet metrů vpravo od cesty.

Televizní a rozhlasový vysílač Cukrák stojí na kótě 399 m, jeho stavba započala v roce 1959 a do provozu byl uveden 26. listopadu 1961. Konstrukce vysílače vysokého 193,5 m je ze šestimilimetrového ocelového plechu, hmotnost konstrukce je přibližně 2000 tun. Když se v letech 1974–1975 připravovalo vysílání ČT 2, prošel vysílač rekonstrukcí, kus ho bylo uříznuto, na vrchol byl nasazen nový díl a na špičku laminátový nástavec. Vyrostla zde také nová budova, ve které se ocitlo veškeré technické zázemí pro provoz obou tehdejších programů.

Na doporučení pořadatelů v propozicích odbočujeme u vysílače doleva ke Strakonické silnici, kde je oblíbené občerstvení. Po krátkém posezení se vracíme na trasu, šlapeme dolů z kopce, do podchodu pod Strakonickou silnicí a okrajem obce Jíloviště po červené unačce znovu do lesa. Kolem obory Daliborka znovu přicházíme ke kapličce Panny Marie Zbraslavské, kde tentokrát odbočujeme doprava na modrou turistickou značku. Krátce se zastavujeme na vyhlídce do kamenolomu Zbraslav a protější vrch Hradiště (389 m):

Historie kamenolomu začíná okolo roku 1900, kdy na levém břehu Vltavy postupně vznikalo několik malých stěnových lomů. Těžba a zpracování kamene byly prováděny převážně ručně, první zmínky o počátku strojního zpracování kamene jsou z roku 1920. Malé lomy se postupně spojily v jeden lom, jehož největší rekonstrukce a modernizace byla provedena v roce 1977. Novodobá historie je datována privatizací státního podniku Středokámen Praha v roce 1994 a zahájením činnosti společnosti Kámen Zbraslav, spol. s.r.o. Vzhledem k poloze lomu a kvalitě těžené horniny – spilit, tufit, břidlice – je kamenolom důležitým dodavatelem drceného kameniva pro oblast celé Prahy a patří k největším producentům drceného kameniva v celé republice.

Procházíme kolem rozlehlé zahrádkářské osady, opouštíme modrou turistickou značku a po vlastním značení sestupujeme ke kontrole ve strži s piknikovým místem. Na okraj Zbraslavi už to není daleko, ale čeká nás ještě asi půl druhého kilometru cesta ulicemi. Cíl pochodu je na Zbraslavském náměstí, a tak jdeme ještě jednou do cukrárny U Zámku. Cestou na nádraží se pokoušíme „odlovit“ kešku na protějším svahu. Nepřečetli jsme si však ownerovu radu: „V případě cesty od vlakového nádraží Zbraslav přímo rovné za šipkou si k terénu přidejte tak dva body, takže slušná čtyřka. Tuto cestu moc nedoporučuji, ke keši vede pohodová pěšinka.“ A tak nejenže jsme si nevybrali vhodnou cestu vzhůru, ale ani hint „v dutině rozdvojeného stromu“ nám nepomohl. Jednak jich tu bylo povícero, jednak signál dost kolísal a také čas do příjezdu vlaku se rychle krátil...