Valentýnský pochod

Nebývale teplé počasí nás v únoru opět zlákalo do Prahy, tentokrát na pochod pořádaný KČT Barrandov. Trasu jsme si trochu přizpůsobili s ohledem na umístění některých lákavých earthkeší 

Start pochodu je z nádraží v Braníku, kde využíváme – jako mnozí jiní – otevřené nádražní restaurace, abychom nebyli bez ranní dávky kofeinu. Teprve potom jdeme na start, který je na zastávce u tramvajové točny.

Podchodem se dostáváme pod čtyřproudou Modřanskou výpadovku a pokračujeme kolem pozdně secesního areálu Branických ledáren, které v minulosti sloužily jako sklad přírodního ledu těženého ze zamrzlé Vltavy. Tady se celoročně uskladňoval a následně se podle potřeby koňskými povozy rozvážel do jednotlivých hospod k chlazení piva. Areál, v jehož severní části se nachází vila správce, pochází z let 1909–1911, kdy vznikl podle návrhu architekta Josefa Kovařoviče. Provoz ledáren byl ukončen v roce 1954 v souvislosti s výstavbou Vltavské vodní kaskády.

Znovu podcházíme Modřanskou a dostáváme se na cyklostezku A12, která nás přivádí na Barrandovský most, jenž je nejrozsáhlejším mostním dílem v Praze. Je součástí Městského okruhu, má čtyři pruhy v každém směru a je přístupný i chodcům a cyklistům. Byl postaven ve stylu brutalismu v letech 1978–1988 podle návrhů inženýrů Jiřího Hejnice, Pavla Tripala a architekta Karla Filsaka (1917–2000), autora např. hotelu Intercontinental v Pařížské ulici. Jižní polovina mostu byla otevřena 20. září 1983, severní v roce 1988, do roku 1990 nesl název Most Antonína Zápotockého.

Z mostu sestupujeme na jeho konci k Dalejskému potoku, zdoláváme všechny podchody včetně dvou pod železničními mosty. Vycházíme u točny tramvají v Hlubočepech a po necelých dvě stě padesáti metrech se zastavujeme před přírodní památkou Pod Žvahovem. Skalní výchoz vznikl v důsledku těžby v dnes již zaniklém lomu Švagerka. Když jej pak přeťal železniční zářez, místo se stalo významným nalezištěm zkamenělin. Pracoval zde např. slavný Joachim Barrande (1799–1883). Lze tu pozorovat odkryv vrcholu jedné z menších vrás ve tvaru antiklinály:

Co je to vrása, potažmo antiklinála? Vrása je geologický útvar, který vzniká jako výsledek orientovaného napětí na boční strany kůry. Jedná se o nejčastěji vlnovitě přehnutou část zemské kůry, při kterém dochází k porušení původně horizontálního uložení vrstev. Každá vrása je složena ze dvou základních částí – antiklinály (místa vyklenutí) a synklinály (místa poklesnutí).

Kvůli tradiční kešce stoupáme ke kostelu sv. Filipa a Jakuba a pak se vracíme kolem rodného domu Karla Hašlera...

... ulicí Na Zlíchově do ulice Nad Zlíchovem a strmou ulicí Pod Žvahovem stoupáme do vilové čtvrtě Žvahov. Míjíme pomník obětem první světové války a odbočujeme vlevo na pěšinu klesající lesíkem k přírodní památce Pod školou. Jde o bývalý lom, v němž se těžily šedé kalové vápence chotečského souvrství a břidlice dalejsko-třebotovského souvrství, které v průběhu těžby poskytly sběratelům velké množství zkamenělin – schránky mlžů, hlavonožců, trilobitů a dalších. 

Typické pro tento lom jsou skalní sesuvy větších či menších desek způsobené střídáním vápencových desek s tenkými polohami břidlic, které se snadno rozpadají a vytvářejí tak kluzkou plochu.

Dostáváme se pod Pražský Semmering. Tak je označován malebný úsek železnice z Prahy-Smíchova přes Prahu-Žvahov do Prahy-Jinonic. Název byl odvozen od trati v Rakousku, která vede horským sedlem Semmering mezi zeměmi Niederösterreich (Dolní Rakousy) a Steier (Štýrsko) a vyznačuje se smyčkou vracející se o více než 180°. Podobně i tato trať prochází hlubokými zářezy ve vápencových skalách Děvína. Úsek trati postavený v letech 1868–1972 je dlouhý osm kilometrů a překonává výškový rozdíl 93 m. Součástí jsou i dva kamenné viadukty přes Hlubočepské údolí a trať Praha-Smíchov–Beroun.

Jihovýchodní viadukt na Pražském Semmeringu je dlouhý 115 m a vysoký 25 m. Celkem sedm kamenných oblouků je doplněno jedním ocelovým polem. Zajímavostí také je, že zde v jednom místě dochází ke křížení dvou železničních tratí, cesty pro pěší a toku Dalejského potoka. 

Po zelené turistické značce míjíme zastávku Praha-Hlubočepy a zastavujeme se v restauraci U Ritschelů. Po krátkém posezení pokračujeme v cestě, podcházíme Severozápadní viadukt Pražského Semmeringu a odbočujeme doprava k vyhlídce na Hlubočepské plotny:

Tak se nazývají mohutné kolmé skály, které jsou stěnami bývalého vápencového lomu. Nejvyšší ze tří ploten je označovaná jako Levá nebo Velká stěna a dosahuje výšky přibližně 40 metrů. Doplňují ji plotny Malá (spojená s Levou) a Pravá neboli Železniční vzdálená několik desítek metrů a vysoká asi 30 m. Plotny patří k velmi oblíbeným horolezeckým terénům na území hlavního města, po všech třech vede údajně dohromady téměř 60 lezeckých cest s obtížností 4 až 9.

Vracíme se na zelenou značku a vstupujeme do Prokopského údolí, jedinečné přírodní lokality na území hlavního města. Jedná se o hluboce zaříznuté skalnaté údolí Dalejského potoka dlouhé asi čtyři kilometry. Údolím vede zelená turistická značka, naučná stezka a cyklostezka, takže je vyhledáváno pro odpočinek, procházky a sportovní odreagování. Zároveň je pro své unikátní prostředí přírodní rezervací.

Brzy odbočujeme k Prokopskému jezírku. Říká se mu také Rusalčino nebo Hlubočepské a jedná se o zatopený vápencový lom z roku 1905. O vzniku jezírka se traduje legenda, že při odstřelu se uvolnila puklinová zvodeň a lom se velice rychle začal plnit vodou. Dělníci prý jen tak tak utekli a těžební vybavení zůstalo ležet na dně. Jde však opravdu jen o legendu, jezírko bylo napuštěno cíleně a potápěčský průzkum v roce 2007 odhalil, že na dně není nic než kamení a sem tam nějaký odpad.

Jak je jezírko napájeno, bylo předmětem mnoha diskuzí. Skutečnost je taková, že je napájeno podzemní vodou čerpanou z prostor nedalekého vojenského areálu. V minulosti jezírko sloužilo i jako zdroj vody a byla zde čerpací stanice s několika systémy trubkového vedení uloženými v cestě od jezírka k silnici.

Špatný stav systému napouštění a mnoho neodborných zásahů v minulosti způsobilo těžkosti s udržováním konstantní optimální hladiny. Přítok a odtok byly různě propojeny, šachty netěsné a všechna šoupata nefunkční, a tak byl zpracován projekt rekonstrukce nátoku a odtoku z jezírka. V současné době probíhá revitalizace jezírka...

Naštěstí tu nejsem poprvé, takže neodcházím zklamán jako mnozí jiní. Vracíme se znovu na zelenou značku, ale už po tři čtvrtě kilometru ji opět nakrátko opouštíme a vstupujeme do tunelu. Jedná se o bývalou dopravní štolu z Prokopského lomu, kterou se přepravoval vytěžený vápenec do blízkých pecí:

Procházíme Prokopským údolím až k rozcestníku, od něhož pokračujeme po žluté turistické značce:

Podcházíme železniční trať a strmě stoupáme na hranu nad údolím a pokračujeme po cestě vedoucí podél lesa. Díky další earthkeši se krátce se zastavujeme v opuštěném lomu Kační. Jeho stěna odkrývá žílu tvořenou vulkanickou horninou nazývanou bazalt, která pronikla do nezpevněných usazenin na dně prvohorního silurského moře v době před asi 425 miliony let a to v přímé souvislosti se vznikem podmořské sopky.

Na okraji Starých Butovic žlutou značku opouštíme a Butovickou ulicí míříme k restauraci U Majerů, kde je cíl pochodu. Naše cesta tady ale nekončí, po obědě pokračujeme přes Jinonice na Vidouli (371 m). Jedná se o tabulovou horu, která je pozůstatkem rozlehlé plošiny tvořené druhohorními usazeninami. Jako přírodní památka byly vyhlášeny tři samostatné plochy na úbočí hory. V severní části se nacházejí těžbou odkryté až 30 metrů vysoké pískovcové stěny. Také východní část má geologický charakter – zde však na povrch vychází především slínovce (opuky), které tvoří i vrcholovou plošinu hory:

Jižní část chráněného území na svahu k Novým Butovicím má význam především botanický a entomologický neboť jde o zachovalý fragment bývalých teplomilných mezí a pastvin. 

Původní název Vidoule byl Vidova hora. V roce 1680 v době řádění moru byli na úpatí hory pohřbíváni ti, kteří nemoci podlehli. Až do roku 1948 byly jeskyně vyhloubené ve skále obývany pražskou chudinou:

Na vrcholu kopce se kromě vodárny a školního areálu nacházejí zbytky komplexu bývalé protivzdušné obrany státu v podobě rozpadlých budov, podzemních chodeb, silnic a plotů, které směřují na západ.

Vidoule je jednou z posledních tabulových hor v Praze, která zůstala víceméně nezastavěná. Jako taková tvoří významnou krajinnou dominantu a patří k nejvýše položeným místům v Praze. Z politického hlediska byla Vidoule v posledních letech místem ostré diskuze ohledně možné zástavby v jejím okolí.