Žižkův palcát – Vítkov

Žižkův palcát je souhrnný název pro šest geocachingových setkání na památných místech českého husitského vojevůdce Jana Žižky coby připomínka 600. výročí jeho úmrtí v roce 2024

Projekt si nedává za úkol přesně mapovat historii, ale chce připomenout význam osobnosti Jana Žižky v dějinách naší země, bez ohledu na to, jak byl vykládán dříve a jak je chápán dnešní společností. Projekt je symbolicky zahájen u pomníku Jana Žižky na Vítkově, na místě, kde dne 14. července 1420 husité pod jeho vedením porazili vojska první křížové výpravy. Pořadatelem akce je KČT, odbor GeoCesty Štoky společně s KČT, odbor Praha Město jako součást seriálu Prahou turistickou.

Start akce je z železniční stanice Praha-Kyje, cíl u Národního památníku na Vítkově. Jelikož ale rychlík zastavuje buď v Libni, nebo na Hlavním nádraží, museli bychom přesednout na osobní vlak a vrátit se do Kyjí, ale mohlo by se stát, že o pár minut už nezastihneme pořadatele. Proto jsme se rozhodli, že se na trasu připojíme za libeňským nádražím. Bude to sice trochu kratší, ale já si to vynahradím několika odbočkami ke keškám...

Hned tu první v parku Pod Balkánem se mi však ani s pomocí kolegy nedaří najít. Nevadí, není první, ani poslední. Záhy poté se rozcházím s ostatními a plynule přecházím do Krejcárku, nevelkého lesíku (jediného v Praze 3) ležícího na severním svahu žižkovského hřebenu, který se táhne až na Vítkov. 

Zvědavost mě nutí opustit na chvíli danou trasu a podívat se na Střed Prahy. Velké S není překlep, ale název patníku na místě, kde se nachází průsečík spojnice východního a západního pólu se spojnicí severního a jižního pólu Prahy. Nejedná se tedy o geometrický střed metropole. 

Těmito póly jsou myšleny nejvzdálenější body území hlavního města ve směru jednotlivých světových stran. Jsou určeny hranicí mezi Prahou a Středočeským krajem a označil je koncem listopadu 2020 reportér, moderátor a youtuber Janek Rubeš spolu s Ondřejem Boháčem, ředitelem Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Mají podobu betonových patníků kuželovitého tvaru s půlkruhovým zakončením, červeno-černým popisem a váží 180 kilogramů. Střed Prahy leží na území městské části Praha 3 a byl osazen a slavnostně nasprejován dne 4. června 2021 za přítomnosti starosty městské části Praha 3 Jiřího Ptáčka a zmíněných pánů Boháče a Rubeše.

Vracím se na místo, kde jsem odbočil z trasy, která vede dál po cyklostezce A 25, což je páteřní trasa z centra Prahy východním směrem, tedy ze Starého Města přes Žižkov, Hrdlořezy, Kyje, Hostavice, Dolní Počernice a Běchovice do Újezdu nad Lesy a dále na Úvaly. Lávkou pro pěší přecházím nad frekventovanou ulici Pod Krejcárkem na ulici Pražačka pojmenovanou po zaniklé usedlosti zbořené v roce 1947 při výstavbě nových komunikací.

Z bujnosti fotím dvě poněkud podivné betonové plastiky...

Noc, autor Matěj Lipus, 2014

Oltář, Martina Hlavsová, 2014

... a sestupuji do Hartigovy ulice, pojmenované po staviteli Karlu Hartigovi (1833–1905), starostovi Královských Vinohrad a po jejich rozdělení prvním starostovi Žižkova Z Hartigovy ulice se průchodem dostávám na bývalou jednokolejnou Vítkovskou trať, která byla částí Turnovsko-kralupsko-pražské dráhy. Její součástí byl Starý Vítkovský tunel mezi stanicemi Praha hlavní nádraží a Praha-Vysočany v letech 1870–1872.

Dne 1. září 2008 byla otevřena přeložka trati s Novými vítkovskými tunely a do roku 2010 byla většina staré trati včetně tunelu přebudována na cyklostezku.

Procházím celým tunelem...

... a strmým svahem stoupám znovu na Pražačku. Kvůli dalšímu zápisu na www.vrcholovka.cz se nechávám vyfotit u vrcholového patníku a pokračuji už přímo k památníku na Vítkově. Ještě jeden výhled na 216 metrů vysokou Žižkovskou telekomunikační věž postavenou v letech 1985–1992...

... a jsem v cíli pochodu, kde Martin Pluhař, hlavní pořadatel, vykládá o Žižkovi a bitvě na Vítkově:

Dějištěm jedné z nejváznamnějších husitských bitev se Vítkův kopec stal 14. července 1420. S kališníky se zde utkala ohromná přesila vojsk katolického krále Zikmunda Lucemburského, který se postavil do čela křížové výpravy proti husitským Čechám. Jeho plánům na ovládnutí Prahy stál v cestě právě tento strategický vrch, z něhož bylo možno kontrolovat zásobovací cesty a kde obránci vybudovali tvrz z dřevěných srubů, kamenné zdi a tři příkopy. Celého tažení se zúčastnilo okolo 30 000 křižáků, proti nimž mohli husité postavit přibližně třetinu mužů. Na Vítkově byla převaha ještě větší, proti třem desítkám kališníků se hnalo několik stovek křižáků. Zdánlivě ztracený boj rozhodl nečekaný manévr. Pomocnému oddílu vedenému knězem s monstrancí v ruce se po strmém jižním úbočí podařilo vpadnout nepříteli do boku a tento překvapivý tah uvedl křižáky v totální zmatek. Obrátili se na útěk a Zikmundovi nezbylo než výpravu rozpustit.

*  *  *

Po převzetí pamětního listu a orazítkování záznamníků IVV sestupuji nejprve po schodišti a pak prudkou cestou k earthkeši týkající se skalky s krásnými ukázkami vrstev křemence a prachovce, které vznikaly v průběhu prvohor:

Od skalky je to už jen pár desítek metrů ke chodu do Armádního muzea Žižkov, které je součástí Vojenského historického ústavu Praha. Je umístěno na úpatí Vítkova v historických budovách Památníku osvobození, které byly vybudovány na přelomu 20. a 30. let 20. století. Jejich muzejní část byla za přítomnosti prezidenta republiky T. G. Masaryka slavnostně otevřena v červenci roku 1932, při 15. výročí bitvy u Zborova. Komplex prošel mezi roky 2018–2022 náročnou generální rekonstrukcí a slavnostní otevření muzea pro veřejnost se konalo 28. října 2022, tedy v den 104. výročí založení Československa.

Výraznou změnou oproti minulosti je zcela nový návštěvnický vchod do muzea. Původně se do areálu vstupovalo po širokém schodišti, mezi vysokými sloupy, tzv. propylajemi. Tento vchod bude nyní využíván pouze pro speciální účely. Pro běžný provoz a návštěvníky muzea byl vybudován nový vchod, a to na severozápadní straně, pod již zmíněným schodištěm u propylají. Tímto vchodem se návštěvníci dostanou do vstupní recepce a odtud mohou zamířit do jednotlivých expozic, přednáškových sálů atd. Celkovou proměnou prošel i prostor před muzeem, původní asfaltová plocha byla nahrazena stylovější kamennou dlažbou.

Armádní muzeum Žižkov nabízí zcela novou expozici zachycující vojenské dějiny českého prostoru od počátků až po dnešek, a to na ploše třikrát větší, než jakou disponovalo původní muzeum. V nejvyšším patře jedné z budov je unikátní kavárna Café Kupka, pojmenovaná po světoznámém českém umělci Františku Kupkovi (1871–1957), jednom ze zakladatelů moderního abstraktního malířství. Původně zde byl ateliér, v němž pracovali výtvarníci Památníku osvobození, meziválečného předchůdce nynějšího Vojenského historického ústavu Praha. Dokladem této éry je rozměrné okno zabírající velkou část jedné ze stěn. Je ve své horní části zaoblené, přechází do linie stropu, je orientováno severovýchodním směrem a poskytovalo tak výtvarníkům dostatek měkkého, nekontrastního světla. Posezení uvnitř kavárny je zpestřeno kopiemi děl Františka Kupky a sochaře Otto Gutfreunda, významného představitele kubismu. František Kupka za první světové války bojoval na západní frontě, stal se příslušníkem roty Nazdar, v hodnosti kapitána francouzských legií se vrátil na jaře 1919 do Československa a ihned se zapojil do vedení Památníku odboje. Vytvořil i první návrhy stejnokrojů rodící se československé armády. Otto Gutfreund za první světové války také prošel válečnou vřavou, na jaře 1915 se účastnil těžkých bojů na řece Sommě. Další české výtvarné umělce, kteří zobrazovali válečné události z let 1914–1918, nebo byli legionáři a přímými účastníky bojů, připomínají jejich jména vyražená velkými písmeny ve spodní části obložení pultu kavárny.

*  *  *

Po krátkém posezení u kafíčka se vydávám o patro níž na prohlídku expozic. Jsou vytvořeny v moderním duchu, kombinují předměty, dokumenty či fotografie s filmovými ukázkami. Mnoho exponátů je zde vystaveno vůbec poprvé. Celkem je v téměř třech stovkách vitrín i na otevřeném prostoru umístěno na 7 500 historických exponátů. Vizuální představení artefaktů včetně nasvícení bylo vytvořeno v duchu nejmodernějších trendů a díky nejvyspělejší osvětlovací technice.

Expozice muzea je koncipována chronologicky od nejstarších dob po současnost, a to tak, že návštěvník prochází muzeem odshora dolů. Expozice je rozčleněna na sedm základních částí. První část – tedy expozice pravěku, středověku a ranného novověku – zachycuje období od počátků osídlení našeho území Slovany po rok 1740. Divácky atraktivní je scéna před bitvou u Kresčaku (1346), v níž padl český král Jan Lucemburský:

Rozsáhlým tématem je počátek 15. století a boje v období husitství, které je ilustrováno i scénou s husitským vozem vytvořeným v reálné velikosti:

Nekonvenčně řešené je celé mezipatro věnované období třicetileté války:

Druhá část je zaměřena na roky 1740–1914. Úvodu expozice dominuje dřevěný lékárenský vůz z druhé poloviny 18. století se scénou ošetřování raněného:

Dalšími výraznými tématy jsou napoleonské války a prusko-rakouská válka v roce 1866. Vyvrcholením této části a jedním z nejkrásnějších výstavních míst v celé nové expozici je tzv. klenotnice. V ní jsou na speciálně vytvořeném dvoupatrovém prostoru efektně umístěny a nasvíceny vybrané ruční palné zbraně od 16. století do roku 1914. Jedná se o nejcennější exponáty historických palných zbraní ze sbírky VHÚ – zbraně zejména civilní, včetně loveckých.

Zbraně amerického Západu

Expozice 1740–1914 nabízí návštěvníkům také obrazovou galerii, v níž jsou portréty panovníků českých zemí počínaje císařovnou Marií Terezií až po Františka Josefa I.

*  *  *

Po prohlídce dvou zmíněných expozic sestupuji do prvního patra. Třetí část je věnována období 1. světové války a následně vzniku Československé republiky v roce 1918. Válečné části dominují dřevěné nákladní železniční vozy coby symbol tehdejší doby – vlaky přepravovaly vojáky na frontu. K první světové válce se vztahuje i část čtvrtá, kterou je rozsáhlý a důmyslně se vinoucí frontový zákop, kterým procházím:

Dokonalá iluze zákopů je tvořena dřevěnými stěnami, nasvícením a zvukovými efekty. První světovou válku ale dokumentují i velké exponáty jako děla, námořní torpédo, je zde sekce věnovaná chemické válce atd. 

Pátá část se obrací k meziválečnému období 1918–1938. Bohatě je dokumentována existence samostatné Československé republiky, jejích armádních složek, zmíněn je i důraz na brannost a brannou výchovu především v období druhé poloviny 30. let. Vedle toho je zde také představena početná výroba zbraní z československých průmyslových závodů, mnohé z pušek, pistolí atd. jsou zde doloženy v podobě desítek exponátů.

K tomuto období se vztahuje také početná řada vystavených osobních předmětů čelných představitelů státu a armády. Jsou zde exponáty patřící prezidentu Edvardu Benešovi, generálům Aloisi Eliášovi, Stanislavu Čečkovi, Rudolfu Medkovi aj. Jedinečný je také soubor řádů a vyznamenání, kterým dominuje kolekce Řádu Bílého lva ve všech variantách. Celé období končí zobrazením mobilizace v roce 1938, a to jak v podobě předmětů, dokumentů, fotografií, filmových záznamů, tak prostřednictvím věrné makety těžkého vojenského pohraničního opevnění, konkrétně střelecké části betonového srubu s kanónem.

*  *  * 

Scházím do přízemí, kde je recepce, a ještě o patro níže, kde se nachází šestá část – prostorově velkorysá expozice Druhé světové války v dvoupatrově řešeném prostoru bývalého archivu. Je uvozena mimořádným exponátem: kovovým pohraničním sloupem, který byl z našich hranic odstraněn po mnichovské dohodě na podzim roku 1938. Celá expozice je svojí šíří mimořádně bohatá a ukazuje boje druhé světové války na všech frontách, kde se vyskytovali českoslovenští vojáci. V mnoha vitrínách je vystavena široká škála zbraní, stejnokrojů, předmětů osobní potřeby, dokumenty, listiny, fotografie atd.

Vedle frontových bojů je zde také ilustrován domácí odboj v protektorátu, přičemž mimořádný prostor je pochopitelně věnován atentátu na Reinharda Heydricha v květnu 1942. Jsou zde vystaveny předměty vztahující se k aktivitám Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, také vše, co se týká bojů československých vojáků v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici v červnu 1942. 

Speciální část této expozice je věnována obětem holocaustu, která důstojným způsobem uctívá památku československých Židů, kteří během druhé světové války zahynuli v koncentračních táborech. Závěrečná část se pak soustředí na jaro roku 1945 a povstání českého lidu, zachyceno je i období let 1945–1948, kdy došlo k obnově Československa, ale zároveň se rozhodovalo zda bude nadále demokracií či se vydá vstříc nesvobodě.

*  *  *

Znovu vcházím do přízemí s recepcí, kde jsou přímo naproti východu z expozice Druhé světové války dveře vchodu do sedmé části expozice zachycující období od roku 1948 až po současnost. Ukazuje armádu lidovědemokratického Československa, která byla od roku 1955 součástí Varšavské smlouvy. Představena je zde historie bipolárního uspořádání světa během studené války a existence železné opony v letech 1948–1989:

Nechybí obrazy komunistických vůdců, četné předměty ilustrující šeď a zároveň přebujelost socialistické armády. A také její postupný úpadek v době normalizace a omezující orientaci na sovětský vzor. Následuje rozsáhlá závěrečná samostatná část ilustrující vývoj vojenských složek České republiky po roce 1993. Je zde ukázána cesta armády k efektivní součásti NATO a také proměna její výzbroje. Široce jsou zde představeny zahraniční operace našich vojáků, včetně téměř dvacetiletého nasazení našich jednotek v Afghánistánu od počátku 21. století až po rok 2021.

Končím u skříňky s odloženým batohem a vracím se k Národnímu památníku na Vítkově, kde se koná event: 

Základní kámen památníku byl položen u příležitosti 10. výročí vzniku republiky za účasti prezidenta T. G. Masaryka, ale hrubá stavba podle projektu architekta Jana Zázvorky (jeho dcera Stella byla populární divadelní a filmovou herečkou) vznikla až v letech 1929–1933. Hlavním účelem mělo být uctění památky československých legionářů a československého odboje v období první světové války. Slavnostního otevření, plánovaného na výročí založení státu v roce 1938, se však památník nedočkal. V období Protektorátu Čechy a Morava byl obsazen Němci, kteří zde vytvořili sklad wehrmachtu. V současné době se zde nacházejí ostatky neznámého vojína od Zborova, Dukly a také hrob generála Aloise Eliáše a jeho manželky.

V roce 1948 byl Památník předán do rukou státu. Náplň původní funkce se však změnila a od roku 1951 zde byli pohřbíváni významní představitelé Komunistické strany Československa. O dva roky později zde bylo vybudováno mauzoleum prvního „dělnického“ prezidenta Klementa Gottwalda. Přístupné bylo do roku 1962, poté bylo balzamované tělo zpopelněno. Po roce 1989 byly veškeré ostatky vráceny rodinám zesnulých, či uloženy do společného hrobu Komunistické strany na Olšanském hřbitově. V roce 2000 se Národní památník na Vítkově stal součástí programu rehabilitace památek spjatých s dějinami 20. století, o rok později se stal součástí Národního muzea a od října 2009 je po několikaleté rekonstrukci opět otevřen pro veřejnost (od 1. 11. 2023 do 31. 3. 2024 je uzavřen).

Nedílnou součástí Památníku je jezdecká plastika Jana Žižky z Trocnova od sochaře Bohumila Kafky, největší ve střední Evropě a až do roku 2006 i na světě (dnes je třetí). Jako model koně byl vybrán ryzák Theseus z tlumačovského státního hřebčína, Kafka spolupracoval také s mnoha historiky, kteří pomáhali při sestavování Žižkovy výzbroje. Sádrový model dokončil Kafka již roku 1941, ale až v roce 1946 mohla karlínská slévárna V. Mašek sochu odlít. Slavnostního odhalení, ke kterému došlo až na výročí bitvy na Vítkově 14. července 1950 za přítomnosti předsedy vlády Antonína Zápotockého a ministra obrany Alexeje Čepičky, se autor nedožil, zemřel 24. listopadu 1942. Socha je vysoká 9 metrů, dlouhá 9,6 m, široká 5 m a její hmotnost je 16,5 tuny. Je tvořena 120 bronzovými díly spojenými šrouby, její zmenšený model stojí v Přibyslavi, socha hřebce Thesea je v parku slatiňanského zámku. 

Podrobnosti lze dohledat v kapitole Těžce zkoušený památník v knize Toulavá kamera 35, o bitvě na Vítkově se dočtete více v knize Patra Čorneje a Pavla Běliny Slavné bitvy naší historie.