Cestou na setkání toulkařů v Kytlicích

Jako vždy vyjíždíme už ráno s tím, že cestu někde přerušíme a čas využijeme k turistice a geocachingu. Tentokrát padla volba na Ralsko, nikoliv ovšem vrch se zříceninou hradu, ale stejnojmennou obec ležící na samém okraji CHKO Kokořínsko-Máchův kraj

Auto necháváme v Kuřívodech na parkovišti u bytovek. Kuřívody vznikly mezi lety 1264 a 1278 jako jeden z pokusů Přemysla Otakara II. založit královské město na kolonizovaném bezdězském panství. Původní jméno Freistadt (lat. Libera civitas – Svobodné město) zhruba po sto letech zmizelo, od 15. století se používá český název Kuřívody a v 17. století souběžně přeložený název do němčiny Hühnerwasser. Původ názvu Kuřívody je patrně odvozen od „nepatrné vody“, kolem níž se sdružovaly kurovití ptáci. 

Před rokem 1945 žilo v tomto prostoru více než sedm tisíc obyvatel, většinou německé národnosti, na které se po válce stahovalo nařízení o odsunu. V letech 1946–1950 bylo toto území postupně vysídleno a stalo se druhým největším vojenským výcvikovým prostorem. Až do roku 1968 sloužil potřebám naší armády, po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 jej obsadila sovětská vojska. V roce 1988 zde byla dokončena modernizace letiště Hradčany, největší letecké základny Sovětské armády na našem území. S jejím působenim souvisela i výstavba velkého počtu budov a bytů stavěných podle „sovětských norem“. V prostoru žilo trvale více než 20 000 vojáků a jejich rodinných příslušníků.

K 1. 1. 1992 byl VVP Ralsko zrušen a jeho území o rozloze 250 km2 bylo rozděleno do 13 obcí ve třech okresech (Česká Lípa, Mladá Boleslav a Liberec). Vojenské lesy a statky dostaly za úkol postupně zahladit následky vojenského účelového využívání, provést asanaci výcvikových zařízení, prvotní rekultivaci zemědělských a lesních pozemků a nápravu škod na vodních tocích a komunikacích. Dne 1. prosince 2006 byl Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR obci Ralsko navrácen statut města.

*  *  *

Vyrážíme po zelené turistické značce, z rozcestí U Kaliště pokračujeme po červené a posledních asi tři sta metrů na vrchol Velké Bukové (474 m) po neznačené lesní cestě:

Poté, co jsme se potěšili výhledy, sestupujeme na žlutě značenou trasu, která náš další cíl traverzuje, a tak k vrcholu Malé Bukové (431 m) musíme odbočit. Stejně jako na Velké Bukové i zde stával Sovětskou armádou používaný stožár navigační signalizace pro hradčanské letiště. Oba stožáry byly odstraněny:

Malá Buková je neovulkanický vrch, jehož jedinečnost spočívá v pestrosti geologických úkazů na poměrně malém území. V období druhohor byla zdejší krajina zalita mělkým mořem, na jehož dně se usazoval křemenný písek a štěrk, ze kterého vlivem času a tíhy nadloží vznikl pískovec. Na konci druhohor a v třetihorách do otevřených puklin v pískovcích proniklo z hloubky žhavé magma a utuhlo v podobě žil nebo pňů. Dnes, o devadesát milionů let později, se v těchto místech nachází souvrší Malá a Velká Buková. Jeho jádro je tvořeno pevnější vulkanickou horninou, která mnohem lépe odolává erozi než měkčí pískovce, a proto je dominantou zdejší krajiny. Můžeme zde spatřit zajímavé skalní útvary tvořené hned několika druhy pískovců – kromě křemenných také železité (obsahující železitý tmel) a vápnité (s karbonátovým tmelem):

Souřadnice „stejdží“ zdejší earthkeše nás přivádějí na dvě zajímavá místa. Tím prvním  je tzv. skalní řícení pískovce:

Díky tomuto sesuvu části pískovcové skály máme možnost spatřit na odlomených balvanech fosilie druhohorních mušlí:

Druhá zastávka nás přivádí na místo odkryvu vulkanické horniny (čediče) s patrnou sloupcovitou odlučností, kterou známe z mnoha jiných lokalit:

Z vrcholu se vracíme stejnou cestou na žlutou značku, kterou u rozcestníku pod vrchem Víšek (308 m) měníme za modrou. Odbočka ze značky nás přivádí na vrchol se zajímavými skalkami:

Snad ani nemusím zdůrazňovat, že nás sem přivedla touha ulovit další kešku...

Vracíme se na rozcestí a po Staré mělnické cestě přicházíme do míst, kde stávala osada Strážov. Německé jméno Strassdorf prý vzniklo zkomolením slova „stráž“. Bývala zde i sklářská huť s jednou pecí a v milířích se pálilo dřevěné uhlí. Sklárna je jako činná uváděna k roku 1727 s huťmistrem Janem Josefem Kittlem, zanikla na počátku 19. století. V roce 1914 byl zahájen provoz na 25 km dlouhé úzkokolejné lesní železnici z Rečkova do Hradčan, která dopravovala dřevo do papírny v Bělé pod Bezdězem přes Strážov, kde byla vybudována výhybna a nákladiště. V letní sezóně byla železnice využívaná i k vyhlídkovým jízdám polesím pro žáky lesních škol a učilišť. Provoz na dráze byl ukončen roku 1950, její trasu lze v krajině vysledovat dodnes.

Do Kuřívod se vracíme zpočátku neznačenou lesní cestou a pak po žluté turistické značce.

Následuje článek Po kopcích kolem Kytlic