Vydáváme se na cestu kolem Světa. Nebojíme se, kolik peněz to bude stát a kolik cizích jazyků bychom měli umět, protože velké „S“ značí, že se jedná o rybník Svět, sedmý největší na Třeboňsku
Když se řekne Třeboň, automaticky se člověku v mysli vybaví kapr. My se s pár kapry setkáváme hned při příjezdu do města:
Zdobí velký a značně frekventovaný kruhový objezd, který v červenci 2001 nahradil původní křižovatku se semafory. Kapři, jejichž autorem je akademický sochař Josef Nálepa, jsou zde od roku 2005 – a nejsou z bronzu, jak by se mohlo zdát, ale ze sklolaminátu stříkaného do formy. Stejnou technikou se vyrábějí např. kánoe: Nejprve se chystáme „ulovit“ pár kešek v blízkém okolí a pak přejíždíme k seníkům u Zlaté stoky, vodního kanálu, který v délce kolem 42 km napájí rybníky na levém břehu Lužnice. Zlatou stoku vybudoval v letech 1508 až 1518 Štěpánek Netolický (asi 1460–1538), který mimo jiné také vyprojektoval opevnění Třeboně. Mokré louky se seníky roztroušenými po okolí patří k symbolům Třeboně – a právem. Používají se zde od nepaměti:
 |
| Některé seníky nepřežily... |
Původně mokrá luka obklopovala celou východní část Třeboně a mohla být tak podmáčená, že v nich zapadaly povozy a dokonce dobytek. Jedinou cestou přes ně byl tzv. Dlouhý most vedoucí Hradeckou bránou daleko od města a dále pak navážená cesta, zpevněná vrstvami dřeva, tzv. hatěmi. V době povodní tyto louky mizely pod vodou docela a z Třeboně se stával vodní hrad. Proč tedy ty seníky? Bažinatý terén neumožňoval, aby se pro seno na louky zajelo v létě hned po usušení. Ukládalo se tedy do seníků a čekalo se na první mrazy, které zpevnily půdu natolik, aby bylo možné zajet pro ně vozem.Po úspěšném nálezu několika kešek se vracíme k autu, projíždíme napříč celým městem a zastavujeme v autokempu Třeboňský ráj na břehu Opatovického rybníka: Stan budeme stavět až absolvujeme Cestu kolem Světa. Naučná stezka má dvanáct kilometrů, je na ní šestnáct zastavení a je určena přednostně pro pěší, v borovém lese totiž musí cyklisté přes kořeny a někde na podmáčených místech přes můstky... Stezku v roce 1978 vymyslel Rostislav Černý, profesor třeboňského gymnázia. V akci Z ji realizovali pionýři, ochránci přírody a jiné „podezřelé živly“. Slavnostně otevřena byla 21. června 1985. I když to mnohým návštěvníkům nepřijde, tak park se Schwarzenberskou hrobku není v Třeboni, ale v katastru sousedního Domanína. Hranici obou katastrů dodnes vyznačují barokní boží muka, stojící tak trochu zastrčeně mezi autobusovou zastávkou a sezóním stánkem s občerstvením. Dříve se jmenoval „Kiosek U hrobky“ a jak mi při rozhovoru prozradila jeho majitelka, před pěti lety jej koupila a přejmenovala na „Bistro U Světa“. Boží muka jsou v okolí Třeboně naprosto ojedinělá nejenom svým stářím, ale také provedením. Nechal je zde vztyčit významný třeboňský důchodní Lorenc Perger z Rozenwertu na památku své první manželky Kateřiny Kábové z Rybňan, která v roce 1640 podlehla moru. Sloup byl vystavěn právě na hranicích dvou sousedních katastrů, v místech kde po několik staletí zatáčely pohřební průvody ke hřbitovu s kostelem sv. Jiljí, později pak i k nové Schwarzenberské hrobce.
Stále původní čtyřboká lucerna byla v rámci restaurování oživená čtyřmi novými obrázky (např. sv. Vojtěcha) od výtvarnice přímo z Třeboně a byly na ní obnoveny nápisy Lor. Per/ z Rozen / wertu / 1649. Při provádění restaurátorských prací bylo zjištěno, že sloup nesoucí lucernu již pravděpodobně není původní. Zřejmě nahradil rozlomený sloup někdy po té, co byla boží muka v minulosti povalena nebo poškozena. Také křížek na špici lucerny již není původní – kamenný. Cestou ke hrobce míjíme nízké stavení s uzavřeným dvorem v novogotickém stylu. Původně strážní domek vystavěný v roce 1877 sloužil jako fara:
Vzhledem k tomu, že v kapli Božího vykupitele, která je v patře Schwarzenberské hrobky, byly až do roku 1948 slouženy pravidelné zádušní mše za zde pohřbené příslušníky tohoto rodu, byl ke kapli ustanoven i samostatný farář a ten, aby se nemusel zdlouhavě přesouvat až z Třeboně, bydlel na dohled od svého „pracoviště“ – hrobky. Výstavbu nového místa posledního odpočinku Schwarzenbergů iniciovala v Třeboni kněžna Eleonora ze Schwarzenbergu, rozená z Liechtensteinu, s manželem Janem Adolfem II. Schwarzenbergem, kteří také stáli za přestavbou zámku Hluboká do dnešní novogotické podoby. Od roku 1784 byli príslušníci hlavní větve schwarzenberského rodu pohřbíváni v již zmíněném nedalekém hřbitovním kostelíku sv. Jiljí. Ten však v druhé polovině 19. století byl již zaplněn a také nevyhovoval poměrně přísným hygienickým předpisum, které mimo jiné nařizovaly samostatné odvětrávání prostoru hrobky a balzamování těla před uložením do dvoupláštové rakve. Původní projekt nové hrobky navrhl významný rakouský architekt Johann Schmidt, který však nebyl dostatečně obeznámen s problematikou podloží a jeho návrh nebyl realizován. Znovu zde našel uplatnění knížecí stavitel Damasius Deworetzký, spolutvůrce přestavby zámku Hluboká. Navrhl dvoupodlažní budovu v novogotickém slohu na půdorysu osmiúhelníku s monumentální schodišťovou rampou. Se stavbou bylo započato 14. července 1874 a podíleli se na ní řemeslníci z celých jižních Čech. Dne 29. července 1877 hrobku slavnostně vysvětil bratr knížete Jana Adolfa II., pražský arcibiskup Bedřich Schwarzenberg.
Střízlivému prostoru kaple dominuje novogotický oltář z bílého pískovce, sádry a mramoru, zasvěcený Božskému Vykupiteli, zhotovený sochařem Josefem Pokorným. Vlastní hrobka se nachází pod úrovní terénu i hladiny rybníka Svět. Aby voda z písčité půdy neprosakovala základem stavby, byl okolo ní zřízen vzduchový kanál, široký 60 cm a hluboký dva metry. V hrobce byly v zinkových rakvích během let postupně uloženy ostatky (i symbolicky) 26 příslušníků rodu, mezi nimi i kněžna Eleonora, která zemřela roku 1873 a otevření hrobky se nedočkala. Poslední pohřeb se zde uskutečnil v roce 1938. Od Schwarzenberské hrobky míříme ke hřbitovu ležícímu na okraji anglického parku. Vpravo od vstupní brány je bývalá márnice a nedaleko od ní – u kamenné ohradní zdi – hrob, v němž je pochován Jiří Hanzelka (1920–2003), cestovatel, fotograf a novinář, který spolu s Miroslavem Zikmundem (1919–2021) projel takřka celý svět.
Uprostřed hřbitova stojí kostel sv. Jiljí, který Schwarzenbergové využívali od roku 1784 až do dokončení nové rodové hrobky v sousedním parku v roce 1877, tedy téměř po dobu sta let, jako pohřebiště. Druhotně byli uloženi ve Schwarzenberské hrobce a sarkofágy s jejich ostatky jsou v ní umístěny vlevo od vstupu do krypty. Původně mnohem menší gotický kostelík je zde doložený již v roce 1515, kdy ještě neexistoval jeho dnešní velký soused – rybník Svět. Toto rybniční dílo naopak hrozilo zkázou tehdejšímu kostelíku, ale naštěstí se tak nestalo. Jakub Krčín celou akci k záchraně kostela před vodou z rybníka popisuje 26. 4. 1574 takto: „Kostel item zemí obvozujeme a v několika málo dnech s tím dílem hotovi budeme a jej dobře opatříme, že beze všeho nebezpečenství vody tu zůstati bude moc, a v pravdě že by byla škoda aby sjíti měl, nebo nemálo ten rybník šlechtiti bude.“ Jak potěšující slova od velkého stavitele tehdejší doby. Tak se tedy stalo, že kostelík naopak za vlády Viléma z Rožmberka v letech 1574–1576 prošel poměrně významnou přestavbou. Dominanta kostela, věž s barokní cibulovou makovicí, byla přistavěna až v roce 1776, za panování Schwarzenbergů. Pokračujeme po jižním břehu Světa nejprve po cestě, později po pěšině a pak znovu po cestě, která sem přišla jako odbočka z hlavní silnice na Domanín. Po levé ruce mineme Církvičný rybník a po pravé ruce místo, kde jsem v roce 1970(!) stanoval s rodiči:
Míjíme několik usedlostí s neobvyklým názvem Odměny, které jsou zbytkem větší osady, jež zde vznikla po dokončení rybníka Nevděk jako náhrada místním usedlíkům za jejich zatopené pozemky. Vzpomínám, jak jsme sem chodili s plastovým kanystrem pro pitnou vodu:
 |
| Samota tehdy... |
 |
| ... a dnes |
Začíná krápat, a tak jsme rádi, že přicházíme ke Spolskému mlýnu, kde se můžeme schovat. Pochází z roku 1861. Jedním z mlynářů byl Josef Fujan, který v roce 1882 dal postavit kapličku před mlýnem jako prosbu Panně Marii, aby uzdravila jeho ženu:
U kaple byla panem Veselým, dalším zdejším mlynářem, zasazena lípa malolistá jako Strom svobody. Rodina Veselých, jehož mlynářská tradice počíná od roku 1687, vlastnila mlýn od roku 1901 do poválečného znárodnění, ale mlelo se zde přibližně do roku 1963. K mlýnu byla přistavěna pila, která funguje dodnes a je v majetku města Třeboně. Zastavujeme se U napitého komára (tak se jmenuje karavan sloužící jako sezónní občerstvovací kiosek) a pak u památného Břilického dubu na břehu rybníka Dolní Zlatník, sloužícího k chovu plůdku kapra:
Na dubu roste sírovec žlutooranžový zvaný též chorošovec sírový či choroš sírový, dřevokazná houba z čeledi troudnatcovitých. Mladé plodnice tohoto druhu sírovce jsou, na rozdíl od plodnic příbuzného sírovce horského, označovány jako jedlé a chutné: Trasa naučné stezky pokračuje lesem a pak až na okraj Třeboně úzkou pěšinou loukami. V lázeňském parku na čas opouštíme naučnou stezku a vydáváme se k lázeňskému sanatoriu Aurora: Třeboň má lázně dvoje. Ty starší, Bertiny, fungují již od roku 1883 a nacházejí se na severním okraji historického centra města. Třeboňské podnebí, krása města i jeho okolí a především unikátní složení zdejší léčebné rašeliny zajišťovaly lázním takový úspěch, že časem přestala jejich kapacita stačit a začalo se uvažovat o výstavbě úplně nových, moderních velkých lázní. V březnu 1967 se začalo se stavbou, slavnostní otevření se konalo – jak bylo za socíku zvykem – symbolicky 7. listopadu 1975, v den 58. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Lázně dostaly správně angažovaný název Aurora, podle slavného křižníku, který revoluci odstartoval, a do parku před bazén byla umístěna socha hlavního bolševického revolucionáře Vladimira Iljiče Lenina. Lázně fungují dodnes, po privatizačních tahanicích v 90. letech je do svého vlastnictví získalo město Třeboň. Co se týče názvu, měly lázně vlastně štěstí. Po revoluci se začal název vykládat jinak. Jaký křižník, jaká revoluce? Aurora je přece bohyně červánků! A bylo to, název mohl zůstat, na rozdíl od Lenina, místo něhož se objevila řádně macatá Afrodita. Při rekonstrukci pavilónů A a B přibyl na jižní straně budovy A venkovní evakuační výtah se schodištěm. Veřejnosti je přístupný, a tak neváháme a během několika vteřin máme z vyhlídkové plošiny ve výšce 25 m jako na dlani rybník Svět, Třeboň a její širé okolí: Znovu se dostáváme do lázeňského parku a kolem několika dřevěných soch přicházíme opět na naučnou stezku. Míjíme loděnici zdejšího veslařského oddílu TJ Jiskra s více než osmdesátiletou tradicí. Proslavila ho čtyřka s kormidelníkem, která z helsinské olympiády v roce 1952 přivezla zlaté medaile. Bójky na hladině Světa vyznačují dráhy, v nichž trénují a závodí současní členové oddílu. Přicházíme na hráz rybníka Svět k památníku Jakuba Krčína z Jelčan (1535–1604), jednoho z nejznámějších českých rybníkářů. Jeho socha v nadživotní velikosti od akademického sochaře Jana Hendrycha stojí od roku 2004 na hrázi nad přístavištěm, z něhož vyplouvá výletní loď na okružní plavbu.
Krčín pocházel z chudého zemanského rodu. Měl za sebou nedokončená studia vodohospodářství na Karlově univerzitě. Po studiích působil na panství Viléma Trčky z Lípy a roku 1561 vstoupil do služeb Rožmberků. Stalo se tak díky přímluvě Evy z Rožmberka, kterou zachránil v lese po pádu z koně. Byl jmenován podpurkrabím a o rok později purkrabím Českého Krumlova, roku 1569 se stal regentem rožmberského panství. V těchto funkcích se zasloužil o hospodářský rozkvět rožmberského panství. Ve výstavbě rybníků na Třeboňsku navázal na Štěpánka Netolického, mnoho rybníků zbudoval (nap. Spolský, Potěšil, Nevděk) či rozšířil (např. Opatovický, Záblatský, Dvořiště, Naděje, Skutek). Od roku 1584 šest let budoval největší rybník Rožmberk, nacházející se přímo na Lužnici. Za účelem jeho ochrany byla současně s jeho výstavbou vytvořena Nová řeka, převádějící povodňové průtoky Lužnice do Nežárky. Funkci regenta vykonával ve službách Viléma z Rožmberka až do roku 1589. Pokud jde o jeho osobní život, stala se jeho první manželkou paní Dorota, vdova Slepičková z Krumlova, rozená z Radkovic, která byla o třicet let starší než Jakub Krčín. Tento sňatek, uzavřený roku 1566, byl majetkově promyšlený, jelikož tehdy mu hrozilo vězení pro dlužníky. Sňatkem vyženil měšťanský dům v Českém Krumlově a značné bohatství. I přes manželčin vysoký věk trvalo toto manželství celých 21 let. Krčínovou druhou manželkou byla Kateřina Zelendarová z Prošovic, kterou si vzal roku 1588, rok poté, co ovdověl. Druhá žena mu však zemřela již roku 1601. Měl s a Sedlčan ní šest dcer.
* * *
Po mohutné dvakrát lomené hrázi dlouhé 1525 metrů a lemované vzrostlými 300 let starými duby míříme do autokempu, máme za sebou asi sedmnáct kilometrů:
Rybník, který v letech 1571–1573 vznikl na místě Svinenského předměstí a osady Dvorce a měl původně plochu 380 ha, nazval Krčín Nevděk pro obtíže při jeho stavbě. Po povodni v roce 1611 byl hrází oddělen od Opatovického rybníka a od té doby je nazýván Svět. V současné době má vodní plochu 214 ha a zadržuje asi 3,6 mil. m3 vody (při povodni v roce 2002 však dokázal zadržet 10 až 11 miliónů m3 vody). Dodnes v něm rybáři chovají ryby, které loví každým druhým rokem.
Žádné komentáře:
Okomentovat