Jarda Vála: Ligurie – turistika na italské Riviéře (VI)

Předchozí článek Ligurie – turistika na italské Riviéře (V)

Návštěva Monaka

Na místě dnešního Monaka založili už v 5. století př. n. l. Féničané přístavní město. Později se zde připomíná řecká osada s chrámem Héraklea Poustevníka, kterému se tu říkalo Monoecus. Z řeckého slova monoikos (mnich, poustevník) vzniklo jméno města a celé země. Ve 2. stol. př. n. l. obsadili řeckou osadu Římané, které později vytlačili Arabové (Saracéni). I v dalších stoletích se vládci a ochránci mnohokrát vystřídali. Nejdříve sem přišli Janované (968), kteří vytvořili samostatné monacké knížectví pod svou ochranou (1217). Později se však stalo španělským protektorátem (1524) a nakonec ho vzala v ochranu Francie. Za Velké francouzské revoluce (1793) bylo knížectví dočasně připojeno k Francii, ale v roce 1814 byla jeho nezávislost obnovena. Po vídeňském kongresu se Monako dostalo pod ochranu Sardinského království. Francie se však o knížectví zajímala i nadále. Podařilo se jí část jeho území odkoupit (1861), čímž se rozloha země zmenšila na jednu dvanáctinu. V roce 1865 byla s Francií uzavřena celní unie a v roce 1917 byly jednotlivé obce knížectví administrativně spojeny a vytvořily tak městský stát. Během první světové války bylo Monako neutrální, za druhé světové války ho okupovala nejdříve italská, od roku 1942 německá vojska. Osvobozeno bylo 3. září 1944.

Státní znak Monaka je rodový knížecí erb domu Grimaldi. Štít, routovaný stříbrně a červeně a ovinutý řetězem Řádu sv. Karla, položený na červený plášť, podšitý hermelínem a převýšení knížecí korunou (fakticky jde o královskou korunu).

Monako má rozlohu 195 hektarů a čtyřicet tisíc obyvatel. Od roku 1949 do roku 2005 mu vládl kníže Rainier III. (1923–2005). Po jeho smrti vládne jeho syn Albert II. (*1958).

Nemůžu nevzpomenout hlášky z povídky Šimka a Grossmanna Můj první mejdan: „Vy jedni darmožrouti! Zatímco italský dělník stávkuje a kníže Rainier Monako opustiti nehodlá, vy se zde obnažujete a alkoholem za mých šedesát hrdlo proléváte do omrzení.“

Když si v roce 1952 zahrála americká kráska Grace Kellyová ve filmu V pravé poledne, světová kinematografie objevila další hvězdu. Mladá herečka se stala favoritkou Alfreda Hitchcocka a vše nasvědčovalo obrovské kariéře (v roce 1955 dostala Oscara). Ale od 19. 4. 1956 bylo všechno jinak, protože se provdala za monackého knížete Rainiera III. Z herečky se stala kněžna Gracia Patricia. Místní ještě dnes tvrdí, že přijela do Monaka v pravý čas. O to větší šok způsobila svou tragickou smrtí dne 14. 9. 1982, kdy její auto vylétlo ze silnice (prý v místech automobilové honičky z filmu Chyťte zloděje, v němž také hrála).

* * *

Autobus zastavuje v podzemní garáži a my se výtahem dostáváme na dohled světoznámého Oceánografického muzea, které je dominantou této části monacké skály. Lidé si myslí, že muzeum založil Jacques-Yves Cousteau, ale to je omyl, muzeum vzniklo už v roce 1910 z popudu knížete Alberta I. a Cousteau byl jeho nejslavnějším správcem.

Palácové zahrady, známé také jako Les Jardins Saint-Martin, jsou klidnou, krásně upravenou oázou nabízející úžasný výhled na Monako a Středozemní moře:

Zahrady jsou známé svými dobře udržovanými květinovými záhony, stinnými promenádami a panoramatickými výhledy. Návštěvníci si mohou vychutnat svěží zeleň, živé květinové expozice a poklidnou atmosféru. Zahrady mají také historický význam, protože jsou součástí areálu paláce již od 19. století.

Socha Grace

Z parku vycházíme přímo proti katedrále Neposkvrněné Matky Boží, Cathédrale Notre-Dame-Immaculée:

Byla vybudována v letech 1875–1903 na místě prvního farního kostela v Monaku, postaveného v roce 1252 a zasvěceného sv. Mikuláši, zbořeného v roce 1874.

Jsou zde uloženy ostatky mnoha vládců a dalších členů rodu Grimaldiů včetně kněžny Grace a knížete Rainiera III.:

Knížecí palác (Palais Princier) je sídlem hlavy celého ministátu Monako. Je ústředním bodem monackého Starého města rozkládajícího se na skále Le Rocher v historické části Monaco-Ville. Stojí na místě bývalé janovské pevnosti, kterou v roce 1215 vybudovali Janované. V noci 8. ledna 1297 ji se svými muži obsadil janovský šlechtic Francesco Grimaldi v převleku za řeholníka a založil tak dodnes trvající vládu Grimaldiů v Monaku. I díky tomuto kousku byl znám pod přezdívkou „il Malizia“ neboli Prohnaný či Mazaný. Jeho nástupcem se stal jeho synovec Rainier I., což znamená, že dnešní Grimaldiové nejsou jeho přímými potomky. Socha Francesca Grimaldiho převlečeného za františkánského mnicha stojí nedaleko paláce:

První budova Knížecího paláce vznikla již ve 13. století, z původního opevnění se však do dnešních dní dochovala pouze jediná věž, protože palác během sedmi století prošel mnoha přestavbami. Dnes se jedná o elegantní rezidenci s renesanční fasádou, naposledy výrazně přestavěnou ve druhé polovině 19. století:

Sídlo monackého knížete střeží čestná stráž, tzv. carabiniers, v letních červeno-bílých a v zimních černých uniformách. Stráž se rekrutuje z veteránů vatikánské Švýcarské gardy a zpravidla každý den v 11:55 se koná ceremoniální střídání na náměstí přímo před palácem.

Stojí na něm mimo jiné i děla a dělové koule vyrovnané podél zdi do jehlanů, které Monačanům věnoval francouzský král Ludvík XIV.:

Během prohlídky Knížecího paláce je k vidění celkem 15 sálů:

Zaujme především Zrcadlová galerie s křišťálovými lustry a úchvatnými dekoracemi. Zlatý hřeb návštěvy pak představuje prohlídka Trůnního sálu, v němž se již od 16. století konají oficiální ceremonie. Právě zde v roce 1956 proběhl také úřední sňatek knížete Rainiera III. a hollywoodské herečky Grace Kellyové. V centru místnosti stojí pozlacený knížecí trůn, nad nímž visí baldachýn z červeného sametu, na nějž si kníže odkládá svoji korunu.

Opouštíme nejen Knížecí palác, ale také vlastní čtvrť Monako. Monacká ústava z roku 1911 totiž vytvořila tři komuny: Monaco-Ville, Condamine a Monte Carlo. V části Condamine se krátce zastavujeme u kostela Sainte Dévote, zasvěceného sv. Devotě, patronce Monaka:

Na samém počátku 4. století na Korsice (tehdy římské provincii) římský místodržitel Dioklecián nařídil velké pronásledování křesťanů. Mladá křesťanka Dévote byla zatčena, uvězněna a mučena. Byla ubita, nebo ukamenována, aniž by se vzdala své víry. Po její smrti guvernér provincie nařídil její tělo spálit, ale křesťané je přemístili na loď směřující do Afriky, kde – jak se domnívali – bude mít křesťanský pohřeb. Loď zastihla bouře, ale objevila se holubice, která bezpečně navedla loď do Monaka a tam najela na mělčinu v údolí Les Gaumates. Na místě byla postavena kaple, poprvé zmíněná kolem roku 1070. Později byla několikrát přestavována a rozšiřována, v roce 1887 se stala farním kostelem.

Mírným stoupáním pokračujeme do Monte Carla, třetí části Monaka. V roce 1963 získal Franois Blanc, bývalý nájemce kasina v Bad Homburgu, koncesi na zřízení zdejší herny. Postavil Casino a Hotel de Paris – a díky hráčům z celé Evropy byl založen blahobyt Monaka. Monte Carlo, budované s neobyčejnou velkorysostí, záhy získalo světovou proslulost a v průběhu několika dalších desetiletí zaznamenalo knížectví neobyčejný hospodářský vzestup.

Budova Casina je postavena v empírovém slohu podle plánů pařížského architekta Charlese Garniera, stavitele Opery v Paříži:

Ve velkých, vzdušných sálech jsou nejen herny, ale i koncertní, divadelní a výstavní sál a několik restaurací. Brána kasina se otevírá v deset hodin dopoledne a prvními návštěvníky jsou většinou zvědavci a turisté, kteří si semtam trochu zahrají a pokoušejí osud, ale skuteční hráči přicházejí až večer. Také my se jdeme podívat jen do vestibulu:

Za starých dobrých časů se hráči, kteří přišli o veškeré jmění, vrhali z útesů za kasinem rovnou do moře, anebo se decentně zatřelili v hotelovém pokoji stříbrnou pistolí, kterou jim dalo k dispozici vedení podniku. Mrtvoly byly pak za ranního rozbřesku odtransportovány přes hranice do sousedního Beausoleil. Zároveň s tím, jak pohasínal lesk aristokracie, mizely také způsoby noblesní dekadence. Už léta se v Monte Carlu nikdo nezastřelil... Ono také kdo by se dnes chtěl vrhnout dolů, neskočil by moc hluboko, v nejlepším případě by si srazil vaz na ploché střeše hotelu Fairmont Monte Carlo, dříve Loew´s.

* * *

Po schodišti sestupujeme k proslulé zatáčce známé z televizní obrazovky při přenosech Velké ceny Monaka, nejsledovanějšího závodu v kalendáři Formule 1:

Vlásenka u hotelu Fairmont, nejpomalejší místo na tratích F1

„Jezdit s formulí jedna ulicemi Monte Carla je asi jako jezdit na kole doma v obýváku.“ Nadsázka Nelsona Piqueta, trojnásobného mistra světa, není příliš přehnaná. Asfaltové ulice Monte Carla, na nichž po celý rok pulsuje normální městský provoz, se několik týdnů před Velkou cenou proměňují v závodní dráhu. Lenují ji trojitá svodidla o celkové délce sedmadvaceti kilometrů, nejsou tu široké rovinky ani prostorné boxy.

„Monako pro mě znamená největší výzvu,“ řekl třiatřicetikletý Brazilec Ayrton Senna, který vlastnil apartmá hned u okruhu, v patnáctém patře paláce Houston. Poprvé vyhrál v Monaku v roce 1987 a od roku 1989 ještě pětkrát za sebou (zemřel v roce 1994 při havárii na Velké ceně San Marina).

Okruh dlouhý 3,328 kilometru obkrouží jezdci 78krát, celkem najedou 259,584 km. Při závodě je čeká více než čtyři tisíce přeřazení rychlostních stupňů. Pětkrát za sebou vyhrál v Monaku Angličan Graham Hill, nazývaný Král Monte Carla, a o třicet let později sedminásobný mistr světa Němec Michael Schumacher.

* * *

Chceme se podívat do Japonské zahrady, ale není to jednoduché. V jejím okolí se intenzívně staví, a tak i když se nám nakonec podaří najít vchod, zjišťujeme, že velká část je momentálně znepřístupněna...