Jarda Vála: Cestou na Slovácko

Cestu do podhůří Bílých Karpat, konkrétně do Tvarožné Lhoty, přerušujeme zastávkou v motorestu Rohlenka, odkud se vydáváme na dvě lokality slavkovského bojiště

Slavkovské bojiště, na němž 2. prosince 1805 došlo ke střetnutí francouzské armády císaře Napoleona I. se spojeneckými vojsky ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I., se nachází pár kilometrů západně od Slavkova, ve zvlněné krajině, která se od té doby příliš nezměnila – vyjma dálnice D1, jež bitevní pole protíná.
Připomínám, že díky bitvě se stal Slavkov světoznámým, byť nikoli pod svým českým názvem, ale pod německy znějícím jménem Austerlitz. Nedejme se však zmýlit, toto slovo má svůj český původ, je totiž zkomolenou podobou názvu osady Novosedlice, která kdysi stála na místě dnešního Slavkova. Při pokusech starých písařů převést název do němčiny se objevovaly tvary Nouzedeliz, Nausedlitz, Neusserlic, Nausterlitz, až z toho zůstalo Austerlitz. Zrod tohoto názvu objasnil významný český historik a politik František Palacký.

Populární Motorest Rohlenka, který se nachází na 207. kilometru dálnice D1, byl postaven před pětadvaceti lety na místě původního zájezdního hostince.
První naše návštěva patří návrší Žuráň, jedné z dominant bojiště bitvy tří císařů, němému svědku slavného střetnutí z roku 1805. Francouzi mu říkají Návrší císařovo nebo Napoleonův stůl, protože Napoleon Bonaparte si ho zvolil za své stanoviště a řídil odtud první fázi celé bitvy u Slavkova. Návrší, které se nachází v pravé části severního okraje bojiště, mu poskytovalo výhled na velkou část bitevního pole od Santonu nad Tvarožnou až po Pracké návrší obsazené spojenci.
Žuráň (286 m) je návrší zčásti uměle vytvořené z hlíny a kamení z doby stěhování národů, takže je také významným archeologickým nalezištěm. Není bez zajímavosti, že v informačním textu Mohyla Žuráň je zmíněn archeolog, specialista na dobu římskou a na stěhování národů doc. PhDr. Euard Droberjar, Ph.D., rodák ze Světlé nad Sázavou.
Francouzi říkají Žuráni Císařovo návrší nebo Napoleonův stůl, protože Napoleon Bonaparte si ho zvolil za své stanoviště a řídil odtud první fázi bitvy u Slavkova. V půl deváté dal rozkaz k útoku a zde také spatřil legendární vycházející „le soleil d ´Austerlitz“, slavkovské krvavé slunce. To mu prokázalo službu tím, že rozptýlilo mlhu a osvětlilo Pracký vrch se spojeneckými vojáky, kteří začali sestupovat do údolí k Telnici a Sokolnicím, zatímco jeho vlastní vojsko zůstalo mlhou nadále skryto. Nemám v úmyslu popisovat průběh bitvy, spokojme se proto konstatováním, že francouzská armáda zde drtivě porazila spojenecké vojsko ruského impéria a habsburské monarchie.

Vrchol Žuráně dnes kromě dvou javorů zdobí památník v podobě leštěného žulového kvádru s bronzovou plastickou mapou bojiště, odhalený 5. července 1930. Nechal jej zřídit generální štáb československé armády z iniciativy francouzského maršála Louise Francheta d´Esperey. Autorem památníku byl pražský architekt Vojtěch Kerhart, bronzové odlitky zhotovil umělecký slévač Karel Barták. Deska s plastickou mapou bojiště o rozměrech 110 x 110 cm zobrazuje bitevní rozložení vojsk v sedm hodin ráno a je zde také část slavné Napoleonovy proklamace po bitvě:
„Vojáci! Můj národ přivítá vás s radostí a stačí řeknete-li: byl jsem v bitvě u Slavkova, aby se odpovědělo: Hle, hrdina. Napoleon“

Kromě reliéfní mapy Barták odlil také napoleonský znak – písmeno N s císařskou korunou, lemované vavřínovým věncem se stuhou – umístěný na východní straně kvádru a nápisy na ostatních stranách. Jednotlivé kovové prvky byly, jak je v našich končinách zvykem, několikrát odcizeny. V roce 1955 dokonce zmizela celá deska s mapou, která byla později nalezena ve sběrně kovů v Rakousku rozřezaná na třináct dílů! A to se už tehdy jednalo o kopii původního díla! V roce 1996 byla deska nahrazena replikou z jiného materiálu, ale i ta byla v dubnu 2004 ukradena… Současná deska je tedy již čtvrtá!
Druhá naše zastávka patří nedalekému Památníku tří císařů. Nachází se na kótě 293 pár stovek metrů jižněji od božích muk stojících na křižovatce silnic z Prace do Křenovic a z Blažovic do Zbýšova. Boží muka ze 17. století přečkala boje v průběhu Bitvy tří císařů, nikoli však padesátá léta minulého století. Dne 2. prosince 1992 byla na jejich místě odhalena a vysvěcena nová boží muka, která podle návrhu Miroslava Pražáka postavil zedník Jan Holoubek z obce Prace.

Památník tří císařů byl postaven péčí Československé napoleonské společnosti (ČSNS) založené v roce 1930 a roku 1990 obnovené, Jihomoravského kraje a obce Zbýšov u Brna. Slavnostní odhalení se konalo 17. září 2005 k 200. výročí bitvy u Slavkova. Autorem ideje pomníku je historik Václav Pyllmajer, výtvarné zpracování je dílem brněnského malíře a sochaře Martina Hotárka. Umělecké zpracování kamene provedl Aleš Zlatohlávek z kamenického provozu ve Stěžerech u Hradce Králové. Podnět k výstavbě pomníku v těchto místech dal v roce 1999 první předseda ČSNS Ing. Jan Špatný, který se však jeho dokončení a odhalení nedožil.

Tři kamenné sloupy, na jejichž vrcholu je umístěno symbolické slavkovské slunce, připomínají tři panovníky. Na jednotlivých tabulích je česky, francouzsky, rusky a německy vytesán text:
„V den bitvy 2. prosince 1805 prošli těmito místy v různých hodinách císař Francouzů Napoleon I., ruský car Alexandr I. a rakouský císař František I., jejichž armády zde bojovaly. Toto krvavé střetnutí bylo nazváno Bitva u Slavkova nebo také Bitva tří císařů.“
Výběr stavebního kamene nebyl náhodný – tři sloupy jsou z francouzské žuly, balvan s nápisovými deskami je z ruské žuly a další části pomníku jsou ze žuly německé.
Popojíždíme jen pár kilometrů k návrší Zlatá hora, které se zdvíhá nad Křenovicemi. Vlevo od silnice je pod stromy umístěn kamenný smírčí kříž. Původně se nacházel o několik set metrů níž, směrem k Brnu, na mezi, kde měl údajně splašený kůň oráče usmrtit dívku, která zde žala trávu. Kříž byl přesunut na toto místo po zcelování pozemků ve 30. letech 20. století.

Vpravo od silnice nachází hromadný hrob, kde navždy odpočívají stovky vojáků padlých v Bitvě tří císařů. Křenovičtí říkají tomuto místu „Na krchůvku“.

Odtud již jedeme bez zastávky do Strážnice. V době tureckého nebezpečí, ve druhé polovině 16. století byl majitel panství Jan III. ze Žerotína jmenován hlavním vojenským velitelem Moravy a podle nařízení opevňoval pohraniční města. Tehdy bylo dobudováno opevnění Strážnice. Stará strážní věž byla důkladně přestavěna a zvýšena. Celé město bylo obehnáno valem a vodním příkopem. Největší péče byla věnována zabezpečení příchodů do města na hlavní cestě od Skalice do Veselí. Byly zbudovány dvě brány s věžemi a bočními baštami. Brány dostaly jméno Veselská a Skalická, z obou se zachovaly pouze mohutné boční bašty.

Auto necháváme na náměstí Svobody, takřka přímo pod sochou sedícího Jana Amose Komenského. Vytvořil ji strážnický sochař Miroslav Hudeček, slavnostně odhalena byla v roce 1984. Komenský pobýval ve Strážnici v letech 1604–1605, bydlel zde u své tety.

Toulku městem začínáme výstupem na Bílou věž, která je dominantou města. Byla postavena okolo roku 1615 a sloužila společně s opevněním města k ochraně před ničivými nájezdy z Uher. Její chloubou je hodinový stroj z roku 1900 a dva zvony, z nichž ten starší, bohatě zdobený Svatý Josef, ulitý roku 1719 byl uchráněn před vojenskými rekvizicemi během obou světových válek.

Z výšky přes dvacet metrů se nám nabízí neobvyklý pohled na město a okolí:

Jako odměnu za výstup považujeme návštěvu sousední rodinné cukrárny a kavárny U Anděla s espresem a vynikající zmrzlinou vlastní výroby.
Po krátkém posezení míříme ke kostelu sv. Martina, stojícímu rovněž v sousedství Bílé věže, jen na opačné straně, než cukrárna. Kostel pochází z 15. století a je zasvěcen sv. Martinu z Tours, jehož obraz od kroměřížského malíře Jana Zapletala z roku 1833 zdobí hlavní oltář. Průvodné byl kostel gotický, při opravě po požáru z roku 1718 byl zaklenut a opraven v tehdy panujícím barokním slohu. Vysvěcen byl roku 1750.

Prohlížíme si náhrobek Bernarda ze Žerotína, k němuž se váže pověst o tom, že původně stál vedle oltáře a když měl být po nástupu rekatolizace vynesen z kostela a zazděn do venkovní zdi, vždy se do druhého dne vrátil na své původní místo.
Další naše návštěva patří židovské synagoze a přilehlému židovskému hřbitovu. Původní synagoga ve Strážnici stála s největší pravděpodobností na místě současné budovy, patrně ale byla poškozena požárem, takže se v roce 1804 přistoupilo k vybudování nové. Při renovaci roku 1870 bylo zbořeno původní předsálí se schodištěm na půdu ženského oddělení a průčelí získalo novorománskou úpravu. Bohoslužby zde probíhaly až do 22. června 1941, kdy byla synagoga zdemolován příslušníky SA, vnitřní vybavení bylo zničeno, spáleno a rozkradeno, došlo také k vytlučení oken. Představený náboženské obce Hermann Felix, který Němcům odmítl vydat klíče od synagogy, byl zabit.

Od roku 1948 prostor synagogy využíval podnik TON Strážnice na sklad židlí a teprve v roce 1991 byla vrácena židovské obci. V roce 2008 byla opět slavnostně zpřístupněna veřejnosti, ovšem jen jako výstavní sál, ve kterém bývá během letní sezony každoročně instalována výstava s židovskou tematikou. Vnitřní prostor je opatřen neckovou klenbou, zdobenou geometrizující výmalbou s rostlinnými motivy a hvězdnou oblohou.

V hale se nachází svatostánek ve formě dvojice sloupů překrytých kladím, přístupný po schodišti z prostorného pódia. Okna v synagoze jsou novodobá s půlkruhovým zakončením a barevnou vitráží v podobě šesticípé Davidovy hvězdy.

V současné době je v interiéru synagogy instalována výstava s názvem „Žíli mezi námi“o historii strážnického židovského obyvatelstva. Jsou zde k vidění různé dokumenty a archiválie jako domovní listy, školní vysvědčení, vizitky a navštívenky, volební lístky, účetní doklady a další trojrozměrné exponáty pocházející ze sbírek místního muzea. Výstava je doplněna množstvím černobílých snímků zachycujících strážnické židovské obyvatelstvo či významnější židovské stavby. Součástí výstavy je rovněž rozsáhlá kolekce obrazů místního lékaře Vladimíra Gregora. K našemu překvapení je mezi nimi i portrét malíře Jana Zrzavého.

Celkové množství hrobů na židovském hřbitově se odhaduje na patnáct set. Náhrobky – jak kamenné stély zapuštěné přímo do země, tak novější běžného typu – se nacházejí téměř po celé ploše hřbitovního areálu, výjimku tvoří pouze úzký pás vedle synagogy, kde původně stávala přístavba pro ženy a severozápadní část hřbitova. Náhrobky jsou rozmístěny v přibližně pětatřiceti nepravidelných řadách, nápisy jsou obráceny zpravidla k jihovýchodu.

Starší kameny jsou z pískovce, žuly a mramoru, do 19. století se na nich objevovaly pouze hebrejské texty. Novější jsou ze světlé a tmavé žuly, od poloviny 19. století s dvojjazyčnými nápisy, a to nejprve hebrejsko-německými a později i hebrejsko-českými texty.

Po roce 1945 byl hřbitov osázen ovocnými stromy a objevuje se zde také lípa, v letech 1986–1987 byl vyčištěn a zbaven náletových dřevin.
Posledním cílem je prodejna vín vinařství Zámecké sklepy Strážnice. Sudové víno zde prodávají za padesát či šedesát korun za litr, na výběr je osm druhů.

Kupuji si frankovku a odjíždíme do kempu Lučina u Tvarožné Lhoty, kde máme na týden zajištěnou chatku. Hned po ubytování míříme k nádrži prozkoumat kvalitu vody. Je teplá, jen mírně nazelenalá, ale jinak čistá a nepáchne. Koupá se tu množství lidí, tak to zkusíme také.