Slovácko V

(předchozí článek Slovácko IV)
Další z výletů za poznáním Horňácka a Dolňácka – zkrátka Slovácka

Obec Hrubá Vrbka, ležící nedaleko Tvarožné Lhoty, je typická potoční ves s řadovou zástavbou podél protáhlé obdélníkové návsi, v jejímž středu stojí obecní budovy a typická zvonička. První písemná zmínka o obci, někdy zvané Velká Vrbka (na rozdíl od sousední Malé Vrbky), pochází z roku 1360. Dochovaly se zde památky lidových hospodářských staveb z 18. a 19. století – několik návesních komor a dlouhé řady stodol z kamene a nepálených cihel tzv. kotovic, které stojí z obou stran za obcí. Tato oblast je vyhlášena památkově chráněnou zónou.

Znak tvoří polcený štít, pravé pole červeno-modře dělené, nahoře stříbrná zavinutá střela (z erbu pánů z Kravař, kterým Hrubá Vrbka patřívala po roce 1385), dole stříbrný doleva obrácený kosíř – vinařský nůž s rukojetí přirozené barvy a vztyčené stříbrné krojidlo, v levém zlatém poli vrba přirozené barvy. 
Na okraji obce byl v roce 1782 postaven toleranční kostel Českobratrské církve evangelické, k němuž byla v roce 1904 byla přistavěna věž: 

V 80. letech 20. století byl v obci vybudován pravoslavný monastýr k uctění památky sv. biskupa Gorazda, který se zde v roce 1879 narodil jako Matěj Pavlík. Byl synem zdejšího starosty, studoval gymnázium v Kroměříži a poté bohosloveckou fakultu v Olomouci, kterou ukončil v roce 1902. O čtyři roky později byl vysvěcen na katolického kněze. Pro své vlastenecky laděné články a politickou angažovanost byl mnohým trnem v oku. V roce 1920 vystoupil s kázáním, v němž se přihlásil k odkazu Jana Husa a hovořil o nutnosti náboženské obrody. Proto byl z katolické církve exkomunikován a přihlásil se k nově vzniklé Církvi československé. V roce 1921 byl v Bělehradě vysvěcen na pravoslavného kněze a přijal jméno Gorazd. 25. listopadu 1925 se stal biskupem Československé náboženské obce pravoslavné.

V roce 1942 se dozvěděl, že se v kryptě pravoslavného kostela v Resslově ulici skrývají parašutisté, kteří spáchali atentát na Heydricha. Azyl v kryptě chrámu jim nabídl pravoslavný věřící Jan Sonnevend se souhlasem kaplana ThDr. Vladimíra Petřka, který o situaci uvědomil děkana Václava Čikla a kostelníka Václava Ornesta. Vladyka Gorazd se o úkrytu parašutistů dozvěděl až v den vyhlazení Lidic, večer 11. června, kdy mu Jan Sonnevend oznámil, že se v chrámu skrývá sedm výsadkářů, mezi nimi atentátníci Jan Kubiš, Jozef Gabčík a Josef Valčík. Po jejich smrti se ve snaze zabránit perzekucím pravoslavné církve rozhodl dobrovolně obětovat a všechnu vinu vzít na sebe, přestože o schovaných parašutistech původně nevěděl. Zaslal nejvyšším představitelům dopis, ve kterém nabízel svůj život. V červnu byl zatčen a 4. září 1942 popraven. Jako mučedník byl vladyka Gorazd 4. září 1987 v Olomouci svatořečen.  

Malý, ale útulný prostor chrámu dýchá příjemnou atmosférou. Jeho stěny jsou vyzdobeny freskami: v čele je Kristus, Panna Marie a Jan Křtitel, po zdech jsou to ukřižovaný Kristus s matkou a apoštolem Janem, sv. Cyril a Metoděj, a dále světci Václav s Ludmilou, Ivan, Prokop a sv. Gorazd.

Původně tu byl zbudován jen památník svatého Gorazda, jakási pamětní síň. O vybudování památníku se zasloužil pravoslavný kněz Alexandr Novák ze Znojma společně s místní obyvatelkou sestrou Gorazdou (vl. jménem Růžena Prachařová, rozená Pavlíková). Původní památník je dnes součástí monastýru, který byl založen roku 1989. Společně s památníkem vznikla i kaple, kterou freskami vyzdobil Slovák Lubomír Kupec působící dnes jako kněz z Americe. 
V místnosti, která je věnována životu svatého Gorazda II., jsou uloženy dopisy, které biskup psal, i liturgická roucha, jež používal. Jsou tu novinové články z války, které o něm psaly urážlivým způsobem a označovaly jej za „licoměrného biskupa“. V polovině 90. let sem začali přicházet první zájemci o mnišský způsob života. Prvním představeným se stal Kyrill Pospíšil z Opavy, který tu působil osm let. Od roku 2003 stojí v čele komunity otec Jáchym. Monastýr dnes slouží také jako místo k přespání pro poutníky, kteří si sem přijdou vyslechnout liturgii a nabrat trochu duchovního povzbuzení. Na každoroční svátek svatého Gorazda sem přijede i šedesát až osmdesát lidí. Část návštěvníků tvoří v Čechách a na Moravě žijící Rusové a Ukrajinci, ale přijíždějí sem i Češi. 
Před monastýrem stojí malý pomníček: 

Druhou zastávkou na dnešní cestě za poznáním je větrný mlýn v Kuželově. Jeden z mála dochovaných větrných mlýnů tzv. holandského typu. Jeho činnost ustala v roce 1946. Na stavbu kuželovského mlýna prý padlo tři sta koňských fůr nalámaného kamene. Mlelo se tu pak obilí pro několik okolních vesnic více než sto let. Provoz kuželovského větřáku, jak se mu zde říká, ale definitivně vyhasl v roce 1946, kdy jeho činnost ukončil poslední majitel Bedřich Kašík. Od té doby mlýn chátral. V roce 1973 byl převeden do správy Technického muzea v Brně, které provedlo jeho rozsáhlou rekonstrukcí a znovu jej uvedla do provozuschopného stavu, ovšem už jako muzejní exponát.

Mlýn má kuželovitou kamennou konstrukci, která nese otočnou střechu se šindelovou krytinou a čtyřmi křídly větrného kola, upevněných na hřídeli. Mlecí zařízení je technologicky tzv. českým složením. Vedle mlýna stojí obytné a hospodářské budovy s expozicí horňáckého bydlení a hospodaření na přelomu 19. a 20. století. Je zde vystaven soubor zemědělského nářadí a zařízení dokumentující tradiční zemědělské výrobní postupy a také ukázka různých nástrojů používaných k údržbě strojního zařízení mlýna, kterou si většinou mlynář prováděl sám. 
Po prohlídce hospodářského stavení a mlýnu popojíždíme jen pár kilometrů a zastavujeme pod rozhlednou Drahy u obce Javorník. Dřevěná konstrukce vysoká 20 metrů a ukotvená pomocí lan byla postavena v roce 2009 podle projektu slovenské architektky Márii Serdahelyové. Její vybudování proběhlo v rámci projektu příhraniční spolupráce „Pozrime sa cez hranice z výšky“. 

Po zdolání 106 schodů stojíme na vyhlídkové plošině, ovšem vhledem k tomu, že rozhledna stojí v sedle mezi kopci, výhled se omezuje na údolí Veličky a pár okolních vrchů. 

Pod sedlem, na okraji obce Javorník se díky geocachingu jdeme podívat na hliník. Aby nedošlo k mýlce – jde o jiný výraz pro hliniště neboli místo, kde se těžila hlína pro cihelnu v nedaleké Velké nad Veličkou. Nazývá se Velický hliník a v roce 2012 byl prohlášen za přírodní památku. 

Geologové tvrdí, že se jedná o deluviofluviální píscitohlinité až hlinitopíscité sedimenty a flyšové vrstvy s prevahou vápnitých jílovců kuželovského souvrství😜. Dobývání cihlářských surovin bylo ukončeno v roce 1993. Po ukončení těžby došlo k samovolné modelaci terénu, na svazích vznikly hluboké erozní rýhy, střídají se zde suchá a vlhká místa, vzniklo dokonce několik periodických tůní s porosty rákosu a vrb. V tomto rozmanitém prostředí bylo prokázáno několik chráněných druhů rostlin a ohrožených motýlů.
Ještě se krátce zastavujemev sousední obci Louka, kde nás zaujala kaplička se zvonicí ve stylu lidového baroka z 18. století zdobená slováckým ornamentem...

... a kostel Panny Marie Růžencové z roku 1999. Má půdorys ve tvaru lilie, ke kterému je přistavěna věž s mohutnou zvonicí. Její půdorys má tvar slzy:

Zbytek odpoledne trávíme opět koupáním v Ostrožské Nové Vsi a při návratu do Tvarožné Lhoty se zastavujeme na náměstí v Uherském Ostrohu.

Následující článek Slovácko (VI)