Slovácko (II)

(předchozí článek Slovácko I)
Túra po Orchidejové naučné stezce na hřeben Bílých Karpat

Od rozcestníku před kempem vyrážíme po Orchidejové naučné stezce, míjíme vodní nádrž Lučina...

... a od dalšího rozcestníku stoupáme nejprve lesem a pak po loukách národní přírodní rezervací Čertoryje. Jedná se o rozlehlý komplex 325 hektarů květnatých teplomilných luk a osaměle rostoucích dubů, lip, jeřábů a oskeruší, botanicky jedním z nejcennějších území u nás. V rezervaci se vyskytuje velké množství vzácných a chráněných druhů, mimo jiné dvacet různých druhů orchidejí. Je také významným hnízdištěm ptáků vázaných na luční biotopy a světlé háje. Žije zde např. chřástal polní, křepelka polní, bramborníček černohlavý a další. Název Čertoryje („čert to ryje“) ukazuje, jak si lidé vysvětlovali zdejší sesuvy půdy. 
Do doby zřízení rezervace v roce 1987 byly přístupné plochy luk hnojeny, ale většina významných druhů přežila na místech pro techniku nedostupných, jako jsou okraje stromových skupin a prudší svahy. Od roku 1986 se začaly za pomoci brigádníků čistit dlouho nekosené svahy, které byly zarostlé náletem křovin, zejména hlohů. Vyčištěné plochy jsou nyní, stejně jako okolní louky, každoročně koseny. Rozorané plochy se v letech 1999 až 2004 podařilo znovu zatravnit regionální semennou směsí na výměře přes 80 ha. 

Součástí rezervace jsou stovky solitérních dubů a ostrůvky dubových porostů. Duby však trpí nemocemi souborně označovanými jako tracheomykóza, navíc jsou napadeny poloparazitem ochmetem evropským, a proto nyní hromadně usychají. Od roku 1996 jsou vybraní odumřelí jedinci každoročně v zimě odstraňováni. Zároveň jsou vyrůstající semenáčky dubů ochráněny proti poškození okusem nebo kosením, aby nedošlo ke ztrátě krajinného rázu. V dubových porostech je prováděna probírka k jejich prosvětlení a následnému zmlazení. 

Přicházíme na Vojšické louky, do míst, kde původně stávala osada Vojšice, která vznikla asi ve druhé polovině 12. století a zanikla ještě před třicetiletou válkou. I Vojšické louky jsou botanicky významné, jsou jediným místem v České republice, kde roste rozrazil latnatý a jediným místem v Bílých Karpatech, kde se vyskytuje mečík bahenní. 

Zastavujeme se u osamělého stavení, překvapeni jeho existencí v těchto končinách. Ve štítu má jakési logo s hlavou daňka a nápisem „chata Vojšice“. Se zájmem míříme k nedaleké mozaice Vojšické madony. 

Vytvořila ji skupina výtvarníků – kamarádů, kteří se od roku 2000 každoročně v květnu scházejí na tomto místě ke společnému tvoření. Mezi ty, kterým toto místo učarovalo, patřil také francouzský malíř Moarch Miško Eveno (1934–2014), vlastním jménem Lucien Jules Maurice Eveno (Moarch je bretonská varianta jména Maurice). Od roku 1992 žil na Slovácku, kde také zemřel. Inspirován zdejším tichem a krásou Vojšických luk zde často kreslil „vojšické madony“. A tak jako vzpomínku na něho zde vytvořili v roce 2015 jeho kamarádi toto společné dílo. 

S pomocí GPSky chceme nalézt pramen Radějovky, která napájí rybník Kejda a přehradu Lučina a na konci své krátké pouti se vlévá u Petrova do Baťova kanálu. V letošním dlouhodobém suchu však nejenže neteče, ale ani nepramení... 
Přicházíme na česko-slovenské hranici. Text vytištěný na počítači, zalaminovaný a vyvěšený na stromě nabádá: „Zastav, poutníče, kroky své a dopřej sobě odpočinku tu, v místě, jež Bílá studna se nazývá.“ Poslušně se zastavujeme a na chvilku usedáme. Zmíněný text dále pokračuje vysvětlením, že původní Bílá studna se nalézala na louce asi o dvacet metrů níže. Pramen byl tak silný, že vyplavoval ze země na povrch drobné krystalky vápence, z čehož  pocházel název Bílá studna. Postupem času se pramen ztratil a pouze po velkých deštích se tam na pár dní ukáže trochu vody, která už ale bohužel není bílá… Místo, kde stojíme je tedy taková „Bílá studna 2“. V roce 2010 byl zdejší pramen zastřešen a zhotoveno malé posezení s ohništěm.

Studna je bez vody, a tak se před další cestou musíme občerstvit Mattoniho trhákem z vlastních zásob. Podél hraničních patníků se dostáváme na vrch Kobyla (584 m), druhý nejvyšší v Žalostinské vrchovině, jež je západní částí Bílých Karpat. Na okraji lesa je odpočinkové místo s krásným výhledem na Dolnomoravský úval, Chřiby a Pálavu. 
Pokračujeme cestou po loukách...

... na rozcestí Pod Výzkumem, což je název nedalekého kopce (439 m). Na rozcestí je odpočinkové a vyhlídkové místo s dřevěným stolem a dvěma lavicemi, dřevěnou sochou poutníka a informační tabulí. Je tu vztyčen kmen dubu obrácený kořeny vzhůru a opracovaný uměleckými řezbáři. 

Až do 12. století probíhala tímto místem hranice Českého království. Je odtud nádherný výhled na Vojšické louky, široce rozevřené údolí potoka Radějovky, rezervaci Čertoryje a hřebeny Bílých Karpat. 

Střídavě putujeme po loukách, lesem a znovu po louce, z které se před  nám otevírá výhled na ves Kněždub:

Přicházíme pod vrch Šumárník (398 m), kde stojí prapodivná rozhledna, z níž nelze očekávat bůhvíjaký výhled: 

V jejím nejbližším okolí jsou v upomínku na bývalé keltské hradiště rozmístěny dřevěné sochy od místních řezbářů. 

Lesem a potom mezi rekreačními chatami sestupujeme k parkovišti mezi vodní nádrží Lučina a stejnojmenným kempem.

Následující článek Slovácko (III)