Slovácko (III)

(předchozí článek Slovácko II)
Odpočinkový den v podobě autovýletu za poznáním okolí

První zastávkou je obec Kněždub, konkrétně rodný dům bratrů Joži a Franty Uprkových, tamějších rodáků, významných autorů malířské a sochařské tvorby, nositelů regionálních tradic a kulturního vzestupu Moravského Slovácka první poloviny 20. století.

Tento objekt, jako ojedinělý skvost lidové architektury byl zrekonstruován dle dochovaných dobových fotografií a záznamů a 9. července 2005 zpřístupněn. Je veden jako státní kulturní památka, evidovaná Ministerstvem kultury ČR, je ve správě a vlastnictví obce, slouží jako stálá expozice tvorby výše uvedených bratrů, taktéž jako ukázka tehdejšího způsobu zařízení a vybavení interiérů v nichž žili a tvořili.

Joža Uprka (*1861), malíř samouk, zachytil ve svém rozsáhlém díle atmosféru každodenního života zdejšího lidu, jeho zvyky, obřady a především krásu a bohatost jeho lidových krojů. 

Žil v Hroznové Lhotě v domku, který nechal přestavět podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče na patrovou vilu s dřevěnými prvky inspirovanými lidovou architekturou. V roce 1922 odešel na Slovensko do Klobušic u Ilavy, kde se po léta věnoval námětům lidového prostředí. 

Byl dokonce zvolen čestným členem Spolku slovenských výtvarných umělců a později jeho předsedou. Do Hroznové Lhoty se vrátil až v roce 1937. Jeho zdravotní stav se zhoršoval a 12. ledna 1940 podlehl vážné chorobě. Pohřben byl v rodném Kněždubu na hřbitově zvaném Slovácký Slavín vedle svého mladšího bratra Františka (1868–1929), který byl mistrem dláta a proslavil se jako akademický sochař, a dalšího významného kněždubského malíře a svého někdejšího žáka Antoše Frolky (1877–1935). 

Hřbitov se rozkládá kolem kostela sv. Jana Křtitele, zbudovaného v historizujícím pseudorománském slohu. 
První zmínka o zdejším kostele je však z roku 1475. Ještě na konci 18. století byl alespoň zčásti dřevěný a počtu věřících už nestačil. Farníci se proto rozhodli postavit nový. Stavební práce začaly  13. června 1898 a dokončit se jej podařilo ještě téhož roku koncem října. Slavnostně posvěcen byl 8. prosince.

Do interiéru byly zhotoven tři oltáře, které vyzdobil malbami rodák Joža Uprka. Svůj úkol pojal nekonvenčně, například Pannu Marii s Ježíškem zobrazil ve slováckém kroji. V roce 1964 byl presbytář vymalován freskami v duchu evangelia, které jsou dílem akademického malíře Vojmíra Vokolka z Pardubic.

Popojíždíme čtyři kilometry do sousední vsi Hroznová Lhota, kde zanecháváme auto a po modré značce se vydáváme k rozhledně Radošov. Je to dva a půl kilometru nejprve vozovou cestou mezi poli, která brzy přechází do třešňové aleje, a potom doleva ořešákovou alejí k altánku stojícímu nedaleko rozhledny.
Při pohledu do historie lze zjistit, že návrší Radošov bylo v minulosti osídleno. Zhruba do 1. poloviny 13. století se zde stávala vesnice s tvrzí, později zde vyrostl ovčín a v roce 1757 jej nahradil klasicistní statek – Radošovský dvůr. Hospodářským účelům sloužil až do konce druhé světové války, kdy z něho po dva týdny trvajících bojů zůstaly jen ruiny. Pozdější snaha kněze Antonína Šuránka postavit zde pomník padlým rumunským vojákům, kteří zde bojovali proti Němcům, však narazila na nezájem představitelů nastupujícího komunistického režimu.

Originální rozhledna v podobě číše na víno stojící na vršku (242 m) nad vinicemi, byla postavena podle projektu hodonínského statika Jiřího Ilčíka, který na návrhu spolupracoval s architektkou Reginou Kubrickou. Stavbu realizovala společnost STAK-D, s. r. o., z Domanína, ocelovou konstrukci dodala hodonínská firma Renova stavební a obchodní s. r. o. Ke slavnostnímu otevření rozhledny došlo v sobotu 31. května 2014.

Po zdolání dvaasedmdesáti schodů máme před sebou výhled na Bílé Karpaty s jejich dominantou – Velkou Javořinou, Chřiby s vesničkami ležícími v jejich podhůří a Pálavu.

Polní cestou mezi vinicemi a polem s kukuřicí se vracíme k autu a po dvanácti kilometrech přijíždíme do známé vinařské obce Blatnice pod sv. Antonínkem. Svatý Antonínek je kopec (349 m), na kterém nechal v letech 1668–1670 majitel ostrožského panství kníže Hartman z Lichtenštejna vystavět kapli sv. Antonína Paduánského. V letech 1696–1697 byla k původní kruhové stavbě chrámová loď, na jejíž výstavbě se v rámci roboty podíleli obyvatelé Blatnice, Ostrožské Lhoty a Hluku. V letech 1748–1749 byla v rámci rekonstrukce nad presbytářem vystavěna věžička. 

V té době byl také nedaleko vrcholu odkryt pramen vody, která údajně způsobila zázračná uzdravení, což samozřejmě zvýšilo zájem o toto poutní místo Moravského Slovácka. Za císaře Josefa II. byla kaple odsvěcena a zrušena, vnitřní zařízení bylo rozebráno pro potřeby chudých kostelů a kaple ponechána bez střechy, stropů, oken a dveří svému osudu. Po napoleonských válkách a audienci u císaře Františka I. koupila zpustošenou kapli obec Blatnice a zajistila její finančně náročnou opravu. Generální rekonstrukce proběhla v letech 1936–1937, kdy byla vyzděna železnými pásy stažena kopule, celá kaple dostala železobetonový strop, byla vyměněna celá střecha a kaple byla nově omítnuta.

Hlavní oltář z roku 1904 je z italského mramoru a pískovců z Ruska a Moravy. Nad oltářem je poutní obraz z roku 1885 od kostelníka a lidového malíře Františka Hány. Pod obrazem je velká plastická malba Poslední večeře Páně, kterou věnoval stavitel Slovák ze Strážnice. V roce 2011 byla ke 150. výročí narození Joži Uprky byla na zdi kaple odhalena měděná pamětní deska, dílo akademického sochaře Otmara Olivy.
Posvátné místo zasvěcené svatému Antonínu Paduánskému ovšem tvoří nejen kaple sv. Antonína, ale také křížová cesta postavená na lesním palouku pod vrcholem v polovině 20. století...

... a od roku 2008 polní oltář a další zázemí pro konání bohoslužeb. Poutní areál naplňují každoročně tisíce poutníků, kteří sem přicházejí uctít svatého Antonína, vyprosit si navrácení ztracených či odcizených věcí, prosit o pokojné manželství či zdraví dětí a později také za nalezení životního partnera. 

Atmosféru poutí, tvořenou stovkami poutníků v pestrých lidových krojích, zachytili mnozí malíři slováckého folkloru. Nejznámějším obrazem je Pouť u sv. Antonínka od Jožky Uprky z roku 1894. Za organizační pomoci Alfonse Muchy se s ním zúčastnil pařížského Salonu francouzských umělců a získal tam za něj ocenění Mention honorable.

Hlavní pouť se na Svatém Antonínku koná buď přímo 13. června na svátek sv. Antonína (vychází-li na neděli), nebo v neděli po tomto datu. Před hlavní poutí se koná ještě tzv. domácí pouť, a to přímo 13. června, tzv. druhá hlavní pouť okolo svátku sv. Petra a Pavla, děkovná pouť poslední srpnovou neděli a dušičková pouť poslední říjnovou sobotu.

*  *  *

Po bohaté KPČ (pro neznalé – jde o zaužívanou turistickou zkratku kulturně-poznávací činnosti) odjíždíme přes Ostrožskou Lhotu do Ostrožské Nové Vsi k jednomu z několika rozsáhlých jezer, která vznikla těžbou štěrkopísku a nyní jsou rájem plavců a rekreantů. Bez zájmu míjíme přírodní koupaliště Albatros, které je vhodné zejména pro rodiny s dětmi a často přeplněné, se vstupným 50 Kč, gastronomickými službami a půjčovnou lehátek a vodních šlapadel. My také šlapeme, ale po svých dál po úzké asfaltce k jinému, mnohem většímu jezeru. Voda je zde rovněž úžasně čistá, koupání je hotová slast. 

Vydržíme tu až do 19. hodiny a než se vydáme na zpáteční cestu do Tvarožné Lhoty, jdeme se ještě podívat do lázní. Přiznám se, že ještě donedávna jsem jsem o existenci Lázní Ostrožská Nová Ves nevěděl. 

Historie léčivých účinků zdejší vody sahá do poloviny 18. století, kdy delší období sucha zapříčinilo nedostatek pitné vody a místní obyvatelé hledali zdroj vody především pro svůj dobytek. Na místě bývalého močálu a dnešních lázní vybudovali kamennou studnu, jejíž vodu využívali pro spotřebu ve svých domácnostech a při této příležitosti zjistili také její léčivé působení. V roce 1902 si novoveský rodák ThDr. František Botek, který trpěl revmatickými bolestmi, vzpomněl na zprávy o léčivé vodě. Nechal ji otestovat v brněnském ústavu, kde bylo zjištěno, že v jednom litru se mimo jiných minerálních látek se nachází 5 až 8 mg sirovodíku a voda byla uznána za léčivou. V březnu roku 1903 se započalo s první stavbou a 29. červena 1903 byly lázně otevřeny. První lázně, to byla malá budova s čekárnou a šesti kabinami pro koupele.

Jeden ze zdrojů léčivé vody v lázeňském parku

Největší zájem o Sirnaté lázně byl za okupace, kdy se lázně na Slovensku staly nedostupné. Až do roku 1948 lázně spravovala obec, pak přišlo znárodnění a lázně přešly pod národní správu okresní národní pojišťovny v Uherském Hradišti. Obrat k lepšímu nastal v roce 1964, kdy byly lázně včleněny do správy Československých státních lázní Luhačovice. V roce 1989 lázně převzala obec Ostrožská Nová Ves, která v roce 1991 požádala společnost Royal Spa o spolupráci.

V lázních vyvěrají dva minerální sirné prameny s vodou bohatou na sírany, kyselinu křemičitou, vápník, sodík, hořčík, draslík a železo. Minerálně bohatá voda působí blahodárně na lidský organismus a probíhá zde léčba onemocnění pohybových orgánů a onemocnění kůže.

Následující článek Slovácko (IV)