Tři zastávky při návratu domů
Ráno prší, a tak nikam nespěcháme a kemp opouštíme až kolem desáté hodiny. Zastavujeme se v Ratíškovicích, obci vzdálené jen kilometrů severně od Hodonína. Má přes tisíc tři sta domů a počet obyvatel lehce překračuje čtyři tisíce, takže patří mezi nejlidnatější obce v České republice.
Jejich obecní znak pochází z roku 1991, kdy jej při příležitosti 850. výročí prvních zmínky o Ratíškovicích vytvořil akademický malíř Zbyněk Kočvar. Předlohou mu byla pečeť na Katovské listině z roku 1613, v níž se osm obcí Hodonínska zavázalo, že budou finančně přispívat na kata v Hodoníně. Z pečeti je převzat motiv tří dubových žaludů, odkazující k Doubravě (dubovému lesu obklopujícímu obec) a dvou hvězdiček, jejichž význam není znám. Modré pole znaku je odvozeno od modrého pole ve znaku Moravy, modrého nebe nad vsí, modrých nohavic pánského kroje a modrých žuder. Doplňující barvou k modrému poli bývá zpravidla stříbrná, proto i barva žaludů a hvězdiček je stříbrná.
Když zlínská akciová společnost Baťa potřebovala pokrýt potřebu paliva ve svých podnicích, objevili její geologové v této oblasti důlní pole lignitu (nejmladšího a tedy méně kvalitního hnědého uhlí) o rozměrech asi 7 x 2 km. V hloubce 35 m pod povrchem se nacházely tři sloje, obsahující asi 10 milionů tun lignitu. V roce 1934 byla dokončena stavba železné těžní věže, byly smontovány stroje a zahájena těžba. Ve své době patřil důl Tomáš k nejmodernějším v Evropě, bylo v něm zaměstnáno 296 lidí, z toho 20 úředníků. Výkon celého dolu byl 3 tuny na hlavu a směnu, což představovalo průměrně 30 vagonů. Uhlí bylo odváženo nově zřízenou vlečkou do výklopníku v Sudoměřicích a odtud po Baťově kanálu do Otrokovic. V roce 1945 byl důl znárodněn a koncem roku 1952 byla těžba ukončena. V současnosti sídlí v budovách bývalého dolu Tomáš několik firem, z nichž některé mají ve svém názvu symbolické „T“ a největší z nich, T-Machinery a. s., se zabývá mimo jiné i výrobou důlních zařízení.
Muzeum ve vagonu, pod tímto názvem se v Ratíškovicích nachází expozice týkající se těžby lignitu a jeho dopravy po Baťově železnici. Jak jeho název napovídá, je umístěné v historickém železničním voze, tzv. Rybáku, což je pojem upomínající na koncepci českého konstruktéra Ing. Jindřicha Rybáka. Jeho interiér zůstal zachován ve stavu, v jakém před zhruba sedmdesáti lety vyjel na své první kilometry. Jedná se o vůz s postranní chodbou, jehož prostor pro cestující je rozčleněn na tři malé oddíly a jeden velký s dvojicemi pevných dřevěných pětimístných proti sobě orientovaných lavic a dvojitými zavazadlovými policemi z dřevěných latí.
Na panelech s dobovými fotografiemi naleznou zájemci řadu zajímavých informací z historie zdejší těžby lignitu a z historie železničních tratí okresu Hodonín.
V lese, asi sto metrů za kolejemi se nachází ještě jedna zdejší zajímavost: památník na místě, kde byla v noci z 12. na 13. dubna 1944 vysazena paradesantní skupina Carbon, jejímiž členy byli velitel kpt. František Bogataj, rtm. Josef Vanc, rt. František Kobzík a čet. asp. Jaroslav Šperl. Jako celek se skupina již nikdy nesešla. Nákladní padák s operačním materiálem se zachytil na stromech a tak byl ztracen bezprostředně po vysazení. Pouze Bogatajovi zůstal radiomaják Eureca pro navigování letadel určených ke shozům zbraní.
Vanc s Kobzíkem postupovali společně do oblasti Uherského Brodu, kde byly dojednány kontakty na záchytných adresách. Přijati však nebyli a proto se ukrývali v lese. 6. května 1944 se uschovali na půdě domku Františka Lukáše čp. 89 v Rudicích, aniž jej požádali o pobyt. Byli zpozorováni a majitel domku v domnění, že jde o tuláky či zloděje, je udal na četnické stanici. Během několika hodin byli obklíčeni a v nastalé přestřelce zvolili dobrovolnou smrt před zatčením. Bogataj se přesunul ke své tetě Kateřině Zálešákové do Ostrožské Nové Vsi, kde našel u úkryt Karla Horníka. Později se sešel se svým radistou Jaroslavem Šperlem a vytvořil rozsáhlou síť spolupracovníků. Za pomoci místních lidí se mu z radiosoučástek ukradených v německém skladu podařilo sestrojit náhradní vysílačku a k úžasu Londýna, který skupinu už dávno odepsal, se mu s ním v lednu 1945 podařilo spojit. Bylo nejen odesláno 230 depeší s celou řadou cenných zpravodajských informací, ale také označeno 23 přijímacích ploch, na které pak začali od 23. 3. 1945 Britové a hlavně Američané shazovat zbraně, výbušniny a uniformy. Celkem proběhlo sedm úspěšných (do rukou Carbonu se ale dostaly jen tři) a 11 neúspěšných nočních shozů, což je nejvíce ze všech čs. paraskupin vůbec. Takto získanými 14,5 tunami zbraní, střeliva a výbušnin Bogataj vyzbrojil na tři stovky místních odbojářů a navzdory přesycenosti prostoru německými jednotkami pak zahájil v prostoru jižní Moravy regulérní partyzánskou válku. Carbon a jemu podřízené skupiny uskutečnily na 44 úspěšných bojových a diverzních akcí. Na svém kontě mají vyhozené mosty, zlikvidovaná skladiště, zničení i dálkového telefonního kabelu pod mostem ve Véskách, sabotáže na strategických železničních tratích z Brna přes Vlárský průsmyk a z Kunovic do Uherského Brodu, přepady maďarských jednotek v Kunovicích, ostřelování německých kolon mezi Kunovicemi a Hlukem a u Strážkovic či likvidaci strážní jednotky v podniku Avia v Kunovicích.
27. dubna 1945 vyšla organizace Carbon z ilegality, provedla ve svých prostorách mobilizaci československé branné moci a vedla nepřetržitý boj s Němci až do konce války. Díky obsazení a uhájení mostu přes Moravu, kdy zabránili jeho destrukci a otevření německé fronty z týlu bojovníky Carbonu u Stavěšic, kteří pak šli do dalších útoků společně po boku vojáků Rudé armády, tak Bogatajovi muži bojovali i v klasickém, frontovém boji. Skupina R3 Alfa dokonce sama s nemalými ztrátami odrazila útok německého praporu. I jinde po přechodu fronty Carbon bojoval po boku spojenců, třeba Rumunů z divize Dobrudža, s nimiž obsadil za cenu šesti padlých a sedmi raněných oblast kolem Popovic.
I když začal smolně, historici výsadek Carbon hodnotí jako jeden z nejvýznamnějších. Přesto se o něm, podobně jako o dalších, dlouhá desetiletí mlčelo. František Bogataj s Jaroslavem Šperlem totiž po komunistickém puči v únoru 1948 znovu emigrovali. Bogataj se stal v tehdejším západním Německu zakládajícím členem zahraničního protikomunistického odboje. Jeho zpravodajská skupina ve spolupráci s americkou CIC cvičila a vysílala do Československa kurýry-agenty. Ve Spojených státech se vypracoval na viceprezidenta Americké národní banky. Do vlasti se ale – ani po pádu komunismu – už nikdy nepodíval. Jako v bývalém zpravodajci v něm podle historiků doznívala nedůvěra, zda se Češi rozešli důsledně s komunismem. Zemřel 4. února 1999 ve věku nedožitých 86 let. Jaroslav Šperl krátce před pádem komunismu už jako občan USA přijel do Prahy za svými kamarády z války a zpět tajně odvezl rukopis diplomové práce o našich západních paravýsadcích „Bylo málo mužů“ historika Jiřího Šolce. Jaroslav Šperl zemřel 11. dubna 2005, jen pár dní před výročím svého seskoku do okupované vlasti.
Skupina amatérských nadšenců, sdružená v Cyrilo-Metodějském spolku Náklo, o. s., v Ratíškovicích se pokouší šířit mezi lidem tradice Velké Moravy a připomínat soluňské věrozvěsty. K jejich uctění postavila na vrcholu Nákla v roce 2004 takzvaný Liliový kříž, z jednoho kmene dubu vytesaný sedm metrů vysoký kříž s liliovým okvětím.
Lilie jako symbol čistoty Bohorodičky byla mariánským znakem prvních křesťanů a Metoděj si jej přinesl na Moravu jako svůj rodový znak. Střed kříže na východní straně zdobí sluníčko, protože od východu soluňští bratři přišli. Střed na západní straně je znakem spolku: Žalud představuje Doubravu, dubový les na Nákle, posvátný háj pohanských předků, vinařský nůž sekuris symbolizuje vinohrady na svazích Nákla, které dávaly mešní víno k obřadům, písmena C a M po jeho bocích jsou iniciálami svatých Cyrila a Metoděje a diagonálně půlená plocha je v moravských barvách – bílé a červené. Tvar dříku vyjadřuje sílu a velikost Moravy a obou věrozvěstů. Pata kříže zůstala v původní podobě kmene a jsou v ní vyřezány středověké pečeti obcí v okolí Nákla. Většina z nich obsahuje v nějaké podobě dub.
Každoročně vždy v neděli předcházející státnímu svátku Den slovanských věrozvěstů se zde koná setkání poutníků z okolí s bohatým programem, jehož součástí je také alegorie z období Velké Moravy v dobových kostýmech. V roce 2007 byla u příležitosti Cyrilo-Metodějské pouti na Náklo odhalena pískovcová socha Sáma, jejímž autorem je sochař samouk Petr Horák z nedalekých Milotic. Francký kupec, který v 7. století sjednotil kmeny západních Slovanů a bojoval s nimi jak proti Avarům, tak proti Frankům, zde sedí na vladařském stolci a shlíží do kraje.
V roce 2013, u příležitosti jubilejní 10. pouti k Liliovému kříži a výročí 1150 let od příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, bylo odhalenou sousoší soluňských bratří. V soutěži, které se zúčastnilo šest sochařů, uspěl návrh manželů Jitky a Marcela Stoklasových z Nečtin u Plzně. Jejich téměř dvou a půl metrová pískovcová socha je podobně jako král Sámo položena v úrovni terénu. Postavení Cyrila a Metoděje zády k sobě ukazuje na jejich nelehký život, kdy se mnohdy mohli spolehnout jenom jeden na druhého a v tomto postavení se bránit. Na jednom boku postav je znázorněn tříramenný arcibiskupský kříž, na druhém pak Liliový kříž Metodějův.
O rok později, v roce 2014, byla odhalena socha knížete Rastislava, na jehož pozvání Cyril a Metoděj přišli. Autory sochy jsou opět manželé Jitka a Marcel Stoklasovi.
A konečně v roce 2017 přibyla socha velkomoravského krále Svatopluka, která je dílem ratíškovického rodáka Jiřího Štastného.
V roce 2018 byl posvěcen pět a půl metru vysoký kříž s třímetrovým tělem Krista. Jedná se dílo Františka Zelinky, třiasedmdesátiletého rodáka z Ratíškovic, které byly vyrobeny z dubů, jež vyrostly v Předním Hrbově. Stromy byly za druhé světové války poškozeny střepinami při sestřelení amerického letadla, což se projevuje černofialovým zabarvením na krku Krista.
Třetí a poslední naší dnešní zastávkou je státní zámek Milotice, unikátně zachovaný komplex barokních staveb a zahradní architektury, nazývaný perla jihovýchodní Moravy. Na jeho místě stávala gotická tvrz přestavěná v 16. století Ludvíkem z Enzesfeldu na pozdně renesanční čtyřkřídlý zámek. V roce 1649 se majiteli panství stal uherský rod Serényiů a v letech 1719–1725 a 1738–1743 proběhla barokní přestavba zámku. Jako stavebník se uplatnil Karel Antonín Sérenyi, rakouský tajný rada, který se svou manželkou Marií Terezií ze Šternberka přenesl roku 1716 hlavní rodové sídlo do Milotic. Další majitelé panství, jimiž byli Seilernové, již žádné výraznější stavební úpravy neprováděli, a tak Milotice zůstaly jednou z nejlépe dochovaných ukázek barokní architektury u nás.
Seilernům byl majetek na základě Benešových dekretů zkonfiskován, veřejnosti byl zámek zpřístupněn roku 1948. Přibližně od poloviny 60. let 20. století probíhaly úpravy interiérů zámku, v roce 1974 byla nová instalace hotova a návštěvníkům byla nabídnuta prohlídková trasa akcentující barokní epochu, která byla ze společenského hlediska pro Milotice nejvýznamnější.
Přecházíme přes přístupový most, na němž jsou umístěny sfingy, putti, vázy a další díla od vídeňského sochaře Jacoba Christopha Schleitterera ze 40. let 18. století, a ocitáme se na čestném nádvoří před vstupním průčelím ozdobeným aliančním erbem a štukovými portréty již zmíněných Karla Antonína Serényiho a jeho manželky. Čtyři zámecká křídla ohraničují vnitřní nádvoří, jež je salou terrenou spojeno se zahradním parterem, roku 1921 ozdobeným fontánou.
Kupujeme si vstupenky na prohlídku, ale protože máme ještě dost času, vydáváme se do zámecké zahrady. První zmínka o ní pochází již z roku 1611, kdy sloužila pro pěstování hlavně léčivých rostlin. Po roce 1722 procházel celý zámecký areál úpravami. Podle návrhu architekta Antonína Zinnera vznikla nová barokní zahrada ve francouzském stylu. Vyznačuje se geometrickou symetrií souměrnou podél osy vycházející od budovy zámku směrem k umělé vyvýšenině osázené lípami.
Kromě sochařské výzdoby obdivujeme keře růží, habrové loubí a pravidelně upravené ploty.
V přilehlé bažantnici bylo zbudováno několik romantických staveb – altánek je z roku 1766:
Vracíme se k zámku a cestou potkáváme několik skupinek návštěvníků, kteří využili zdejší půjčovny kostýmů. Vybrat si lze asi ze 160 šatů různých velikostí ušitých podle barokních, rokokových a romantických vzorů pro dospělé i děti. Zapůjčení na půl hodiny (pouze do parku) přijde dospělého na 300 Kč, dítě na 150 Kč:
Zámecká instalace nabízí pohled do životního stylu a zvyklostí posledního majitele Ladislava Seilern-Aspang (1886–1976), jeho manželky Antoinetty, roz. Loudonové (1883–1946) a jejich čtyř dětí, jež na zámku bydleli v letech 1916–1945.
Prohlídková trasa je koncipována na základě přímého vypravování dcery posledního milotického hraběte Marie Henrietty Seilern (1918–2008), provdané Norman-Audenhove.
Ze schodišťové haly, na jejímž stropě je freska s motivy z Homérovy Illiady a Odysey, stoupáme po monumentálním schodišti do prvního patra, v němž se v období baroka tradičně nacházely reprezentační prostory, zatímco soukromé pokoje byly zpravidla umístěny v druhém poschodí.
Prohlížíme si knihovnu založenou ve 20. letech za Ladislava Seilerna, která obsahuje asi pět tisíc svazků ze 17. až 20. století,...
... a kuřácký salón s dřevem obloženými stěnami z éry stavitele zámku Karla Antonína Serényiho. Stěny sousedního kabinetu hraběnky pokrývají dobové plátěné tapety s nalepenými výstřižky grafických listů, k nimž v 19. století přibyly ještě obrázky z časopisů.
Centrální prostorou zámku je sál prostupující oběma patry. Jeho stěny a strop zdobí iluzivní malby od brněnského malíře Františka Řehoře Ignáce Ecksteina z roku 1725, jejichž tématem je historie rodu Serényiů.
Trasa nás zavádí také do hostinského pokoje, jichž ovšem dříve bývalo na zámku více. Jeden z nich po několik let obýval bratr výše zmíněné Antoinetty Seillernové Ernst Gideon Loudon spřízněný se slavným generálem Laudonem, když se dostal do finančních potíží a musel v roce 1933 prodat své sídlo v Bystřici pod Hostýnem.
Prohlídka končí v zámecké kapli, která byla po roce 1721 zasvěcena sv. Janu Nepomuckému a na jejíž strop namaloval v polovině 18. století rakouský umělec Josef Ignaz Mildorfer fresku Nanebevzetí Panny Marie.
Na závěr nahlížíme do zámecké kavárny,...
... ale kafíčko si odnášíme do podloubí na nádvoří:
27. dubna 1945 vyšla organizace Carbon z ilegality, provedla ve svých prostorách mobilizaci československé branné moci a vedla nepřetržitý boj s Němci až do konce války. Díky obsazení a uhájení mostu přes Moravu, kdy zabránili jeho destrukci a otevření německé fronty z týlu bojovníky Carbonu u Stavěšic, kteří pak šli do dalších útoků společně po boku vojáků Rudé armády, tak Bogatajovi muži bojovali i v klasickém, frontovém boji. Skupina R3 Alfa dokonce sama s nemalými ztrátami odrazila útok německého praporu. I jinde po přechodu fronty Carbon bojoval po boku spojenců, třeba Rumunů z divize Dobrudža, s nimiž obsadil za cenu šesti padlých a sedmi raněných oblast kolem Popovic.
I když začal smolně, historici výsadek Carbon hodnotí jako jeden z nejvýznamnějších. Přesto se o něm, podobně jako o dalších, dlouhá desetiletí mlčelo. František Bogataj s Jaroslavem Šperlem totiž po komunistickém puči v únoru 1948 znovu emigrovali. Bogataj se stal v tehdejším západním Německu zakládajícím členem zahraničního protikomunistického odboje. Jeho zpravodajská skupina ve spolupráci s americkou CIC cvičila a vysílala do Československa kurýry-agenty. Ve Spojených státech se vypracoval na viceprezidenta Americké národní banky. Do vlasti se ale – ani po pádu komunismu – už nikdy nepodíval. Jako v bývalém zpravodajci v něm podle historiků doznívala nedůvěra, zda se Češi rozešli důsledně s komunismem. Zemřel 4. února 1999 ve věku nedožitých 86 let. Jaroslav Šperl krátce před pádem komunismu už jako občan USA přijel do Prahy za svými kamarády z války a zpět tajně odvezl rukopis diplomové práce o našich západních paravýsadcích „Bylo málo mužů“ historika Jiřího Šolce. Jaroslav Šperl zemřel 11. dubna 2005, jen pár dní před výročím svého seskoku do okupované vlasti.
* * *
Z Ratíškovic odjíždíme na vrch Náklo (265 m), vzdálený jen necelé tři kilometry. Je nejvyšším bodem Ratíškovické pahorkatiny a je z něho krásný výhled na blízké okolí Milotic i na panorama Chřibů, Ždánického lesa a Bílých Karpat. Do širšího povědomí se v posledních letech dostal v souvislosti se smělými, leč nepravděpodobnými hypotézami o možném ústředí Velkomoravské říše. Dle teorie, popularizované především publikací Náklo Jana Galatíka, mohl se právě zde nacházet bájný Veligrad.
Skupina amatérských nadšenců, sdružená v Cyrilo-Metodějském spolku Náklo, o. s., v Ratíškovicích se pokouší šířit mezi lidem tradice Velké Moravy a připomínat soluňské věrozvěsty. K jejich uctění postavila na vrcholu Nákla v roce 2004 takzvaný Liliový kříž, z jednoho kmene dubu vytesaný sedm metrů vysoký kříž s liliovým okvětím. 
Každoročně vždy v neděli předcházející státnímu svátku Den slovanských věrozvěstů se zde koná setkání poutníků z okolí s bohatým programem, jehož součástí je také alegorie z období Velké Moravy v dobových kostýmech. V roce 2007 byla u příležitosti Cyrilo-Metodějské pouti na Náklo odhalena pískovcová socha Sáma, jejímž autorem je sochař samouk Petr Horák z nedalekých Milotic. Francký kupec, který v 7. století sjednotil kmeny západních Slovanů a bojoval s nimi jak proti Avarům, tak proti Frankům, zde sedí na vladařském stolci a shlíží do kraje.
Třetí a poslední naší dnešní zastávkou je státní zámek Milotice, unikátně zachovaný komplex barokních staveb a zahradní architektury, nazývaný perla jihovýchodní Moravy. Na jeho místě stávala gotická tvrz přestavěná v 16. století Ludvíkem z Enzesfeldu na pozdně renesanční čtyřkřídlý zámek. V roce 1649 se majiteli panství stal uherský rod Serényiů a v letech 1719–1725 a 1738–1743 proběhla barokní přestavba zámku. Jako stavebník se uplatnil Karel Antonín Sérenyi, rakouský tajný rada, který se svou manželkou Marií Terezií ze Šternberka přenesl roku 1716 hlavní rodové sídlo do Milotic. Další majitelé panství, jimiž byli Seilernové, již žádné výraznější stavební úpravy neprováděli, a tak Milotice zůstaly jednou z nejlépe dochovaných ukázek barokní architektury u nás.
Seilernům byl majetek na základě Benešových dekretů zkonfiskován, veřejnosti byl zámek zpřístupněn roku 1948. Přibližně od poloviny 60. let 20. století probíhaly úpravy interiérů zámku, v roce 1974 byla nová instalace hotova a návštěvníkům byla nabídnuta prohlídková trasa akcentující barokní epochu, která byla ze společenského hlediska pro Milotice nejvýznamnější.
Přecházíme přes přístupový most, na němž jsou umístěny sfingy, putti, vázy a další díla od vídeňského sochaře Jacoba Christopha Schleitterera ze 40. let 18. století, a ocitáme se na čestném nádvoří před vstupním průčelím ozdobeným aliančním erbem a štukovými portréty již zmíněných Karla Antonína Serényiho a jeho manželky. Čtyři zámecká křídla ohraničují vnitřní nádvoří, jež je salou terrenou spojeno se zahradním parterem, roku 1921 ozdobeným fontánou.Kupujeme si vstupenky na prohlídku, ale protože máme ještě dost času, vydáváme se do zámecké zahrady. První zmínka o ní pochází již z roku 1611, kdy sloužila pro pěstování hlavně léčivých rostlin. Po roce 1722 procházel celý zámecký areál úpravami. Podle návrhu architekta Antonína Zinnera vznikla nová barokní zahrada ve francouzském stylu. Vyznačuje se geometrickou symetrií souměrnou podél osy vycházející od budovy zámku směrem k umělé vyvýšenině osázené lípami.
Kromě sochařské výzdoby obdivujeme keře růží, habrové loubí a pravidelně upravené ploty. 
Prohlídka končí v zámecké kapli, která byla po roce 1721 zasvěcena sv. Janu Nepomuckému a na jejíž strop namaloval v polovině 18. století rakouský umělec Josef Ignaz Mildorfer fresku Nanebevzetí Panny Marie.
Na závěr nahlížíme do zámecké kavárny,...
Žádné komentáře:
Okomentovat