Slovácko (IV)

(předchozí článek Slovácko III)

Autovýlet za slovenskou hranici a pěšky podél Baťova kanálu

Nejprve jedeme do Skalice, západoslovenského města ležícího jen dva kilometry za česko-slovenskou hranicí. Historie města je dlouhá a bohatá, střídala se v ní období budování, rozmachu a rozkvětu s válkami, povstáními, rabováním a ničením, epidemiemi či živelnými pohromami. Středověká osada se jmenovala Zakolcha a první písemná zmínka o ní je z roku 1217. Dne 6. října 1372 ji uherský král Ludvík I. povýšil, jako jedinou na Záhoří, na královské svobodné město. Mohly se zde konat týdenní a výroční trhy a dostalo se mu i práva opevnit se hradbami. V 17. století město přijalo značný počet pobělohorských exulantů z českých zemí. V roce 1918 byla Skalica po několik dní sídlem Dočasné slovenské vlády. Dnes je okresním městem a má kolem 15 000 obyvatel.
Zachovalé historické jádro je městskou památkovou zónu. Jdeme se po ní projít a naše první kroky vedou samozřejmě do infocentra. Sídlí v secesním Domě kultury, který je reprezentativní stavbou jednoho z nejvýznamnějších slovenských architektů Dušana Jurkoviče, postavenou v roce 1905. Mozaikové nástěnné dekorace na fasádě jsou realizované podle návrhu Mikoláše Aleše.

Náměstí slobody má tvar trojúhelníku, jeho dominantou je původně gotický kostel sv. Martina. V roce 1777 prošel barokní úpravou, jeho gotická hranolová věž s pozdně renesančním arkádovým ochozem je zpřístupněná bohužel jen o víkendu. A dokonce zdarma, stejně jako ostatní památky! 
Vedle kostela je karner sv. Anny, původně také gotická stavba upravená barokně. V jejím podzemí se ukrývají hrobky, do nichž se naposled pohřbívalo v roce 1930. Před kostelem je socha krále Ludvíka I. 

Míjíme barokní morový sloup Panny Marie a bývalý jezuitský kostel sv. Františka Xaverského. Jezuité přišli do Skalice v roce 1660 a od začátku se snažili plnit rekatolizační funkci svého řádu. V roce 1693 položili základní kámen školy a sousedního kostela. Jeho stavba byla roku 1714 přerušena pro mor, dokončen byl v roce 1724 a zasvěcený Františkovi Xaverskému – patronu řádu a ochránci před morem. Kostel byl používán do zrušení řádu v roce 1773, od roku 1776 sloužil paulínům rovněž do zrušení jejich řádu v roce 1786, potom dočasně jako gymnaziální kostel a nakonec různým, například skladovacím účelům. V letech 2010–2011 prošel  kompletní rekonstrukcí.
V Lichardově ulici stojí evangelický kostel byl postaven v letech 1796–1797 v pozdně barokním slohu jako toleranční chrám bez věže. Samostatně stojící věž byla postavena v roce 1938 podle projektu Dušana Jurkoviče a nese pamětní nápis s vročením návštěvy Jana Amose Komenského ve Skalici. 

Pod věží je umístěno dílo Ladislava Šalouna, bronzová socha Daniela Gabriela Licharda (1812–1882), slovenského spisovatele, učitele, prvního slovenského profesionálního novináře a vydavatele, který se účastnil politických bojů o národní a společenskou emancipaci Slováků v revoluci 1948. 
Hlavním naším cílem je rotunda sv. Juraje, symbol historie města. Stojí na významném místě, v blízkosti původního raně středověkého hrádku, kde byla v roce 1823 postavena Kalvárie. Původní románská stavba měla plochý strop a byla značně nižší. Období povýšení na svobodné královské město bylo i dobou rozsáhlé přestavby rotundy, která byla začleněna jako strážní věž do městského opevnění. Byla zvýšena o jedno poschodí, přičemž spodní nadále sloužilo sakrálním účelům. Stopy blahobytu a největšího rozvoje města v období baroka se odrazily i na rotundě, došlo k výměně kupole s laternou, k rozšíření vstupního portálu, výměně oken a vybudování krypty. 

V časech prusko-rakouské války byl v rotundě sklad střelného prachu, při přechodu fronty v roce 1945 byla poškozena zásahem bomby. Při následné opravě byla stržena vnější omítka a objekt získal dnešní podobu. Vzácné nástěnné malby z konce 15. století dnes – ve všední den – bohužel neuvidíme.
V okolí rotundy se dochovala část hradeb...,

... od nichž je hezký pohled na město. 

Za silnicí se zvedá další návrší, na němž stojí již zmíněná Kalvárie z období klasicismu.

Vracíme se starými uličkami do města. je pozdně barokní evangelický kostel. Poslední církevní památkou, kterou nemineme, je barokní kostel Nejsvětější Trojice a bývalý klášter milosrdných bratří. Kostel byl postaven v letech 1645–1650 evangelíky, poté zde karmelitáni postavili klášter a byli vystřídání milosrdnými bratry. Klášter sloužil od 19. století jako lazaret a lékárna, kde se o nemocné staral řád milosrdných bratří. Po přestavbách a rozšíření slouží objekt jako nemocnice dodnes.

Vracíme se k autu, opouštíme Skalici, ale zastavujeme už po pěti kilometrech na malém parkovišti na pravém břehu Moravy. Jdeme si prohlédnout technickou památku Výklopník:

Byla postavena v roce 1939 a sloužila k překládání lignitu, který se přivážel po železniční trati z dolu Tomáš v nedalekých Ratíškovicích. Plně naložený vagon s lignitem se pomocí lanového navijáku vtáhl do výklopníku, kde se nachází důmyslná kolébka s výsypkou. Celá kolébka i s kolejí, násypkou a plným vagonem byla pomocí lanového kladkostroje zdvižena a lignit se z vagonu čelními dveřmi vysypal do připravené lodi. Tyto lodě se plavily po Baťově kanále až do elektrárny v Otrokovicích. 

Baťův kanál je historická vodní cesta vybudovaná v letech 1935–1938 v délce 20 kilometrů, která spojovala Otrokovice s Rohatcem. Částečně vede po řece Moravě, jinak uměle vyhloubenými kanály s řadou pohyblivých jezů, plavebními komorami a dalšími vodními stavbami. U každé plavební komory byl postaven typický „baťovský“ domek pro obsluhu. Pozůstatky těchto památek, z nichž část je nyní rekonstruována, umožňují poznat technický um našich předků. V dnešní době je téměř celá vodní cesta v délce asi 65 km opravena, zprovozněno třináct plavebních komor a umožněna tak jak pravidelná, tak i turistická vodní doprava mezi Otrokovicemi a Sudoměřicemi. V úpravách vodní cesty se bude pokračovat s cílem dovést ji až do Hodonína. 
Jdeme podél Baťova kanálu nejprve po zelené značce až na její konec (či začátek, jak se to vezme),...


... pak ještě kousek dál k místu, kde doprava odbočuje polní cesta. Na okraji malého lesíka ji opouštíme a míříme k malé kapličce Matky Boží Na Hatích. Nachází se na místech, kudy již v prvním tisíciletí vedla přes les a močály cesta, která spojovala Strážnici, Skalici a Hodonín a byla součástí takzvané Jantarové cesty. Zpevňovaly ji stavební konstrukce z proutí a kůlů, takzvané hatě – odtud tedy název kapličky.

V těchto místech býval od pradávna na dubu zavěšený obraz Bolestné Matky Boží Panny Marie a poutníci zde rádi odpočívali. Obraz na dubu byl v 18. století přemístěn do této kapličky, která byla postavena jako vzpomínka na utonulého mlynářského synka Burdu. Po vybudování mostu přes Moravu v roce 1835 (v místech dnešního železničního mostu) se stala kaplička poutním místem pro široké okolí. V roce 1886 nechal rohatecký farář kapličku opravit a skalický malíř pro ni namaloval nový obraz.
Stejnou cestou se vracíme k Baťovu kanálu, přecházíme na slovenskou stranu, kde stojí dřevěná stavba, jejíž součástí je nepříliš vysoká rozhledna.

Po malém občerstvení se vracíme na český břeh, podél kanálu pokračujeme k Výměníku a odjíždíme do Petrova. Památkovou rezervaci lidové architektury tvoří na osmdesát vinných sklepů budovaných od 15. století. Sklepy budované samotnými vinaři vytvářejí ulicovou zástavbu s dvěma náměstíčky. 

Šířka sklepů se většinou pohybuje kolem tří metrů, délka dosahuje patnácti, výjimečně i více metrů. Vrstva hlíny nad sklepem a její síla napomáhá udržovat příznivé vnitřní klima, významné pro kvalitu vína. Předsklepí slouží jako pracovní i společenskou část vinného sklepa, lisují a zpracovávají se zde hrozny a najde se tu také místo k přátelskému posezení a „koštování“ vína.

Zbytek odpoledne trávíme stejně jako včera koupáním v Ostrožské Nové Vsi.

Následující článek Slovácko (V)