Poslední
březnovou sobotu pořádají havlíčkobrodští turisté dálkový
pochod Jarní Vysočinou, letos už 35. ročník.
Start je jako obvykle z budovy městského úřadu v ulici V Rámech, odkud se vydávám po žluté značce na pětatřicetikilometrovou trasu.
Přes Břevnici se dostávám k rozcestníku s odbočkou ke zřícenině hradu Ronovec. Odbočku si neodpustím, přestože jsem tam byl už několikrát.
„Její studený pramen vyvěrá přímo ze země v kratších intervalech a přináší na dno studánky jemný píseček. Pravděpodobně studánka podle tohoto svého pramenu dostala již v minulosti toto dost nepěkné pojmenování,“ napsal již zmíněný Josef Čapek, zakladatel Vlastivědného muzea v Dolní Krupé. „Vodě ve studánce bývala také připisována léčivá moc. Bývala lidmi hodně vyhledávána, ale nyní leckdo ke studánce za parného léta zajde, aby si v klidu a stínu lesa odpočinul a osvěžil se douškem křišťálové vody přímo od pramene.“
Fotím a přitom mě napad´ nápad: co kdybych si trasu upravil a vydal se hledat dvě Jelení studánky, o kterých jsem nedávno četl na internetu? Jsou ukryté v lese pod Volským vrchem, který je se svými 598 metry nejvyšším bodem v širokém okolí. Pořadateli naplánovanou cestou přes Rozsochatec už jsem šel několikrát, kdežto tady mě bude čekat něco nového!
Od rozcestníku Ve Žlabě tedy pokračuji po silnici do Dolní Krupé a z ní, opět po silnici, do Horní Krupé. Dominantou Dolní Krupé je barokní kostel sv. Víta vystavěný na konci 17. století na místě původního gotického kostela, který je zmíněn už v roce 1307.
V Horní Krupé si prohlížím památník z roku 1928, který je díky dodatečně instalované pamětní desce věnován obětem obou světových válek. Líbí se mi tehdejší čeština:
Nedaleko za obcí, po levé straně silnice, stojí uprostřed malého hřbitova pozdně klasicistní kostel Českobratrské církve evangelické.
Než si evangelíci v Horní Krupé pomohli k modlitebně, scházeli se k bohoslužbám ve stodolách u Blažků, u Štěrbů a v Olešné u Blažků a faráři sem docházeli ze Sázavy u Žďáru, vzdálené šest hodin cesty pěšky. Modlitebna byla postavena a slavnostně otevřena 3. října 1847, o její povolení však žádali místní evangelíci již o mnoho let dříve.
Toleranční patent vydaný v roce 1781 povoloval nekatolíkům hlásit se ke své víře a stavět modlitebny, avšak do roku 1861 mohly být stavěny jen s omezeními: mohly stát jen za vesnicí, mít vchod jen z pole, být bez věže se zvonem a neměly mít příliš charakter kostela. Evangelíky tato omezení neurážela a za patent byli císaři Josefovi II. vděčni.
U hřbitovní zdi je hrob evangelického faráře a vězně komunistického režimu Bohumila Jana Dittricha, o pár metrů dál hrob majitele lihovaru v Lučici...
... a v sousedství poničený náhrobek z dílny známého světelského kamenického mistra Antonína Podpěry.
Před hřbitovní zdí je informační tabule Královské stezky, která by mě měla dovést k Jelení studánce, háček je ale v tom, že Královská stezka není v terénu vyznačena, takže se člověk musí spolehnout na intuici. Zvláště když mapky na tabulích jsou víceméně jen symbolickými náčrtky.
Opouštím silnici vedoucí do Olešné, odbočuji doleva na polní cestu a u malého rybníčku se zastavuji před další informační tabulí.
Před sebou na dohled mám Krátecké lesy, nazvané podle nedalekého dvora Kráty. Nachází se v nich několik pramenů a jeden z nejsilnějších nese název Jelení studánka. V pobělohorské době, kdy byli evangeličtí křesťané pro svou víru pronásledováni, poskytovalo toto místo útočiště k společnému scházení, modlitbám. Název patrně odkazuje na prastarou biblickou píseň Žalm 42, ve které žalmista zpívá: „Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože!“
Dnes tu jsou trochu nedopatřením Jelení studánky dvě. Tu s pamětním kamenem mylně označili skauti v 60. letech minulého století.
Mířím ven z lesa a po kolejích vyjetých traktorem v poli se dostávám na silnici, která přichází zleva z Horní Krupé, čímž se dostávám na regulérní trasu pochodu. Po silnici vede modrá značka, záhy ji však opouští a jde polní cestou do Zbožic.
Živě se mi vybavuje vzpomínka související s někdejším blonďatým českým sexsymbolem. Bylo to v devadesátých letech, kdy jsem byl nákupčím (tehdy se více používal pojem zásobovač) ve Sklárnách Bohemia a díky vedoucímu se mi rozšířil nejen okruh znalostí, ale především pracovní náplň. Začal jsem nakupovat bukovou kulatinu, která se ve sklárnách odnepaměti používala na výrobu forem. Jednou zavolal jakýsi pan Štefánek a nabízel k odprodeji několik buků z vlastního lesa. Když řekl, že je ze Zbožic, zeptal jsem se ho, zda má něco společného se současným sexsymbolem všech chlapů Janou Štefánkovou. Jo, to je dcera, řekl a vycítil jsem, že moje označení sexsymbol mu po chuti moc nebylo...
Jana Štefánková (*1974) studovala v Brně, v roce 1994 nafotila seriál snímků pro českou verzi Playboye a to odstartovalo její kariéru. Za seriál získala titul Dívka měsíce a posléze se stala první českou Playmate, tedy Dívkou roku, a vyhledávanou modelkou. Dokonce si zahrála po boku Jiřího Bartošky ve filmu Bolero. Seznámila se s Ernstem Pindurem a v roce 1996 s ním odletěla na Seychelské ostrovy, kde mu pomohla vybudovat český konzulát. Strávila tam pět let a pravidelně létala do televize Nova předtáčet moderování erotického pořadu Peříčko. S partnerem René Tauberem se vrátila do Česka, ale pět měsíců v roce žijí na Seychelách, mají firmu, která se věnuje školení byznysmenů a prodeji nemovitostí na Seychelách a Mauriciu. Její bývalý přítel Ernst Pindur, český honorární konzul na Seychelách, loni zemřel.
„Slyšte jen stále, bratří, zaznívat blahou zvěst,
že volná vlast nám patří, a Vašim jménům čest!“
Než si evangelíci v Horní Krupé pomohli k modlitebně, scházeli se k bohoslužbám ve stodolách u Blažků, u Štěrbů a v Olešné u Blažků a faráři sem docházeli ze Sázavy u Žďáru, vzdálené šest hodin cesty pěšky. Modlitebna byla postavena a slavnostně otevřena 3. října 1847, o její povolení však žádali místní evangelíci již o mnoho let dříve.
U hřbitovní zdi je hrob evangelického faráře a vězně komunistického režimu Bohumila Jana Dittricha, o pár metrů dál hrob majitele lihovaru v Lučici...
Před hřbitovní zdí je informační tabule Královské stezky, která by mě měla dovést k Jelení studánce, háček je ale v tom, že Královská stezka není v terénu vyznačena, takže se člověk musí spolehnout na intuici. Zvláště když mapky na tabulích jsou víceméně jen symbolickými náčrtky.
Opouštím silnici vedoucí do Olešné, odbočuji doleva na polní cestu a u malého rybníčku se zastavuji před další informační tabulí.
Před sebou na dohled mám Krátecké lesy, nazvané podle nedalekého dvora Kráty. Nachází se v nich několik pramenů a jeden z nejsilnějších nese název Jelení studánka. V pobělohorské době, kdy byli evangeličtí křesťané pro svou víru pronásledováni, poskytovalo toto místo útočiště k společnému scházení, modlitbám. Název patrně odkazuje na prastarou biblickou píseň Žalm 42, ve které žalmista zpívá: „Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože!“
Živě se mi vybavuje vzpomínka související s někdejším blonďatým českým sexsymbolem. Bylo to v devadesátých letech, kdy jsem byl nákupčím (tehdy se více používal pojem zásobovač) ve Sklárnách Bohemia a díky vedoucímu se mi rozšířil nejen okruh znalostí, ale především pracovní náplň. Začal jsem nakupovat bukovou kulatinu, která se ve sklárnách odnepaměti používala na výrobu forem. Jednou zavolal jakýsi pan Štefánek a nabízel k odprodeji několik buků z vlastního lesa. Když řekl, že je ze Zbožic, zeptal jsem se ho, zda má něco společného se současným sexsymbolem všech chlapů Janou Štefánkovou. Jo, to je dcera, řekl a vycítil jsem, že moje označení sexsymbol mu po chuti moc nebylo...
Jana Štefánková (*1974) studovala v Brně, v roce 1994 nafotila seriál snímků pro českou verzi Playboye a to odstartovalo její kariéru. Za seriál získala titul Dívka měsíce a posléze se stala první českou Playmate, tedy Dívkou roku, a vyhledávanou modelkou. Dokonce si zahrála po boku Jiřího Bartošky ve filmu Bolero. Seznámila se s Ernstem Pindurem a v roce 1996 s ním odletěla na Seychelské ostrovy, kde mu pomohla vybudovat český konzulát. Strávila tam pět let a pravidelně létala do televize Nova předtáčet moderování erotického pořadu Peříčko. S partnerem René Tauberem se vrátila do Česka, ale pět měsíců v roce žijí na Seychelách, mají firmu, která se věnuje školení byznysmenů a prodeji nemovitostí na Seychelách a Mauriciu. Její bývalý přítel Ernst Pindur, český honorární konzul na Seychelách, loni zemřel.
Žádné komentáře:
Okomentovat