Zahájení jarní turistické sezony 2015 _____________v oblasti KČT Vysočina

V pořadí už 24. akce, tentokrát pořádaná odborem KČT Žďár nad Sázavou, oblastí KČT Vysočina a městem Žďár nad Sázavou.

V době, kdy se koná Zahájení jarní turistické sezony, jsou ještě všichni turisté natěšení a plní elánu, jenž u některých – v průběhu roku – opadá. Jen se podívejte, kolik nás přijelo do Žďáru nad Sázavou (i když, pravda, ne úplně všichni jsou členy odboru KČT):

S předsedou žďárského odboru KČT Oldou Růžičkou, který drží klíč k symbolickému otevření sezony, ozdobený stuhami

Vypadá to na krásný den, nebe je bez mráčku a sluníčko hřeje, a tak není divu, že na startu v sokolovně je pořádný mumraj. Podle pořadatelů přišlo a přijelo 634 účastníků! Než vyřídíme předstartovní formality (a vypijeme nezbytné kafko a okusíme domácí zákusky), je na náměstí už po projevech. Jako újmu to však nepociťujeme a s chutí vyrážíme po modré značce na dvaadvacetikilometrovou trasu.
Pěší zónou míříme k nádraží. Dominantu jižního okraje města tvoří tovární haly a komíny akciové společnosti ŽĎAS. Podnik se původně jmenoval Žďárské strojírny a slévárny, a když v něm byla v roce 1951 zahájena výroba, byl největším na Českomoravské vrchovině. V roce 1992 došlo k jeho privatizaci a vzniku akciové společnosti, do které o deset let později vstoupil slovenský strategický partner a majoritní vlastník Železiarne Podbrezová, a. s.

Na rozcestí U Křížku měníme modrou značku za žlutou, která přetíná silnici z Havlíčkova Brodu do Žďáru, a klesáme do údolí Sázavy. Krátce se zastavujeme u sochy Mamuta, jednoho z výtvorů žďárského sochaře Michala Olšiaka.

V objektu bývalého Brdičkova vodního mlýna je umístěna expozice hamernictví Technického muzea v Brně. Dnes je samozřejmě zavřeno, neboť ještě nezačala turistická sezona, ale někdy se sem určitě zajdeme podívat. 

Přírodní památka Rozštípená skála je atraktivní skalní masiv oblíbený zejména horolezci. Rulové skalisko, rozštípnuté ve spodní části puklinou o délce asi deset metrů a šířce dva metry, vzniklo patrně vlivem eroze.

Sestupujeme výraznou trhlinou a podél sto metrů dlouhého skalního masivu zase stoupáme na konec lesa. Přicházíme do osady Horní dvůr, na jejímž konci je Konec světa. Nacházíme se na česko-moravské hranici s replikou starorakouské strážní budky, v níž stojí figurína strážce hranice.

Po krátkém stoupání přicházíme k odbočce, která nás přivádí na vrch Peperek (původně Bergwerk). Kdysi se zde těžila stříbrná ruda. V roce 1974 byl vyhlášen přírodní památkou chránící asi tři sta metrů dlouhý skalnatý hřeben přerušený dvěma depresemi, z nichž vycházejí balvanové proudy. Vrchol, který se nachází výšce 675 m, je přístupný díky odbočce žluté turistické značky, je však zarostlý, takže neposkytuje žádné výhledy do okolí. 

K vrcholovému skalisku se vztahuje pověst Vysoký kámen na Pepereku, kterou literárně zpracovala Marta Urbanová (*1939 v Malči u Chotěboře) ve své stejnojmenné sbírce pověstí (1965, TISK Hermann a spol., Havlíčkův Brod). 
Přicházíme k rybníku Rejznarka...

... a pokračujeme k lesnímu jezírku Vápenice, stále ještě zamrzlému.

Také k němu se vztahuje pověst, a sice o nešťastné Bohunce, dceři pána z nedalekého zámku, která se zamilovala do pohledného myslivce, ale otec ji chtěl provdat za zámožného, ale také zlého, lakomého a ošklivého nápadníka z ciziny. Domluvila se s myslivcem, že spolu uprchnou, a když na něj u lomu čekala a on dlouho nepřicházel, začala plakat. Její slzy stékaly do lomu, až jej zaplnily. Vzedmuly se vlny a Bohunku uchopily, naštěstí se v tu chvíli objevil myslivec a pro svoji milou do jezírka skočil. Jakmile ji ale sevřel v náručí, voda je oba stáhla ke dnu. Ve skutečnosti však Vápenice vznikla zatopením starého vápencového lomu spodní vodou poté, co v něm začátkem 20. století skončila těžba. V těsné blízkosti vápencového lomu stávaly kdysi dvě pece, v nichž se vytěžený vápenec vypaloval na vápno. Podle průzkumu potápěčů je jezero hluboké zhruba třináct metrů.
Fotím jaterník podléšku, prvního skutečného posla jara. Už slyším, jak namítáte, že tím jsou přece bledule, či dokonce sněženky. Ale vzpomeňte si, že ty často kvetou, když mají kolem sebe ještě zbytky sněhu, zatímco jaterníky vyžadují sluníčko, které už má sílu...

Šlapeme dál, stále ještě po žluté, ale později přecházíme na zelenou a zastavujeme se u studánky Salvátorka, ke které vede krátká odbočka. Voda vytéká z dvojice dřevěných potrubí a vlastní studánka je v dřevěné ohrádce dobře zabezpečena proti případnému znečištění. Název studánky souvisí se stejnojmenným kopcem, ke kterému se vztahuje pověst, že na něj čert zanesl mladou Italku, kterou v poslední chvíli zachránil medailonek s podobiznou sv. Salvatora. Čert se obrázku světce zalekl a zanechal ženu v koruně stromu, o studánce se pověst vůbec nezmiňuje. Její voda prochází pravidelnými kontrolami kvality a řada lidí z okolí si sem pro ni chodí. Samozřejmě, že ji ochutnáme, hrníčky jsou zde k dispozici.
Lesem se dostáváme na břeh Pilské přehradní nádrže, která vznikla přeměnou z malého rybníka v letech 1960-1963. Pod hrází stojí hotel a restaurace, původně Pilský mlýn, ale protože už od poloviny 18. století se zde objevuje mlynářský rod Tálských, říká se mu Tálský mlýn. Míjíme Dolní hřbitov postavený v roce 1709 na přání opata Václava Vejmluvy podle návrhu významného architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla a brzy poté vstupujeme na nádvoří zámku.

Původně býval žďárský zámek klášterem, který za svůj vznik vděčí Bočkovi z Obřan a Smilovi z Lichtenburka. Ti v roce 1252 pozvali na Vysočinu cisterciáky z Nepomuku, darovali jim pozemky a pamatovali na ně i ve svých závětích. Zpočátku žili mniši v dřevěném srubu, až později si postavili kamenný kostel a další budovy. Husité klášter vypálili, ale postupně byl obnovený.

Santiniho prelatura

Novou podobu mu vtiskl uměnímilovný opat Václav Vejmluva (1670–1738), který na počátku 18. století pozval do Žďáru již zmíněného architekta Santiniho. Klášter se tak stal jedním z nejvýznamnějších církevních sídel své doby. Santini také postavil na nedaleké Zelené hoře poutní kostel sv. Jana Nepomuckého, který je od roku 1994 památkou zapsanou do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. 
Císař Josef II. klášter zrušil. V držení panství se postupně vystřídalo několik významných šlechtických rodů, posledním byla chlumecká větev Kinských. Po komunistickém intermezzu dostal ke konci roku 1992 zámek, pole, rybníky a lesy v restituci hrabě Radslav Kinský (1928–2008), který se vrátil z Francie a u pozemkového úřadu uplatnil nárok na vrácení nemovitého majetku svých rodičů Zdenko Radslava Kinského a Eleonory Kinské, rozené Clam-Gallasové. O rodový majetek nyní pečuje jeho syn Constantin s manželkou Marií.

V zámku dlouhá léta sídlilo nedávno zrušené Muzeum knihy. Nyní je tu k vidění výstava barokního umění ze sbírek Národní galerie a dvě expozice: jedna věnovaná Santinimu, druhá historii rodu Kinských. Po letmém nahlédnutí do konventního kostela Nanebevzetí Panny Marie a na nádvoří míříme k baroknímu mostu. 

Zdobí jej osm soch svatých v životní velikosti, na pravé straně od města sv. Metoděj, sv. Pavel, sv. Vojtěch a sv. Bernard, na levé straně sv. Cyril, sv. Jan, sv. Mikuláš a sv. Benedikt. Sochařská výzdoba byla pořízena za opata Bernarda Henneta a její autor je dosud neznámý. 
Hned u mostu stojí bývalý klášterní hostinec Táferna, přízemní barokní budova postavená začátkem 18. století. Kolem roku 1720 zde byli ubytováni někteří umělci pracující pro opata Václava Vejmluvu.
Trasa pochodu vede po cyklostezce, my však pospícháme nejkratší cestou, abychom stihli alespoň něco z kulturní nabídky pořadatelů. Na startu jsme od nich obdrželi vstupenky do muzea a na věž kostela sv. Prokopa. 

Prohlídky muzea jsou každou celou hodinu, a tak zdoláváme 103 zpočátku kamenných a později dřevěných schodů vedoucích na ochoz věže, kde nasloucháme výkladu průvodkyně. Původní tržní osada vznikla na zemské obchodní stezce poblíž brodu přes Sázavu v místech dnešního zámeckého areálu. Poté, co byl založen cisterciácký klášter Studnice Blahoslavené Panny Marie, došlo k přestěhování osady do prostoru takzvaného Starého města, pomístně nazývaného Klafar, a krátce poté do okolí kostela sv. Prokopa. V roce 1949 bylo město Žďár sloučeno s obcí Zámek Žďár a přejmenováno na Žďár nad Sázavou. Po výstavbě Žďárských strojíren a sléváren, které navázaly na tradici zdejšího železářství, se stal průmyslovým centrem Českomoravské vrchoviny. V 70. letech komunistické vedení města rozhodlo, že by Žďár nad Sázavou měl být "moderním socialistickým městem" a nařídilo rozsáhlou asanaci. Něco podobného ostatně postihlo i Světlou nad Sázavou a řadu jiných měst. Staré, mnohdy historicky cenné budovy v centru města byly nahrazeny ohyzdnými panelovými domy a obchodními středisky.

Budova se zelenou střechou je radnice, za ní se rozprostírá náměstí

Pohled z věže kostela na Zelenou horu

Z výšky shlížíme na Tvrz. Pozdně gotická stavba se tak nejen jmenuje (proto ono velké písmeno), ale skutečně byla gotickou tvrzí. Protože se nevyhnula pozdějším úpravám, má střechu barokní. Poprvé je tvrz připomínána v souvislosti s dlouholetým žďárským rychtářem Hanouškem (1445–1475), zámožným měšťanem, vlastníkem rozsáhlých pozemků a několika rybníků. V průběhu staletí se její majitelé střídali, až někdy v polovině 18. století přešla do vlastnictví obce. Nájemci a provozovatelé se rovněž střídali a jejich výčet je natolik zajímavý, že stojí za to uvést jej podrobněji: obecná škola, vojenský lazaret (1866), byty pro chudé a sirotčinec, tkalcovna. V roce 1937 sem bylo z budovy školy přestěhováno Museum soudního okresu žďárského, avšak při bojích v noci z 9. na 10. května 1945 Tvrz vyhořela a s ní i některé muzejní sbírky. Po válce se v opraveném objektu vystřídaly hudební škola, zdravotní a technický referát ONV, poradna pro matky s dětmi, ordinace dětského lékaře, zemědělský odbor ONV, Okresní veterinární zařízení, Český svaz družstevních rolníků a do konce 80. let Krajský plemenářský podnik. A konečně od 1. července 1993 tu sídlí Regionální muzeum města Žďár nad Sázavou, jehož sbírky sem byly přemístěny z budovy konventu v areálu žďárského kláštera. Během roku se v Tvrzi střídají různé krátkodobé a střednědobé výstavy, převážně s regionální tématikou, ale také výstavy umění a naučné výstavy. 

Muzeum ve Žďáře má však kromě Tvrze k dispozici ještě takzvaný Moučkův dům. Po předchozí rekonstrukci byl slavnostně otevřen 22. srpna 2013. Stojí naproti kostelu sv. Prokopa a nachází se v něm stálá expozice dějin města, jejíž součástí je měšťanský salón a prvorepublikový obchod, v němž si pamětníci zavzpomínají a mladší generace objeví bonbony fialky, mejdlíčka a závaží z dob, kdy se vážilo na loty. Nechybějí ani interaktivní prvky, jako dotyková obrazovka s fotografiemi starého Žďáru a významných osobností, jako je dnes už téměř zapomenutý žďárský obchodník a podnikatel Vavřín Krčil (1895–1968), po první světové válce obchodní zástupce firmy JARO J. Rousek (pozdější národní podnik TOKOZ neboli Továrny na kovové zboží) a vynálezce ručně vyráběné síťované nákupní tašky, takzvané síťovky. 
Velkou zajímavostí je také poštovní známka s prezidentem T. G. Masarykem držícím v náručí tříleté děvčátko v kyjovském kroji. Byla vydána v roce 1938, deset let po prezidentově návštěvě Žďáru, který tehdy přijel na slavnostní položení základního kamene sokolovny. Když zobrazená holčička Evička Neugebauerová dospěla, provdala se a v roce 1950 s manželem emigrovala do USA. Až po roce 1989 několikrát navštívili svoji vlast. Podrobnosti může případný zájemce nalézt v útlé publikaci Karla Černého Kdo je děvčátko z poštovní známky.
Nemalou atrakcí Moučkova domu je několik historických kostýmů, díky nimž se nejen děti mohou převléci za rytíře, renesančního velmože, elegantní dámu či kardinála.