Na pochod do Vídně

Každou sobotu se koná tolik akcí, že člověk neví kam dřív, a i když svoje představy zredukuje na pěší turistiku, stále má ještě velký výběr. Proto jsme se tentokrát rozhodli pro trochu exotiky. Pojedeme do Vídně!

Ale nemyslete si, že to byl pochod po bulvárech rakouské metropole! Vídeň, do které jsme se vypravili, leží nedaleko Velkého Meziříčí, má jen kolem čtyř set obyvatel a místo katedrály sv. Štěpána stojí na návsi kaplička sv. Anny. V roce 1370 se obec psala Wyeden, roku 1555 Wydein, 1791 Vieden, 1872 Vien (Wien) a poté Videň, což by mohlo souviset se slovem „viděti“.
Původně se tenhle pochod jmenoval Vandr do Vídně a byla to nejpovedenější taškařice v dějinách brněnského odboru KČT Kudrna. Pořádali ji v letech 1983 až 1992 a stovky pamětníků na ni dodnes vzpomínají. Akce přirostla k srdci i Vídeňákům, takže od té doby pořádá místní SK Vídeň Vídeňský pochod, letos už 17. ročník.
Start je na prostranství před kulturním domem a účast je překvapivě vysoká, udivuje mě počet malých dětí s rodiči. Po téměř nezbytném kafíčku se vydáváme na trasu 21 km. 

Procházíme areálem místního družstva a už po půlhodině začíná krápat. V obci Martinice přecházíme hlavní silnici, úzká asfaltka nejprve mírně stoupá, pak jde dlouho po rovině a nakonec zase mírně klesá. Vpravo se objevuje Fajtův kopec s novou rozhlednou a my se dostáváme k červené značce, kterou doslova po pár metrech zase opouštíme. Vlastní značení barevnými spreji přivedli pořadatelé k dokonalosti až ad absurdum.

Stoupáme na „Fajťák“, jak místní říkají kopci se sjezdovkou, chatou na vrcholu a včera zpřístupněnou rozhlednou. Jejím hlavním investorem byl Ski klub Velké Meziříčí, stavba vyšla na bezmála deset miliónů korun, z toho 60 % pokryje dotace. Veřejná sbírka vynesla téměř tři čtvrtě miliónu korun a podílely se na ní na tři stovky subjektů od místních firem, přes obyvatele města a rodáky až po příznivce rozhleden.
Posezení v chatě protahujeme, dokud nepřestane pršet, to znamená tři čtvrtě hodiny. Nikam nespěcháme, takže si neodpustím výšlap na rozhlednu, byť počasí není zrovna ideální. Originální rozhledna připomínající šroubovici DNA má tvar tří vzájemně propletených stvolů, mezi něž je vetkané schodiště. Návrh pochází od renomovaného architekta Václava Hlaváčka.

Po vhození dvacetikoruny mě turniket vpouští na schodiště. Všech 160 schodů si rezervovali účastníci zmíněné veřejné sbírky, kdo věnoval minimálně dva tisíce korun, má na schodu tabulku se jménem. Vrchol se ve větru lehce houpe, ale kruhový rozhled z výšky 32 metrů a a 584 metrů nad mořem je krásný. Mám pod sebou Velké Meziříčí, dálnici, dálniční most a oba kamenné viadukty, na které se těším, až půjdeme okolo nich.

Větší viadukt je dlouhý 155 metrů, má devět polí o světlosti 15 metrů. Projekt vypracoval ing. Arutjunov z brněnské projekční kanceláře, výška nad potokem, který protéká pod pátým obloukem, je 27 metrů. V roce 1943, kdy byly položeny jeho základy, došlo k zastavení prací kvůli válečným událostem. Ve stavbě se pokračovalo až v roce 1946,  viadukt byl dokončen v roce 1950.
Menší viadukt, který se nachází jen o pár desítek metrů dál, je dlouhý 125,5 metru, má deset polí světlosti 10 metrů, největší výška nad terénem je 25 metrů. Od otevření neprošel žádnou zásadní změnou, jenom pod ním vyrostla zahrádkářská kolonie.
Přicházíme pod dálniční most, kde nás čeká nejnáročnější úsek dnešního pochodu: pětačtyřicetistupňový svah přímo pod mostem. Výhodou je, že mohu schovat deštník, který jsem před chvíli musel znovu vyndat z batohu.

Dálniční most, který v těchto místech překlenuje hluboké údolí Oslavy, je na dálnici D1 nejvyšším a druhým nejdelším. Výška mostovky je 77 metrů. Ve skutečnosti jsou to vlastně dva souběžné mosty stočené do mírného oblouku. Stavba probíhala v letech 1972–1977 metodou letmé betonáže. Mostní konstrukce, uložená na železobetonových pilířích, je z oceli a váží šest tisíc tun. Autorem projektu byl Ing. Antonín Prchal.
Za mostem jako mávnutím kouzelného proutku přestává pršet. Červená značka vede po návrší nad dálnicí k místu zvanému U tří křížů, odkud se před námi otevírá výhled na Velké Meziříčí.

Po krátkém odpočinku pokračujeme nejprve polní cestou a pak po úzké asfaltce do obce Lavičky a dál po silnici přes ves Závist ke kontrole č. 2 u Netínského rybníka. Tam odbočujeme do lesa, procházíme kolem pomníku parašutisty Jaroslava Odstrčila (viz DP Měřínská 50 na tomto blogu) a pak po hrázi rybníka Ochoz k silnici do Olší nad Oslavou. I z Olší šlapeme po silnici, jen nakrátko ji vystřídá svažitá louka a stoupání k Nemocnici sv. Zdislavy, pak už jenom asfalt. Přicházíme na hráz vodní nádrže Mostiště, postavené na řece Oslavě. Sypaná hráz je 340 metrů dlouhá a 42 metrů vysoká, po napuštění přehrady vodou v roce 1961 vzniklo jezero o ploše 93 ha. Slouží především jako zásobárna pitné vody pro více než 70 000 obyvatel stovky obcí.

Z hráze je krásný pohled na obě strany, a také Vídeň už máme na dohled.