Obecně prospěšná společnost Editum uspořádala první ze série vycházek v rámci projektu Krajinou v souvislostech. V pozvánce, která mě zlákala k účasti, slibovala bohatou náplň od geologie přes botaniku a entomologii až po problematiku ochrany přírody.
Sraz je v Ledči před budovou základní školy v Nádražní ulici, ale pár zájemců z Vlastivědného spolku Světelsko se schází už na zastávce Posázavského pacifiku Světlá nad Sázavou – město.
Na webových stránkách pořadatele vycházky je pár informací, které jsem si dovolil převzít:
Editum
je
latinský výraz k označení vyvýšeniny či vysočiny. To
charakterizuje krajinu, ve které bydlíme a pracujeme a zároveň jde
o synonymum názvu Kraje Vysočina, ve kterém je těžiště
našich aktivit. Název Editum zastřešuje naše aktivity, které s
přírodou a krajinou souvisejí.
EDITUM,
o. p. s., která byla zapsána 1. 7. 2013, je platformou pro neziskové, obecně prospěšné aktivity v oblasti
ochrany životního prostředí, ochrany krajiny, environmentálního
vzdělávání a osvěty a propagace šetrné turistiky. Služby
komerčního charakteru zastřešené značkou Editum mohou být
poskytovány také jednotlivými fyzickými osobami na živnostenský
list, případně podle jiných předpisů (např. soudněznalecké služby, projektové práce, autorská díla) a značka
Editum slouží jako certifikát kvality těchto služeb.
Vlastní vycházce předchází krátké posezení v učebně biologie výše zmíněné základní školy a seznámení s programem včetně krátkých prezentací pomocí dataprojektoru. Jednotlivými lektory jsou Ing. Jiří Hladovec (ochrana přírody), Mgr. Marek Chvátal (geologie), Oldřich Rod (entomologie) a RNDr. Jiří Těšínský (botanika).
První zastávka vycházky je u skály pod ledečským hradem. Jedná se o významnou geologickou lokalitu s krásně viditelnými vrásami, křemennými žílami a čočkami mramorů v rulách.
Jen o pár metrů dál se nachází ústí staré štoly na těžbu
stříbrných rud (zmínku naleznete na tomto blogu v článku K zapomenutým stříbrným dolům).
Ke slovu se dostává i botanik Jiří, který nám ukazuje několik rostlin, především pelyněk metlatý, původní, vzácně se vyskytující bylinu zařazenou v Červeném seznamu mezi kriticky ohrožené druhy. Hradní skály a zříceniny představují její typická stanoviště, neboť potřebuje suchá výslunná místa na bazickém podkladu (zde vápenec).
Pár slovy dojde také na téma Ochrana přírody a řešení různých společenských zájmů. Lokalita se totiž nachází nad krajskou silnicí v historické, zastavěné části města a je ovlivněna – včetně okolních svahů – managementem údržby a zajištěním skály proti padání kamenů.
Vracíme se po nábřeží k mostu a přes náměstí pokračujeme ulicí Z. M. Kuděje na cyklostezku podél Sázavy. Tedy na zamýšlenou cyklostezku, protože po její výstavbě došlo ke sporům s majiteli rekreačního střediska ve Sluneční zátoce, jimž byl znemožněn příjezd automobily (stejně jako majitelům dalších nemovitostí). Kauza skončila vrácením dotace na výstavbu...
Druhou zastávkou je Velká stráň, bývalý lom na drcené kamenivo. V levé
části lomu vystupují ruly, v pravé erlany a vápence. Po ukončení těžby probíhají spontánní přírodní procesy směřující k obnově „přirozeného stavu“.
V minulosti zde bylo možno učinit zajímavé nálezy nerostů, na snímku Marek ukazuje vesuvian.
Na protějším břehu Sázavy je zachován zbytek říční
terasy z poslední doby ledové s výskytem hranců – valounů obroušených větrem unášejícím prach.
Od lomu se vracíme do města a stoupáme na Šeptouchov, vrch tvořený rulami s čočkami vápenců. Koncem 20. let minulého století byla při kopání základů pro chlívek u jednoho domku pod skálou náhodně objevena jeskyně. Majitelé domku její část několik let využívali pro uskladnění potravin, ale později ji zazdili. Dnes slouží ke vstupu uměle proražený vchod v horní části jeskyně. Přístup k němu je pěšinkou podél plotu a pak úzkými schody k železným dveřím ve skále. Dlužno však podotknout, že jeskyně je veřejnosti nepřístupná a pouze pro tuto vycházku se jejím pořadatelům podařilo vypůjčit si klíč.
Jeskyně vznikla na poruchách severojižního směru v nepříliš rozlehlé čočce krystalického vápence, uložené v pararulách. Hned u vstupu se odděluje vedlejší větev, která je nepřístupná.
Opatrně sestupujeme po 74 schodech dolů. Vinou prvních objevitelů zde krápníková výzdoba v podstatě není, výjimkou je vysoká stěna u jezírka.
Jezírko o rozměrech 2 x 6 metrů je hluboké kolem dvou metrů. Do 60. let, než byla postavena Želivská přehrada, sloužilo jako zdroj pitné vody. Ještě dnes jsou tu staré vodovodní trubky s ventily a kohouty.
Stejnou cestou jeskyni opouštíme, u východu entomolog Olda identifikuje pavouka metu temnostní.
Vylézáme na světlo, rozdíl mezi vnitřní a venkovní teplotou je značný! V opěrném tarasu nám botanik Jiří s nadšením ukazuje různé druhy kapradin (bukovník vápencový, sleziník červený a sleziník routičku), v zahradě pak pérovník pštrosí, kapradinu, jejíž listy připomínají pštrosí péra.
A to není všechno, láká nás na malý okruh po Šeptouchově, neboť by prý byla škoda připravit se o zhlédnutí některých zajímavých dřevin. Samozřejmě, že s nabídkou souhlasíme, byť je z dálky slyšet hřmění a je možné, že nás později zastihne přeháňka.
Přírodní lesopark Šeptouchov o rozloze 15 hektarů vznikl v roce 1900, kdy obec zakoupila pozemky a do té doby holý vrch zalesnila. Na vrcholu Šeptouchova stála ve výšce 422 metrů až do roku 1959 dřevěná rozhledna. Po roce 2002 byla provedena rozsáhlá regenerace zeleně, lesopark je udržován a pořádají se zde akce pod širým nebem.
Stoupáme starou úvozovou cestou a s údivem zůstáváme stát před dvěma dřezovci trojtrnnými, statnými stromy, z jejichž kmenů vyrůstají ve shlucích silné ostré trny.
Nedaleko odtud nám Jiří ukazuje, jak rozdílné listy mají javory mléč, klen a babyka a lípy velkolistá, malolistá a stříbrná. Zastavujeme se u korkovníku amurského, jenž má korkovitou kůru, správně řečeno borku, která průběžně dorůstá, a před dvěma velmi vzácnými metasekvojemi čínskými. Dlouho byly známé pouze ve zkamenělinách a v přírodě byly objeveny až v roce 1941 v Číně.
Na Šeptouchovské skále, z níž je krásný výhled na Ledeč, Jiří identifikuje rozrazil ožankovitý, tolitu lékařskou, husník chlupatý a další. Bez povšimnutí nemineme ani dřín obecný, který známe – na rozdíl od lísky turecké, která kupodivu není keř, ale statný strom.
Sestupujeme nejprve po schodech a pak úzkou silničkou k Sázavě. Také na úpatí skály, která byla v letech 2006 a 2007 zabezpečena proti řícení ocelovými kotvami, je několik zajímavých „kytiček“.
Po lávce přecházíme na pravý břeh Sázavy a blížíme se k poslední zastávce, kterou představuje vrch Rašovec, nacházející se nedaleko vlakového nádraží. V jihovýchodním svahu je bývalý vápencový lom, v němž při odstřelu v roce 1972 došlo ke smrtelnému zranění tří osob a poškození 27 domů. Následně byl lom uzavřen a sloužil jako skládka lesního závodu.
V letech 1895–1896 byla pod Rašovcem ledečskou obcí postavena cihelna využívající hlínu vytěženou v severozápadním svahu. Vyráběly se zde pouze plné cihly 14 x 29 x 6,5 cm, jejichž denní produkce činila kolem sedmi tisíc kusů. V roce 1985 byla cihelna zrušena.
Na stráni podél silnice k motokrosovému závodišti si prohlížíme bojínek Boehmerův, vítod chocholatý a chrastavec luční, jedinou z dnes viděných rostlin, kterou jsem schopen sám určit.
Entomolog Olda nás vede ke skládce štěpky, kde se vyskytuje zajímavý velký brouk nosorožík kapucínek.
Sameček má nápadný roh na hlavě a prohlubeň na štítě, kdežto samička má růžek jen naznačený. Nosorožík je zapsán v Červeném seznamu bezobratlých jako druh ohrožený a my ho nejspíš nezahlédneme, protože je aktivní v noci.
Můžeme však uvidět jeho larvy, pokud je Olda v oné hromadě najde. Larvy nosorožíků se vyvíjejí v rozkládajících se pařezech a vykotlaných kmenech listnáčů, převážně dubů, buků a ořešáků, vyskytují se ale i sekundární stanoviště v podobě hromad tlejících pilin, v kompostové půdě apod. Jejich vývin trvá několik let v závislosti na podmínkách.
Larva se třikrát svléká, před zakuklením může měřit až 12
cm. Kuklí se v kokonu, který si kolem sebe lepí z hlíny
a pilin. Takovýto kokon může být velký jako kachní vejce.
Pokračujeme přes návrší s charakterem stepi, kde se nacházejí jetel alpínský, jetel horský i jetel luční a další. Sestupujeme k nádraží a Olda nám ukazuje, v kterých místech nedávno objevil vzácného brouka zvaného sedmorýžec ochmýřený. Ve střední a severní Evropě se projevuje spíše jako druh teplomilný. Jde o druh fytosaprofágní, to znamená, že se živí především odumřelými tlejícími rostlinnými zbytky, opadem či ztrouchnivělým dřevem. U nás se vyskytuje na stepních a lesostepních biotopech, na loukách při okrajích lesa a lesních světlinách. V jiných částech Evropy byl pozorován i na loukách blízko moře s písčitou nebo vápenitou půdou. Je evidován v Červeném seznamu bezobratlých jako druh zranitelný.
Ke slovu se dostává i botanik Jiří, který nám ukazuje několik rostlin, především pelyněk metlatý, původní, vzácně se vyskytující bylinu zařazenou v Červeném seznamu mezi kriticky ohrožené druhy. Hradní skály a zříceniny představují její typická stanoviště, neboť potřebuje suchá výslunná místa na bazickém podkladu (zde vápenec).
Pár slovy dojde také na téma Ochrana přírody a řešení různých společenských zájmů. Lokalita se totiž nachází nad krajskou silnicí v historické, zastavěné části města a je ovlivněna – včetně okolních svahů – managementem údržby a zajištěním skály proti padání kamenů.
Od lomu se vracíme do města a stoupáme na Šeptouchov, vrch tvořený rulami s čočkami vápenců. Koncem 20. let minulého století byla při kopání základů pro chlívek u jednoho domku pod skálou náhodně objevena jeskyně. Majitelé domku její část několik let využívali pro uskladnění potravin, ale později ji zazdili. Dnes slouží ke vstupu uměle proražený vchod v horní části jeskyně. Přístup k němu je pěšinkou podél plotu a pak úzkými schody k železným dveřím ve skále. Dlužno však podotknout, že jeskyně je veřejnosti nepřístupná a pouze pro tuto vycházku se jejím pořadatelům podařilo vypůjčit si klíč.
Jeskyně vznikla na poruchách severojižního směru v nepříliš rozlehlé čočce krystalického vápence, uložené v pararulách. Hned u vstupu se odděluje vedlejší větev, která je nepřístupná.
A to není všechno, láká nás na malý okruh po Šeptouchově, neboť by prý byla škoda připravit se o zhlédnutí některých zajímavých dřevin. Samozřejmě, že s nabídkou souhlasíme, byť je z dálky slyšet hřmění a je možné, že nás později zastihne přeháňka.
Přírodní lesopark Šeptouchov o rozloze 15 hektarů vznikl v roce 1900, kdy obec zakoupila pozemky a do té doby holý vrch zalesnila. Na vrcholu Šeptouchova stála ve výšce 422 metrů až do roku 1959 dřevěná rozhledna. Po roce 2002 byla provedena rozsáhlá regenerace zeleně, lesopark je udržován a pořádají se zde akce pod širým nebem.
Stoupáme starou úvozovou cestou a s údivem zůstáváme stát před dvěma dřezovci trojtrnnými, statnými stromy, z jejichž kmenů vyrůstají ve shlucích silné ostré trny.
Sestupujeme nejprve po schodech a pak úzkou silničkou k Sázavě. Také na úpatí skály, která byla v letech 2006 a 2007 zabezpečena proti řícení ocelovými kotvami, je několik zajímavých „kytiček“.
Po lávce přecházíme na pravý břeh Sázavy a blížíme se k poslední zastávce, kterou představuje vrch Rašovec, nacházející se nedaleko vlakového nádraží. V jihovýchodním svahu je bývalý vápencový lom, v němž při odstřelu v roce 1972 došlo ke smrtelnému zranění tří osob a poškození 27 domů. Následně byl lom uzavřen a sloužil jako skládka lesního závodu.
V letech 1895–1896 byla pod Rašovcem ledečskou obcí postavena cihelna využívající hlínu vytěženou v severozápadním svahu. Vyráběly se zde pouze plné cihly 14 x 29 x 6,5 cm, jejichž denní produkce činila kolem sedmi tisíc kusů. V roce 1985 byla cihelna zrušena.
Na stráni podél silnice k motokrosovému závodišti si prohlížíme bojínek Boehmerův, vítod chocholatý a chrastavec luční, jedinou z dnes viděných rostlin, kterou jsem schopen sám určit.
Entomolog Olda nás vede ke skládce štěpky, kde se vyskytuje zajímavý velký brouk nosorožík kapucínek.
 |
| Nosorožík kapucínek (foto: Oldřich Rod) |
Můžeme však uvidět jeho larvy, pokud je Olda v oné hromadě najde. Larvy nosorožíků se vyvíjejí v rozkládajících se pařezech a vykotlaných kmenech listnáčů, převážně dubů, buků a ořešáků, vyskytují se ale i sekundární stanoviště v podobě hromad tlejících pilin, v kompostové půdě apod. Jejich vývin trvá několik let v závislosti na podmínkách.
Pokračujeme přes návrší s charakterem stepi, kde se nacházejí jetel alpínský, jetel horský i jetel luční a další. Sestupujeme k nádraží a Olda nám ukazuje, v kterých místech nedávno objevil vzácného brouka zvaného sedmorýžec ochmýřený. Ve střední a severní Evropě se projevuje spíše jako druh teplomilný. Jde o druh fytosaprofágní, to znamená, že se živí především odumřelými tlejícími rostlinnými zbytky, opadem či ztrouchnivělým dřevem. U nás se vyskytuje na stepních a lesostepních biotopech, na loukách při okrajích lesa a lesních světlinách. V jiných částech Evropy byl pozorován i na loukách blízko moře s písčitou nebo vápenitou půdou. Je evidován v Červeném seznamu bezobratlých jako druh zranitelný.
Žádné komentáře:
Okomentovat